Ale kde je ten pavilon? Zprvu ani nevím, kde přesně mám hledat tuto nemocnici. Zato ale moc dobře vím, kde je ta na Bulovce. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem tam šla na ušní. Ale protože jsem se zamotala v té změti stejných kvádrů, přišla jsem až na patologii.

Omylem na patologii

A v tu chvíli jeden z doktorů otevíral dveře. Smál se. A křičel na mě: „Slečno, vy jdete sem?" Musela jsem jít ještě hodně kroků dopředu, aby mi ten zprvu totálně rozmazaný nápis dával smysl. Patologie. Ustoupila jsem pár kroků zpět. „Slečno, vy jste pro nás až moc živá…"

Tato scénka se mi vybavuje, když vcházím do vinohradské nemocnice. Jakmile jsem uvnitř, vypadávají v nemocnici pojistky. Ježiš, to ta návštěva pěkně začíná… U vrátnice čekám na Tomáše Staňka a další zástupce z Nadačního fondu Kolowrátek, kteří už Jarouška znají. Několikrát se s ním v nemocnici setkali. A už tedy ví, co se sluší. Na rozdíl ode mě.

Procházíme chodbami. Nikoli chladnými, bílými. Tyto hýří všemi barvami, jako asi na každém dětském oddělení. Možná ale právě proto mám daleko tísnivější pocit. Ten umocňuje ještě odér dezinfekčních prostředků, který má navodit pocit čistoty. Mě ale spíše přenáší do útlého věku, kdy mi brali mandle.

close Desetiletý školák Jaroušek zoom_in Únava, ztrhanost, ale i štěstí

A za dveřmi už na nás čeká On. Jaroušek. A hned za ním jeho tatínek, který nás pouští dovnitř. „Tak můžeme jít třeba k nám do pokoje, teď jsme tam sami," říká nám tatínek, „shodou" okolností také Jaroslav. Se synem je už v nemocnici týden. Je ztrhaný, unavený, ze stravy trošku přešlý. Ale to je jen na první pohled. Na ten druhý, ne tak povrchní, je svým způsobem šťastný.

Vede nás do pokoje. Docela útulného (jestli si vůbec mohou nemocniční pokoje tímto přívlastkem honosit), s výhledem na Prahu. Ten výhled na matičku Prahu je nádherný. Tak nádherný, že se všichni shlukujeme u okna. V čele s Jarouškem. Zasněně se dívá do dálky, s pravou obvázanou rukou na parapetu.

Nemluví. A ani jeho tatínkovi zatím není moc do řeči. Jakmile ale delegace pro Jarouška vytáhne velkou, krásně zabalenou krabici, Jaroušek zpozorní. Poprvé se celý rozzáří a okolní svět pro něj přestává existovat. Je tu jen on a dárek.

Hobití dárek

Obratně, jednou rukou, popadá velkou krabici a odnáší si ji na parapet. Zdravou levou rukou, která se už za těch pár dní naučila hrát prim, rozbaluje balicí papír. „Jéééé, hra Hobit! Podívej tati!" září štěstím Jaroušek. Hobita si odnáší do postele, kde se na chvíli pere s dalším, tentokrát průhledným obalem. „Počkej, já ti pomůžu," zkouší to tatínek a už se hrne k posteli. „Ne, já to zvládnu sám!" přísně zavelí Jaroušek.

Tiše ho sledujeme. Stále mlčky sedí na posteli. Na posteli, ve které strávil už týden. A ještě asi týden ho čeká. Na to, že mu je devět (nebo si to zatím ještě myslím), toho zažil moc. Příliš. Přespříliš.

Najednou jsme v pokoji sami. Já, tatínek a Jaroušek. Známe se asi patnáct minut. A mlčíme. Díváme se na sebe a zkoumavě si jeden druhého prohlížíme. Ráda bych začala, ale nevím jak. Připadám si tu trochu jako vetřelec.

Osudný pád kabelky

Nechci začít hloupě žvatlat. Nechci se začít bavit o nádoru, kvůli kterému je tu Jaroušek hospitalizovaný. Chci, aby se něco stalo. A to „něco" přichází vzápětí. Z parapetu mi padá kabelka. A z ní se mi zákonitě všechno sype. Vizitky se líně sklouznou po linu, drobné se mi rozkutálí po pokoji.

„To jsem ale nešika," usměji se na oba. Jaroušek i tatínek mi úsměv opětují. A v tu chvíli vím, že jsou ledy prolomeny. A že už nebudeme mlčet.

Od tatínka se dozvídám, co předcházelo Jarouškovu velkému nádoru. „Už když se narodil, měl na ruce flíček," vzpomíná tatínek. Mluví tiše, ztěžka. Bolí ho to. Bolí ho návrat. Návrat před operaci, která ale synovi zachránila život. Zároveň ale cítím, že jakmile ta slova vysloví, je rád, že s ním někdo tu bolest může sdílet.

Z malého flíčku velký nádor

„Pídili jsme se po tom, co to může být. Nicméně v hradecké nemocnici nám říkali, že je to normální. Že to děti mají. A že to tak do tří let zmizí." Jenže nezmizelo. Z malého flíčku se tiše stával nádor, který rostl. Až do obřích rozměrů. A v tu chvíli tatínkovi bylo jasné, že něco musí dělat. Sám Jaroušek černý flíček nevnímal. A ani samotný nádor ho prý nebolel. To ale tatínek vyvrátil. „Ke konci už ho bolel. Zjistili jsme třeba, když chytl angínu, tak mu ta ruka neskutečně ztvrdla. A pak ho to bolelo. Hodně."

Tatínek tedy vzal Jarouška na chirurgii do Vysoké nad Jizerou. Naděje, které ale do specializovaného pracoviště vkládal, vzaly za své. Stále ještě věřil, že by boule na Jarouškově ruce mohla zmizet. Ale tamní doktoři to viděli jinak. „Řekli mi, že to je útvar, který je vyživovaný. Že rozhodně nezmizí."

Pooperační komplikace

Cesta k operaci byla dlouhá. A i po operaci, kterou Jaroušek minulou středu absolvovat, neměl vyhráno. Jakoby nestačila bolest, kterou musel do té doby prožívat. Pravá ruka se opět přihlásila o slovo. „Doktor mi říkal, že tam byla nějaká céva, která v té ruce zlobila. Začala se tam vytvářet jakási sraženina. Takže šel znovu na sál, kde mu to otevřeli, vyčistili a znovu zašili."

Při zmínce druhé operace se na mě Jaroušek podívá takovýma upřímně ztrápenýma očima, až mě píchne u srdce. „Ty jo, tak to si byl moc statečný, viď?" Chlapec jen plaše sklopí oči a podívá se na obvázanou ruku. „Hmmm," pronese tiše a je vidět, že by chtěl svou statečnost dokazovat jinak. Jako každý malý kluk. A rozhodně ne v nemocnici.

„Já teda nevím, jestli bych byla takhle statečná," kroutím hlavou. „Byl statečný, je fakt skvělý," prohlásí pyšně tatínek. „Nejhorší to ale bylo asi hned ten den po operaci. To řval jako tur. Hodně ho to bolelo. Ale teď, když jsme tady sami, už je to zase ten raubíř, kterého znám."

„Tak v devíti, to jsou kluci raubíři," přitakávám. „Ale mě je už deset," ozývá se trošku ukřivděně Jaroušek. „Deset?" ptám se zmateně. „Tak to se ke mně dostaly špatné informace." Nad vyšším věkem se ale zarazil i tatínek.

„Počkej, tobě je deset?" „Jo," trval si na svém Jaroušek. „Vlastně jo, 17. ledna! To bylo ještě před tou operací," zahleděl se z okna tatínek. Jako by všechno dělil na předtím a potom.

Podpora přišla i od spolužáků

Náznak jeho sklíčenosti jsem před odchodem musela rozehnat.

„A co spolužáci? Už se na tebe určitě těší!" Jaroušek pokýval hlavou. Jeho gesto bych přeložila asi jako: „Jo, spolužáci my chybí. Ale škola ani ne." Tatínek se toho hned chytl. „Představte si, už mu volali spolužáci!" pochlubil se. Zajímalo mě tedy, co hezkého a povzbudivého Jarouškovi říkali.

„Ani nevím, oni tak řvali, že jsem nic neslyšel," pokrčil hlavou Jaroušek. Tatínek se od srdce zasmál. „Nepovídej! Vždyť ti říkali čaaaaaau!"

Se spolužáky ale Jaroušek do stejné třídy moc dlouho chodit nebude. „Už hodně chyběl, takže už je téměř jisté, že bude čtvrtý ročník opakovat," vysvětlil mi tatínek. „Ale má to výhodu, bude chodit se svou ségrou do třídy," dodal. „Tak to máš radost, viď?" snažila jsem se Jarouškovi vnutit odpověď. „Nééé." „Ty máš tři ségry, viď? A na kterou se tedy nejvíc těšíš, až přijedeš domů?" zajímalo mě. „Na žádnou!"

Nejmladší sestra? Stejná raubířka

Upřímnost, se kterou tato dvě slova vyhrknul, nás s tatínkem dostala. „Ale nepovídej, na nějakou se určitě musíš těšit…" „No, tak asi na tu nejmenší." „Protože tě nejmíň zlobí?" zkusila jsem hádat. Tatínek však zakroutil hlavou. „Ne, protože je to stejně velký raubíř."

Odcházím z nemocnice. Před očima mám stále Jarouška a jeho tatínka. Jak mi mávají. Jak se usmívají. Jak možná přemýšlí, že odteď už všechno bude jiné. Lepší. A jistě bude. A Jaroušek bude zase takový raubíř, jako byl před operací. Zaslouží si to.