Daisy Mrázková: Knížky jsem začala psát kvůli našim dětem

Křehké příběhy o malých hrdinech a přírodě přitahují už půl století čtenáře, kteří znovu podléhají kouzlům zdánlivě obyčejných příhod, čekajících venku na každého z nás. Možná, že některou z knih objeví děti pod vánočním stromečkem letos i u vás doma.

Vzpomínáte si na nějaký vysněný vánoční dárek v dětství, který vás rozradostnil?

Měla jsem moc ráda panenku, kterou jsem dostala k Vánocům, když mi bylo pět let. Velice jsem si ji tenkrát přála. Panenka měla skutečné vlasy, a když se předklonila, tak říkala: Mama. Velmi jsem ji milovala a dosud ji mám doma schovanou ve skříni. Řekli mi tenkrát, že jí musím dát jméno, a to nejkrásnější, které jsem znala, bylo Lilinka. Nevěděla jsem, že pro panenku stačí jen křestní, a myslela jsem si, že má mít také příjmení. A nejkrásnější nebo nejctihodnější příjmení, které jsem tehdy znala a co mi můj tehdejší duševní obzor dovoloval, bylo Masaryk. Moje vysněná panenka byla tedy Lilinka Masaryková. Jinak jsem ráda kreslila a nic jiného nechtěla, než aby mi dávali malé náčrtníky. Vždycky jsem dostala blok a pastelky a kreslila. Malování mě bavilo a malířkou jsem chtěla být už odmalička. Každý mi tenkrát říkal: Z tebe bude malířka. Dodneška tvrdím, že nejlepší je všechno nakreslit.

Váš tatínek byl krejčí, který si z Anglie přivezl domů švadlenku, vaši maminku.

Táta se vyučil v Čechách krejčím a jako všichni čeští krejčíři jel i on na zkušenou do světa. Nepotřebovali tenkrát ani pas, vzali housle, sedli na kolo a jeli. Cestovali přes Německo až do Paříže, kde kreslili modely, které pak po návratu v Praze šili. Moji rodiče se poznali v Anglii. Táta kvůli praxi odjel na několik let do Londýna. Pracoval ve velkém oděvním domě na Down Street, kde se oblékal celý svět a kde stály krejčovské domy jeden vedle druhého. Čeští krejčíři si chodili sníst oběd nebo svačinu do zahrady se švadlenkami odnaproti. Aby se jako učili anglicky, tak chodili s místními švadlenkami. Moje maminka žádnou školu nestudovala. Její rodiče měli sedm dětí a nemohli je dát všechny na studie. Protože byla šikovná na šití, našla si místo švadleny v oděvním domě naproti domu, kde dělal můj táta. Byla nadaná na vyšívání a všelijaké ozdoby toalet, které se tenkrát nosily. Vzali se roku 1908 v Londýně.

Jak dlouho žili na ostrovech?

Bydleli tam spolu ještě čtyři roky. Tatínek se pak chtěl vrátit domů do Čech a maminka jela s ním. Tatínek se anglicky naučil, ale maminka se česky nenaučila nikdy. V Londýně bylo hodně českých krejčířů a tatínek se tam seznámil s kolegou Baštářem, mým budoucím strýčkem. Když se vrátili do Čech, měli firmu Modes robes Troníček a Baštář. Baštář si vzal potom tátovu sestru, takže jsme s nimi bydleli ve Vladislavově ulici, kde měli krejčovskou dílnu. Ten dům už je zbořený. Z dílny jsme mívali doma spoustu odstřižků. Dodnes mám postavičku kouzelníčka, část jeho šatů je z odstřižků divadelního pláště, který v dílně šili pro paní Emu Destinnovou. Tatínek taky jezdil do Lán, protože šil pro paní Charlottu Masarykovou. Maminku brával do malého kočáru s koněm s sebou, aby s paní prezidentovou mohl někdo mluvit anglicky.

Na vaše jméno Daisy, v angličtině znamenající Sedmikráska, přišla tedy maminka?

Ano, v Praze se jí stýskalo po Anglii. Měla ráda sedmikrásky, pěstovala je za oknem našeho bytu ve třetím patře ve Vladislavově ulici, kde jsem se narodila. A když se jí večer stýskalo, protože s nikým nemohla mluvit, dívala se na ně a asi takhle mi našla jméno. Vyprávěla mi, jak si ji mezi sedmým a desátým rokem k sobě vzali dědeček a babička na malý ostrůvek jižně od Anglie, aby trochu ulevili své dceři, která měla sedm dětí. Bydleli na venkově, v neděli chodili do kostela a maminka s nimi. Byla úplně okouzlená krásnou přírodou. Šla za nimi po louce a sledovala, jak dědeček a babička kráčejí v trávě a pošlapávají sedmikrásky, kterých tam rostla spousta. Museli přejít sedm luk, ohrazených nízkým plotem kvůli krávám, a branky postupně otevírali a zase zavírali. Sedmikrásky, na které dědeček s babičkou šlápli, za nimi maminka vždycky narovnávala. Mně pak pokaždé, když jsem byla malá, říkala: Nenarovnávej je, vždyť samy vstanou po dešti a zase budou dobré. Ale sama to také nevydržela a narovnávala je zas.

Kdy jste se začala malování více věnovat?

Za války jsem se po maturitě na Učitelském ústavu dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor dětská ilustrace, k profesoru Antonínu Strnadelovi. Jenže Němci pak školu zavřeli. To už jsme se znali s Jiřím Mrázkem, mým budoucím mužem. Spolužáci tento fakt řešili všelijak, někdo musel i na práci do Reichu. My dva s Jiřím jsme situaci jako mladí blázni nebo mudrci vyřešili tak, že jsme se vzali. Přátelé na Vysočině nám sehnali v jedné chaloupce světničku, velice malou a úzkou. Byly tam jen dvě postele za sebou a stoleček. Měli jsme dvě utěrky a jednu dávali místo ubrusu na stoleček, kam se vešly sotva dva talíře. Když jednou Jiří štípal ve dřevníku dříví, odlétlo mu polínko na talíř, který ležel na zemi se zbytky jídla pro kočku Absolonovic to byli ti, kterým chalupa patřila. Pak jsme měli už jen jeden talíř, ze kterého jsme oba jedli. Nad postelemi jsme měli provazy a na nich sušili mokré prádlo. Jenže provazy za války byly jako všecko náhražkové, z papíru, takže pod tíhou pověšených věcí jednou rozbředly a na nás v noci spadlo mokré ložní prádlo. Takhle jsme tam spolu žili.

Vzpomínáte na to dnes s úsměvem?

Válka byla sice strašná, nemusím vykládat, co se všechno dělo, ale Vysočina byla tehdy tak krásná a my jsme byli mladí. Vařit jsem neuměla, stejně tenkrát za války nebylo žádné maso, akorát jsem uměla bramborové placky. Brambory jsme měli, takže placky z nich jsme jedli velice často. Jenže krásná kachlová kamna s troubou byla stará, už se trochu hýbala a z otvorů mezi kachlíky unikal kouř. To nám ale s Jiřím nevadilo. Chodili jsme do lesa na šišky, kterými jsme topili. Když jsou mokré, trvá dlouho, než uschnou a začnou hořet. Když se pak ale rozhoří, hoří báječně. Napsala jsem o tom knížku pohádek, která se jmenuje Chlapeček a dálka, kde je to všechno věrně zachycené.

Z vašich knížek je znát, že vycházíte z vlastních zážitků. Říkala jste, že malířkou jste chtěla být odmalička, ale co spisovatelkou?

Mé psaní začalo tím, že jsem chtěla naše děti naučit anglicky. Veronika už chodila do školy a Cyril, který byl o čtyři roky mladší, začal chodit také. Mezi nimi byla prostřední Anna, která nám později umřela na zánět ledvin. Babička jim zpívala anglické písničky a recitovala všelijaká říkadla. Vysvětlovala jsem jim tu nejjednodušší gramatiku a pak jim začala psát jakousi učebničku angličtiny. Nechtěla jsem ji dělat suchopárně, aby vypadala jako učebnice s frázemi: „Tady je sešit nebo Kniha je na stole." To přece nemůže nikoho zajímat. Koupila jsem si proto nový památník a získala prázdnou, ale hezkou vázanou knížku, kterou jsem nazvala Old Brumly is slowly. Do ní jsem kreslila barevně obrázky o holčice v červených šatech a medvídkovi, jak sedí u ohýnku v lese a opéká si buřty.

Od angličtiny tedy nebylo u vás doma úniku?

Přesně tak, děti ji měly pořád před očima i s uvedenou výslovností v závorce. Vybrala jsem několik hlavních slov jako svět, hvězdy, země, voda, ano, ne, chci, nechci, půjdu, nepůjdu, smích, pláč, k tomu přidala nějaká zájmena a napsala je na dlouhé pásy kreslícího papíru. Pak jsem slova rozstříhala, takže vznikala jakási skládanka. Tu jsem dala na stůl a řekla klukovi, kterému bylo tenkrát šest let: „Skládej si tady." Dělala jsem, že myju nádobí, ale koukala nenápadně, co dělá. On se na papírky díval a skládal, skládal, až složil dlouhatánskou větu a pak utekl. Šla jsem se podívat, co napsal, a přečetla si: I dont know, why heaven is so far away Já nevím, proč je nebe tak daleko. To bylo tak krásné, že jsem tak později nazvala i poslední kapitolu ve své nejmilejší knížce Haló, Jácíčku.

K vašim nejznámějším knížkám patří Můj medvěd Flóra, kterou má doma mnoho dětí.

Medvěda Flóru našel náš kluk venku na sněhu, jenže mu nebylo šest jako chlapci v knížce, nýbrž osmnáct. A říká: „Hele, tohle jsem našel. Já jsem to tam nemohl nechat, vidíš ty oči?" Moje maminka v kuchyni jen koukala, jak to bylo špinavé, a já si v duchu říkala: Propána, tohle se teda u nás vyhodit nesmí! Tak jsem řekla: „No, to je moc hezké. To je dobře, že jsi ho přinesl, posaď ho v pokoji za kamna a jdi si umýt ruce, máš je strašně špinavé." Pak přijel táta domů z Letné, kde měl ateliér, šel rovnou do pokoje a za kamny uviděl Flóru. Povídá: „Jé, copak to tady sedí?" Moje maminka by řekla: Vyhoďte to, kdoví, kdo to měl! A měla by pravdu. Ale on hned s těma očima: „Vidíš ty jeho oči?" Když všichni druhý den odešli, tak jsem medvěda umyla. Připravila jsem pěnu a medvěda v ní důkladně vymydlila a vykartáčovala, takže začal být opravdu zlatý, jak píšu v knížce. Pacičky měl bílé, jedno očičko přeražené. Syn říká: „Já jí udělám nové očičko a nové ouško" (to také měla jen jedno). Tak jsme ji utřely ručníkem a dostala šatičky po panně.

Čtěte také: Miroslav Šubert: Ve 40. letech odjel do Anglie. To mu změnilo život