Dojela jsem do cíle! A v jednom kuse. Zkušení cyklisté a zdatní sportovci by se mi jistě vysmáli, protože pětadvacet kilometrů z Říčan do centra Prahy převážně po rovince a ještě na dvojkole, by pro ně bylo stejné jako pro maratonského běžce vycházka podzimní krajinou.

Nejen že jsem ale na kole neseděla asi tak deset let a jet na dvojkole je něco docela jiného ještě jsem si k jízdě přidala trochu adrenalinu tím, že jsem dění okolo posádky trojkola Světlonošů fotografovala.

O nezapomenutelnou jízdu se postaral i můj parťák-řidič, který se mnou jel v tandemu.

Trojkolo bylo pro Říčanské atrakcí

Kostelní zvon na Masarykově náměstí v Říčanech upozorňuje na jedenáctou hodinu.

Na prostranství, kde před chvílí stály zcela osamoceně jen dva pouliční stánky, je rušno. Na předposlední symbolickou cestu trojkola, které bylo speciálně postavené pro Světlušku, se přišly podívat desítky dětí z místní základní školy.

„Tak, děcka, kdo chce svézt?“ zvolal do davu Petr Müller, duchovní otec projektu Jízda za Světluškou, jehož nápadem bylo sestrojit ono trojkolo. Školáci se nezdráhají ani chvíli a snaží se překřikovat jeden druhého a dohadují se, kdo pojede jako první.

Když se na trojkole povozila skoro celá třída včetně paní učitelky, přijely konečně hlavní hvězdy této akce Světlonoši trojkola olympionik Aleš Valenta, starosta Říčan Vladimír Kořen a nevidomá paralympička Miroslava Sedláčková.

Týmová spolupráce a důvěra

Světlonoši se okamžitě jali trojkola a vyrazili na první, zkušební jízdu po náměstí. „Já si to teda představoval spíše formální a ne adrenalinový,“ popisoval své pocity Vladimír Kořen, který se ujal řízení.

K posádce trojkola se přidala dvě dvojkola. Na jednom z nich jsem šlapala já a Petr Müller, který řídil. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem si na dvojkolo zvykla, a můj spolujezdec měl ze začátku krušné chvíle, zvlášť když jsme vjeli do první zatáčky. Ale po několika retardérech, ostrých zatáčkách a dírách v silnici jsem přišla na to, že prostě řidičovi musím plně důvěřovat.

Už jen proto, že jsem před sebou viděla jen jeho záda.

Zbloudilé Světlušky

Cesta z Říčan byla vcelku dobrá a na rovinkách se dalo i dobře fotografovat, i když občas to vyžadovalo určitou míru akrobacie a šlápnutí do pedálů, abychom trojkolo, které nasadilo značné tempo, dohnali.

Změna nastala ve chvíli, kdy jsme se začali blížit k centru Prahy. Při výšlapu jednoho táhlého kopce byl náš tandem značně pozadu nebýt v tu chvíli na dvojkole, slezla bych z něj a chvíli ho tlačila a náš konvoj, který doprovázeli dva policisté na motorkách a korigovali dopravu, se nám ztratil.

Petr však neváhal ani chvíli a doslova si razil cestu pražskou dopravou. V jeho snaze dohnat Světlonoše mu nebránila ani červená. A tak když jsme míjeli auto, které zpočátku vypadalo, že nám nezastaví, došlo mi, že teď teprve začíná ten správný adrenalin. „Teď jsme spíš bludičky, než Světlušky,“ prohlásil Petr a řítil se se mnou pod most, kde směly projíždět pouze tramvaje.

Ačkoli jsme ztracený konvoj nedostihli a náměstí Republiky, kde byl cíl této předposlední pomyslné štafety, jsme dojeli s pětiminutovým zpožděním, byla to jízda, na kterou jen tak nezapomenu.

Sport mám jako koníček. Co jiného to také může být v naší podobě

Nové Město Nevidomá atletka Mirka Sedláčková je paralympijskou rekordmankou v běhu na 1500 metrů a mistryní světa v běhu na 800 metrů.

Včera se stala Světlonoškou, která jela spolu s Alešem Valentou a Vladimírem Kořenem na trojkole z Říčan do Prahy. Jak se vám na trojkole jelo?
Je to dobrá zkušenost, ale v tandemu jsem zvyklá jezdit, takže jsem na takovéto vlnění a počáteční nekoordinaci posádky byla připravená.

A jací byli vaši spolujezdci?
Když jsme vyjížděli z Říčan, tak řídil Vláďa Kořen. Bylo cítit, že si moc nevěří a ještě předesílal, že nehody má téměř na denním pořádku. To na jízdě bylo znát. Pak nám ale spadl řetěz, tak se s ním vystřídal Aleš Valenta. Z Vládi jsme si pak dělali legraci, že radniční úřad se řídí lépe než kolo. U Aleše bylo znát, že mu nedělá problém ovládat kolo i nás.

Co se vám na tandemu líbí?
Člověk se dostane tam, kam by se za určitou krátkou dobu nedostal. Co mě ale nevyhovuje na tandemu, je to, že tam můžu jenom šlapat, nebo se případně bavit s ostatními, ale nemůžu sama řídit.

Máte za sebou obdivuhodné atletické úspěchy, na co se nyní připravujete?

Mám splněné limity v běhu na 200, 400 a 1500 metrů na Londýn, kde se příští rok konají letní paralympijské hry. Takže u mě už probíhá určitá atletická příprava. Běhám, plavu, jezdím na kole a na kolečkových lyžích a až to počasí dovolí, budu běžkovat. Ale víceméně se snažím, abych to měla různorodě, aby mě to pořád bavilo; je to spíše můj koníček.

Jak se lidé k nevidomým chovají?
Je to člověk od člověka. Jedna věc je naslouchat a vyhovět nevidomému, druhá věc je tu pomoc přijmout, ale také i říct, co potřebuje.