Liší se nějak kulturní strategie v jednotlivých regionech? S jakými problémy se musí vypořádat umělci a organizátoři mimo centra?
Samozřejmě tu jsou společné problémy – nedostatek financí, upozaděnost vůči větším městům, neustálá obhajoba činnosti před samosprávou, veřejností, boj o diváka. Je ale rozdíl ve volbě strategií. Záleží totiž na míře odolnosti, kreativity a občanské angažovanosti, které není nikdy dost.

Je prostředí v českých regionech konkurenční?
Nezdravě konkurenční prostředí v neziskovém sektoru, ve kterém se pohybuji, nepociťuji. Naopak si myslím, že celá řada českých promotérů chápe, že bez kvalitní spolupráce s ostatními není jejich práce tolik efektivní. Smysl je ve sdílení.

Kdo se na vás nejčastěji obrací a jak taková spolupráce vypadá?
Obrací se na mne jednotlivci a organizace z řad začínajících i etablovaných, někdy i lidé, kteří jen chtějí změnit ve své lokalitě nějakou situaci a neví, jak začít. Naše pomoc začíná obvykle tím, že se objeví na konzultačních hodinách. Poté podstupujeme další kroky – může to být supervize projektu, dlouhodobý koučink, propojení jednotlivých subjektů či mediátorství.

Co vás v poslední době potěšilo?
To, že se nám podařilo prosadit v Karlových Varech nový grantový okruh pro akce typu „sousedské slavnosti" a kladné přijetí praktických kurzů ART Gate (základní kurz práce se světlem, zvukem, videem) v DOXu jak ze strany uchazečů, tak i lidí z oboru. Obecně mě těší jakákoliv iniciativa nebo snaha o rozžívání lokální kultury. Nedávno jsem poznala neuvěřitelnou osobu – Jitku Jakubíčkovou z AvantgArt z. s., která se snaží zachránit 100 let starou zauhlovací a vodárenskou věž ve Vratislavicích nad Nisou. Postupně ji opravují a dávají nový smysl života – jak jinak než kulturní. Anička Strnadová z ArtproProstoru si zase založila spolek, aby zachránila a uvedla k životu 20 let nepoužívané Jablonecké městské lázně. Obě jsou velkou inspirací. Za nejčerstvější úspěch považuji, že se podařilo do Prahy přivézt jednu z klíčových osobností světové vizuální produkce a stage designu Shannona Harveye. Během 3 denního intenzivního workshopu Art Gate Masterclass představil mimo jiné i technologii, která zajistila dosud největší videomapping na světě.

Co vás naopak zklamalo?
Možná bych přidala i slovo urazilo – kampaň pro zavedení evidence tržeb. Vadí mi, jak je manipulováno s veřejností a jak je nabádáno k udavačství. Bojím se, jaký to bude mít odraz ve společnosti, a stále myslím na to, že se asi nikdy z minulosti nepoučíme.

Co byste si přála?
Před deseti lety jsem si přála, aby jednotliví kulturní promotéři v České republice měli lepší technické vybavení. Speciálně u tanečních a pohybových představení, kde je ve většině případů absence scénografie, by mělo být samozřejmostí dostatek světel a baletizol. To je v dnešní době vcelku dobře zvládnuto. Nyní máme jiný problém – ve spoustě měst se za evropské peníze opravily a vybavily malé kulturní domy, chybí však kvalifikovaní pracovníci. V době konceptů, strategií, kulturních animátorů, manažerů, designérů a dalších nám tak chybí výkonní praktičtí pracovníci. A to je potřeba změnit.

/Autor AP/

Čtěte také: Skupina pomáhá sociálně znevýhodněným