Dnes sedmaosmdesátiletá žena podle vedení metropole přispěla k záchraně morálního kreditu Prahy. „Připadám si už trochu jako pomník, jako jeden suchý strom ohlodaný lýkožrouty. Dole jsou ale zelené stromečky a já jsem moc ráda, že mé děti, vnoučata i pravnoučata žijí také v Praze a čeká je tady doufám krásný život, s jejich přičiněním. Jinak si myslím, že si nějaké zvláštní ocenění nezasloužím. A vzpomínám na spoustu lidí, kteří by si to zasloužili víc,“ prohlásila po zápisu do pamětní knihy.

Čestné občanství Prahy není zdaleka prvním prestižním oceněním Vaší práce a Vašeho života. Ve „sbírce“ máte už i státní vyznamenání. Přijímáte tyto symbolické akty spíše s nadhledem nebo ve Vás budí pocity dojetí apod.?

Spíše se dostavuje pocit, že je spousta dalších lidí, kteří si zaslouží ocenění. Beru to se vší vážností a s tím, že se o každé ocenění rozdělím vzhledem k tomu, co jsem dělala. Vždy jsem totiž byla částí nějaké větší skupiny, v níž jsme spolupracovali, o něco se snažili, o něco nám společně šlo. Proto se snažím nebrat to osobně a pamatovat na všechny lidi, kteří se podíleli na tom, co se dělo. Spoluodpovědnost je mocnější než když chce někdo něco prosadit sám. To považuji za zásadní.

Praha v poslední době hostila významnější akce na podporu exilové opozice z nesvobodných zemí. Začátkem listopadu se zde například sešli delegáti Světového ujgurského kongresu. Považujete za důležitou tuto roli hlavního města v oblasti lidských práv, což je Vaše celoživotní téma?

Jsem moc ráda, že se Praha v tomto směru chopila iniciativy, že se podílí na těchto akcích. Tady bych zopakovala, že je třeba dělat věci společně. Stavět se společně za lidi, kteří třeba trpí za podobné myšlenky, které se nám podařilo v určité době prosadit, že tady zdomácněly. Je potřeba, aby každý slušný člověk věděl, že není na světě sám a že je dobré a nesmírně důležité zastávat se ostatních, kteří nemají takové štěstí, aby mohli žít jak chtějí a říkat to, co si myslí. Ovšem pochopitelně se vší odpovědností za to, co říkají.

Česká pobočka UNICEF uspořádala slavnostní vyhlášení výsledků prvního ročníku ankety Dítě Česka, které proběhlo v sobotu 20. listopadu 2021 ve 13.00 ve Vlasteneckém sále Univerzity Karlovy.
Dítě Česka: Chci přijít na to, jak vyléčit nemoci, které se zatím léčit nedají

V 90. letech jste založila Poradnu pro uprchlíky. Jaký máte vztah ke konkrétním lidem, kterým jste tehdy pomáhali?

Uprchlíky mám ráda. Zejména ty naše, které znám osobně a stýkám se s nimi dodnes. Integrovali se fantasticky v naší zemi. Mluvím o první velké migrační vlně z bývalé Jugoslávie. Dnes jde o dospělé lidi, kteří tady vyrostli, absolvovali vysokou školu. Někteří reprezentují Českou republiku třeba i ve sportu a tak dále. Je to moc fajn parta.

Migrace a pomoc uprchlíkům je v Česku řadu let „ožehavé téma“. Na vládni úrovni se bude vstřícnější postoj k žadatelům o azyl nejspíš nadále prosazovat obtížně. Neměla by se i v této oblasti chopit vlastní iniciativy Praha? Nabídnout třeba azylantům část městských bytů?

Ono to není tak jednoduché. Fakt je, že existují dohody garantující azyl lidem z určitých důvodů jako je pronásledování a podobně. Když jdou lidé takzvaně za lepším, pak by měli dostat příležitost ukázat, co dovedou. A pokud jsou tady potřební, má existovat legální řešení jejich pobytu. Mám ale strach, že to co se dnes děje, ty obrovské migrační vlny, jsou v podstatě temnou záležitostí. Protože jsou tam velké peníze lidí, kteří se v tom angažují. A v poslední době jsou ti, kdo by chtěli jít za lepšími zítřky, ohlupováni politickými demagogy. Jsou zneužíváni. Dnes se Bělorusko stará Evropské unii o „dárek“, který není zvládnutelný jednoduchým gestem. Samozřejmě je třeba si pomáhat, ale toto se vymyká jakékoliv rozumné cestě, která by byla přiměřená jak skutečným potřebám těch lidí, tak pro ty přijímající. Je to velmi složité dilema právě kvůli zapojení zištných politických a ekonomických zájmů. Jde vyloženě o kšeft s lidmi a to je hrozné.

Právě uplynulo 32 let od Sametové revoluce. Myslíte si, že je její odkaz mezi mladými lidmi stále živý? Na jedné straně se mluví o tom, jak slabé povědomí mají školáci o nejnovějších dějinách. Na druhé straně hlavními organizátory oslav výročí na Národní třídě jsou už několik let velmi mladí lidé…

Nelze to vše házet do jednoho pytle. Někdo se dozví a někdo ne. Někdo má zájem, někdo ne. U školních dětí, které se o to dnes nezajímají, se může zvědavost probudit později. Jde o to, aby se nezapomnělo na ty hodnoty. Na to, proč se to všechno dělo. To bude oslovovat mladé lidi v každém věku a každé situaci. Doufám, že už nebude žádná tak neblahá jako ty desítky let, které jsem zažila. Od konce války jsme si jen dva roky mysleli, že se nadechneme. To musí nějakým způsobem v lidech zůstat. Kde se měly další generace dozvědět o zásadních hodnotách, když už jejich rodiče o nich pořádně nevěděli. Je to velmi složité.

Na umělecké dílo Dívka s kolem je vypsaná umělecko-výtvarná soutěž.
Po atentátu odvezla Kubišovo kolo. Jindřiška Nováková bude mít svůj pomník

Sdílíte pocit, že současná debata kolem očkování společnost výrazně rozděluje?

Zbytečně lidi rozeštvává. To je pravda. Tendencí „rozleptávat“ pozoruji stále víc na různých místech. Na začátku to vypadá jako malé trhlinky, později je společnost „rozdrobená“. A taková se samozřejmě lépe ovládá. Opět tady musím říct, že zájmy na vnášení rozkolu mezi lidmi nejsou čestné. Já si jen přeji, aby lidé používali mozek. Aby se s někým poradili, domluvili, ověřili si informace z jedné i druhé strany. A pak se zodpovědně rozhodli. Já jsem se očkovat nechala, protože bych na sebe nechtěla vzít odpovědnost za to, že budu zabírat místo kdoví jak dlouho na nějakém oddělení, kde se mezitím mohou uzdravit mladší lidé. Krom toho bych to nechtěla přenést na tři generace z vlastní rodiny jakož na kohokoliv jiného. Ať si to ale každý rozmyslí sám. I svoboda je totiž náročná, protože je spojená právě s tou zodpovědností a s tím, že člověk nesmí myslet jen na sebe. Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tudíž musím na ty druhé také myslet.

Při slavnostním udělení čestného občanství zaznělo, že Vás vystihuje slovo statečnost. Když se sama ohlédnete za svým velice pestrým životem, vidíte v něm nějakou jednotící linku? Ať už tu statečnost nebo zájem o lidská práva, o svobodu?

Myslím si, že to všechno jsou krásné věci, pro které stojí za to být živ. Mají pro mě hodnotu. I to, co má cenu, chce občas nějakou oběť. A je to úplně normální. Není to žádné velké hrdinství.

Dana Němcová se narodila v roce 1934 v Mostě. Dětství prožila v Chomutově, v roce 1953 odešla do Prahy a započala studia psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se seznámila s Jiřím Němcem, pozdějším klinickým psychologem a filozofem. V roce 1955 se vzali a měli spolu sedm dětí. Na přelomu 60. a 70. let 20. století Dana Němcová pracovala jako lektorka zdravotnického vydavatelství Avicenum. Významně se podílela na publikaci Encyklopedie mladé ženy, která vyšla v roce 1972. V pozdějších vydáních ale bylo její jméno vynecháno. Ve školním roce 1975/76 pracovala jako psycholog na základní devítileté internátní škole pro děti se zbytky sluchu. Pracovní smlouva jí však kvůli StB nebyla prodloužena, neboť v té době probíhal soudní proces s The Plastic People of the Universe, které manželé Němcovi podpořili. V lednu 1977 také mezi prvními podepsali Chartu 77. O rok později stála někdejší mluvčí Charty u vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za což strávila půl roku ve vazební cele. Po sametové revoluci byla poslankyní Federálního shromáždění. Z vysoké politiky však odešla a vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Založila také Poradnu pro uprchlíky, v níž byla činná řadu let.