Podle Čvančary byly klíčové výpovědi lidí, kteří měli za války co do činění s Ústavem soudního lékařství. Svědectví ho přivedla k místům na Ďáblickém hřbitově, kde se dřív pohřbívalo anonymně do několika jam. Jsou v nich ostatky až osmi tisíc lidí.

Přísně tajné

Do Ďáblic byla těla vožena od 30. let. „Za druhé světové války šlo o přísně tajnou říšskou záležitost. Do šachet se ukládala těla, u nichž gestapo nařídilo soudní pitvu. Ostatní popravení a mrtví byli odváženi rovnou do krematoria ve Strašnicích,“ uvedl Čvančara. V praktikách se pokračovalo i po roce 1945 a únoru 1948. Na hřbitov se tehdy dostala těla nebožtíků, o nichž bylo rozhodnuto, že nebudou vydána rodině nebo příbuzným.

Nejen oběti

V anonymních hrobech za války skončili příslušníci odboje, například Václav Morávek. Později pak nejen oběti totalitních režimů. „Šachty sloužily jako odkladiště těl po pitvě. Mohlo jít i o lidi neidentifikované či sebevrahy. Absurdně se vedle hrdinů a obětí války ocitla těla nacistických zločinců a gestapáků, včetně těch nejvyšších, jako byl K. H. Frank,“ prohlásil Čvančara.

Šachty, jichž mohlo být až dvacet, se přestaly používat v polovině 50. let. Výsledky své práce publikoval Čvančara až po revoluci, v 90. letech. Tehdy dospěli k závěru, že někteří odbojáři jsou pohřbeni v Ďáblicích, i členové Konfederace politických vězňů.