Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Čtyři rozhovory o tom, jak to vidí…

Praha /ROZHOVOR/ - Začátkem června se na Ovocném trhu slavnostně otevřela již poosmé Kavárna Potmě, ve které obsluhují nevidomí číšníci.

13.6.2012
SDÍLEJ:

Na pražském Ovocném trhu byla za účasti Anety Langerové, Simony Stašové a Jiřiny Bohdalové otevřena 6. června Kavárna potmě. Foto: Deník/Martin Divíšek

Kavárna Potmě

Ve středu 6. června byla na Ovocném trhu v Praze slavnostně otevřena již poosmé Kavárna Potmě, ve které obsluhují nevidomí číšníci. Vypít si šálek černo černé kávy a vyzkoušet si, jaké to je vnímat svět bez pomoci jednoho z nejdůležitějších lidských smyslů - zraku, je možné až do 21. června, každý den od 10 do 21 hodin.

Kalendář událostí na Ovocném trhu
13. 6., 17 - 19 hod. Ivan Hlas a Lukáš Kakara vystoupí na střeše kavárny
19. 6., 13 hod. křest autobusu s Kavárnou POTMĚ
21. 6., 18 hod. Kavárna POTMĚ se zavírá a míří do regionů

Světluška…

… je dlouhodobý projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu založený na solidaritě a dobré vůli lidí. Světluška pomáhá dětem a dospělým s těžkým zrakovým postižením. Je oporou pro ty, které nelehký životní osud postavil před každodenní výzvu: znovu a znovu se učit životu ve tmě - bez pomoci jednoho z nejdůležitějších lidských smyslů. Patronkou projektu je zpěvačka Aneta Langerová.

Alena Schutová: Pořád bojuji!

Seděla tam, co vloni. Na židli na boku Kavárny Potmě. Stejný úsměv.

Vloni jsme spolu dělali rozhovor. Po dvou dnech, když jsem přišel zkusit svoji první černou kávu do Kavárny Potmě, seděla u stolečku a přijímala nové hosty. „Vy jste pan Macek z Deníku, že," řekla mi tehdy a já byl jak opařen. Bavila se v těch dvou dnech s desítkami lidí a i tak mne poznala po pouhém pozdravu.

Když jsem ji nyní po roce pozdravil a zeptal se stručně, jestli můžu na chvilku přisednout, oněměl jsem podruhé. „Jasně. O čem budete psát letos? O mých modrých očích už ne. Podívejte, mám je hnědé," vypálila na mne.

A já podruhé nechápal.

Alena Schutová je nevidomá.

Alena Ája Schutová.Proč ta změna barvy?

Nosím protézy, ty modré se mi rozbily, tak mám hnědě.

Za rok jste se trochu změnila.

Jak to myslíte?

Máte něco na bradě.

Jasně, piercing. Mně se to líbí, už před pěti lety jsem to strašně chtěla. Já jsem ale, slušně řečeno, posera, bojím se jehel. Jenže s kamarádkou jsme hrály nějakou hodně hloupou hru. Ona řekla, že když vyhraju, půjdu na piercing já, když prohraju, tak ona.

Takže jste vyhrála.

Jo, vyhrála. Ale nevadí mi to, jsem ráda. Na bradě se mi to líbí.

Jak se po roce, co jsme se neviděli, máte?

Mám se dobře. Stalo se ale hodně změn, které silně ovlivnily můj život. Pořád mám ale sílu bojovat, pořád mám chuť jít dopředu a postavit se na tomhle světě ke všemu čelem.

Copak se stalo?

A vy o tom chcete psát?

Proč ne?

Vlastně máte pravdu, klidně, vždyť je to přece úplně jedno. Odstěhovala jsem se na Valašsko blíž ke svým rodičům. Čekala jsem totiž miminko. Jenže to se nakonec nepodařilo, o miminko jsme přišla. Na Valašsku se mi ale moc líbí a uvažuji, že se tam vrátím a doženu si své dětství. Od malička jsem totiž navštěvovala speciální školku, školu, internátní zařízení. S rodiči a se sourozenci jsem nemohla být. Proto se těším, že doženu ztracený čas. Navíc je tam nádherná krajina.

Pracujete stále v obecně prospěšné společnosti Pestrá společnost?

Už tam nejsem zaměstnancem, ale dobrovolníkem. Můj přesun na Valašsko znamená, že jako tisková mluvčí nemohu komunikovat s lidmi tak, jak bych si představovala. Teď pracuji ve firmě, která zaměstnává lidi se zrakovým a tělesným postižením. Pracuji na pozici, kde obvolávám zákazníky a nabízím jim kancelářské potřeby.

Kája: Chci vystřídat Charlese Cooka

Přijel do Prahy z Vodňan. Vlastně z Újezdu u Vodňan, vesničce s 350 obyvateli.  Přijel, a kdyby snad vystupoval ve velké hale, musí si podmanit všechny. Na pražském Ovocném trhu zpíval na zahájení projektu Kavárna Potmě.

Jmenuje se Kája Leskovec, je mu dvanáct. Zpíval, ale i imitoval. Dokáže zvládnout Felixe Holzmanna, ale třeba i komunistického vůdce Milouše Jakeše. A to ho nemohl zažít na vlastní kůži. Odposlouchal si ho.

Kája je nevidomý. Doma má mladšího brášku, který vidí a se kterým se podle tatínka, se kterým přijel do Prahy, perou jako dva zdraví kluci. To mu ale nebrání k tomu, že má sil, energie a sebevědomí na rozdávání.

Tatínek o Kájovi říká: „Ta energie je pro něho vlastně výhra. Jen je někdy líný a nechce se mu cvičit. On má talent a tak to s tím cvičením nepřehání."

Kája se účastní různých soutěží, zejména hudebních a recitačních. Kvůli své čtenářské vášni se vloni stal absolutním vítězem soutěže pro nevidomé Braillův klíč. Kája využívá služeb osobní asistentky. Pomáhá mu i Světluška, a to konkrétně příspěvkem na školní pomůcky a na asistenci.

Když Kája u Kavárny Potmě dozpíval, moderátor ho u kavárny propustil, přitočil jsem se k němu:

Na pražském Ovocném trhu byla za účasti Anety Langerové, Simony Stašové a Jiřiny Bohdalové otevřena 6. června Kavárna potmě. Kájo, ty jsi šoumenem odmalička?

No, tak… odmalička? Odmalička jsem uměl hlavně hodně křičet (tatínek přitakává).

Co tě tak rozčilovalo, že jsi křičel?

Povídal jsem hlouposti, pořád jsem se na něco ptal.

Ty bydlíš v Újezdu u Vodňan, že?

Všichni říkají, že jsem z Vodňan, ale to je chyba. Tam chodím do školy.

A co takhle v Újezdě děláš?

Žiju jako každý normální člověk. Učím se, večeřím, oběduju, snídám. A hlavně hraju na klávesy, na klavír, flétnu, zpívám.

Jak je těžké hrát na klávesy?

Pro mne to není těžké. Jen zpočátku to bylo těžké. Když jsem se učil hrát, tak jsem hrál jen čtyřmi prsty, bez palce. Teď je to už jiné.

V kolika letech jsi začal hrát?

Tak asi ve dvou, nebo ve třech. Začalo to tím, že jsem pořád poslouchal hudbu a chtěl jsem být výborný muzikant. To chci být pořád. Tak mi dali piano, no a já si to nějak vybrnkával. Teď hraju na klavír a klávesy a učím se radosti ze života. Klavír mne baví, nastoupím po Charlesi Cookovi, vystřídám ho. Znáte ho?

Neznám.

On už umřel (jazzman Charles L. Cooke žil v letech 1891 – 1958), ale chtěl bych ho vystřídat.

Kolik toho denně natrénuješ?

Dvacet minut.

Jenom?

Někdy i hodinu, to když je těžká skladba, ale to má pak pokaženou náladu.

Čím bys chtěl být, až budeš velký, tedy dospělý?

Čím bych chtěl být? Hercem nebo hudebníkem. Hrál bych komedie, třeba Spejbla s Hurvínkem. A vy jste kdo? Novinář?

Ano, Kájo a napíšu o tobě, že jsi fajn kluk.

Simona Stašová: Ve světě nevidomých není čas na kličky

Vyšla ze dveří v Kavárně Potmě, zamžourala očima a chvíli jakoby nechápala, že zase vidí.

Pak se podívala na svoji kavárnici, Kateřinu, objala ji a usmála se.

Když jsme se za chvíli bavili, přiznala, že byla zvědavá, jak Kateřina vypadá. Zda černá realita se spojí s realitou na světle. „Něco tam uvnitř v té tmě existuje. Něco, co nikdo nevíme, jak vypadá. Kateřina na světle byla skoro stejná, jakou jsem si ji představila v té tmě," přiznala oblíbená herečka Simona Stašová.

Na pražském Ovocném trhu byla za účasti Anety Langerové, Simony Stašové a Jiřiny Bohdalové otevřena 6. června Kavárna potmě.

Právě jste dopila černou kávu. Jaká byla v té tmě?

Byla mimořádná. Ten zážitek s kávou ve tmě jsem totiž prožívala s mámou (Jiřina Bohdalová podpořila letos také projekt Kavárna Potmě – pozn. red.). Uvědomila jsem si celý ten čas a vše kolem. Uvědomila jsem si, že svět nevidomých opravdu není smutný, strašně jsme se tam nachechtali. Vůbec jsem Kateřinu, která nás obsluhovala, neznala. Tak jsem si ji osahala a zjistila, že má krásné vlasy. A je zajímavé, že ta představa z té tmy se propojila se skutečností. Když jsem ji uviděla, byla téměř taková, jakou jsem viděla neviděla v té tmě.

Nenapadlo vás někoho pošťouchnout, aby vytvořil například divadelní hru z prostředí, kde se propojuje svět nevidomých a vidomých?

To je báječný nápad (Simona Stašová se zarazí, přemýšlí). To zkusím. Ale víte, že by to na jevišti mohlo být zajímavé. Teď jste mne přivedl na myšlenku… je mi až líto, že jsme o tom neuvažovala.

Nechme to jako vaši myšlenku. Pozvete mne pak na premiéru.

To je hezké, ale nebylo by to správné. To je vaše myšlenka. To musí být férové, je to vaše myšlenka, kterou jste mi vnuknul.

Řekla jste slovo férovost. Nemyslíte si, že ve světě nevidomých se spoléhá právě na férovost více než ve světě vidících?

Tak to samozřejmě. V jejich světě není čas na kličky. Tam musíte jít přímo, jinak do něčeho narazíte. Víte, teď si uvědomuji, že bylo krásné, jak jsme si povídali a najednou jsme všichni zmlkli. Hovořil jeden po druhém, neskákali jsme si navzájem do řeči. Jeden druhému musel naslouchat, protože jsme se nemohli na sebe dívat a řešit tok řeči očima. Ve světě vidoucích můžete fixlovat, potmě ne.

A jaká tedy byla ta káva? Byla černější než tma?

To nevím, jestli byla černější, ale až teď budu s mámou pít kávu, budu vždy myslet na chvíli, jak jsme pily v kávu ve tmě. Tu chuť espresa budu cítit pořád.

Aneta Langerová: Rovnováhu a klid

Zpěvačka Aneta Langerová je od startu Kavárny Potmě její patronkou. Letos už poosmé.

Aneto, zeptal bych se vás: Jaká byla káva? Jak jste se dostala ke Světlušce? A jako to je po sedmi letech spolupráce? Ale na to se vás dneska ptalo přede mnou už asi deset novinářů.

To neva, klidně se zeptejte.

Na pražském Ovocném trhu byla za účasti Anety Langerové, Simony Stašové a Jiřiny Bohdalové otevřena 6. června Kavárna potmě. Tak jsem si řekl, že si na vás nebudu připravovat žádnou otázku. Začnu tou, promiňte mi to, tou nejblbější: Jak se máte?

Včera jsem se takhle někoho zeptala. A on mne vyhuboval, že se na tohle nemám ptát. Ale já na tuhle otázku ráda odpovím. Mám se velmi dobře. Kavárna je po roce zase otevřena, všechno je na svém místě, všichni kolem jsou milí, usměvaví. Jen nám to strašně rychle utíká.

Když jste se ráno probudila s tím, že se právě dne otevírá Kavárna Potmě, co vás napadlo?

Právě to, jak to uteklo. A měla jsem takový zvláštní pocit. Jakoby radost ze života. Že se zase potkám s lidmi, které mám ráda.

Kavárna Potmě vstoupila do osmého roku. Jaké to je po těch letech?

Čím dál lepší, uvolnění je čím dál větší. Vím totiž, že se nic hrozného nemůže stát. Maximálně převrhnu šálek s kávou. Ale je zajímavé pozorovat sluchem okolí. Čas se tam zastavuje.

Vy také obsluhujete v kavárně, kde je tma. Jak to zvládáte?

Nevidomí mne to naučili. Kavárnou vedou takové dvě laťky, u každého stolu je znamení, a to poznám, že jsem u stolu. Musím od baru pořád počítat stoly. Pak už stačí jen udržet rovnováhu a klid.

Vy jste do kavárny nahlédla, když ještě nebyla zatemněna?

Kdysi ano, ale ono se to trochu mění, ale ty stoly jsou tam čtyři. Nebo tři? To je jedno, v té tmě je to stejně fuk.

Jak to máte s koncertováním?

Nějaké slavnosti, festivaly. Přes léto to bude klidnější. Na podzim pár koncertů s projektem Pár míst. No a v prosinci to bude studiové turné. Písničky, které ještě nikdo neslyšel, představíme publiku v menších sálech. Chceme se rozehrát, získat formu, aby se lidi na písničky těšili. Pak přijde na řadu z těchto písniček cédéčko.

SLOUPEK JIŘÍHO MACKA

O jedné (ne)obyčejné čelovce

Tuhle jsem běžel pro Světlušku. Ve Stromovce se běželo v noci. Já jsem těch pět kilometrů běžel spolu s nevidomým Ivo Budilem. Držel jsem ho celou dobu za ruku a prodírali jsme se stovkami běžců. Za svůj výkon jsem dostal, stejně jako ostatní běžci, čelovku. Světlo na gumičce, které dáte na hlavu a svítíte si na cestu.

V sobotu jsem vyrazil na chalupu a jal se vyčistit půdu v kůlně. Půdu, kde asi dvacet let nikdo nebyl a která byla plná všeho možného. Když jsem z těch krkolomných dřevěných schodů scházel asi popadesáté, byl to poslední sestup, svítil jsem si na cestu stále onou čelovkou.

Když jsem sestoupil na první schod, v ruce krabici se sklenicemi a k tomu pod paží haldy papírů, najednou jsem zacítil, jaks e ta čelovka, tedy ta guma, která čelovku držela na hlavě, začíná poprvé za ten den sunout na vrcholek hlavy. Guma se začala scvrkávat. Napadlo mne, že by to mohlo vydržet těch deset schodů dolů. Nevydrželo. Na třetím schodu mi čelovka spadla z hlavy. Poskočila postupně po všech schodech a pomalu se blížila ke svému cíli. Tam, u posledního schodu, zcela bokem, stál hrnec s vyjetým automobilovým olejem. S hrůzou jsem sledoval její cestu dolů a blížící se hrnec. Pokud si myslíte, že nakonec čelovka spadla do onoho olejového hrnce, tak máte pravdu. Spadla.

To mne rozzuřilo, Praštil jsem s krabicí plnou sklenic, odhodil jsem papíry po dvoře, kopnul jsem do dveří, vyndal jsem čelovku z hrnce, hrnec jsem zahodil na zahradu do kopřiv a s čelovkou jsem praštil o zem.

Fakt, to jsem udělal. Kapal z ní olej pořád.

Manželka na mne koukala jako na mimozemšťana. „Tak snad koupíme novou," pokoušela se mne uchlácholit. Jenže já nadával, vztekle jsem se tvářil a krev se ve mně bouřila. „Jo, koupíme, to není problém. Jenže tuhle čelovku jsem si vyběhl a nebyl to běh jen tak ledajaký. Byl to běh pro Světlušku. Ta čelovka nebyla jen tak nějaká. Vysloužil jsem si ji za běh s Ivem," houknul jsem na manželku.

Pochopila, že tohle nebyla jen taková obyčejná čelovka…

Autor: Jiří Macek

13.6.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Předvolební debata v deníku 19.10.2017
13

Střípky z debaty: Šlechtová u pozadí koně, Bartoš v koloně či letmý polibek

Předseda Strany zelených Matěj Stropnický.
5

Jsem gay, prohlásil den před volbami šéf zelených Matěj Stropnický

Praha nemá dopravní strategii, tvrdí starosta Prahy 6

/ROZHOVOR/ „Do vztahů mezi Prahou a místními radnice se příliš promítá stranická politika a zvlášť výrazné to bylo v předvolební době,“ tvrdí starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP09). Podle něj by mělo být politizování všeho včetně třeba vedení linek autobusů nahrazené snahou o konstruktivní spolupráci. Zvlášť pak v řešení dopravy, která je nejpalčivějším problémem Šestky.

Petr Pravda: Oblíbení starostové mohou stranám přinést dobré výsledky

Politolog Petr Pravda řekl Pražskému deníku: "Oblíbení starostové městských částí mohou stranám přinést dobré výsledky." Už zítra půjdou (nejen) Pražané k volebním urnám a budou volit své poslance. Má smysl v letošních volbách kroužkovat jednotlivé kandidáty? Jak politikům pomáhají v bojích o voliče sociální sítě? 

AKTUALIZOVÁNO

Nehody více než čtyřiceti vozidel zablokovaly dálnici D6 u Prahy

Silnici mezi Kladenskem u Pavlova a Prahou-západ ochromila hromadná nehoda. Od středečního rána se zde stala řada nehod. 

Největší festival deskových her zavítal do Tyršova domu. Koná se už po sedmnácté

„Vyměníš slámu za ovce?“ I tuto větu můžete tento týden slýchat v Tyršově domě na Újezdě. Nebojte se, nezměnil se ve směnárnu zemědělců ani v blázinec. Koná se tu již 17. ročník festivalu Deskohraní, na kterém si můžete zahrát 501 druhů stolních her a například tak povyměňovat slámu za ovce v oblíbených Osadnících z Katanu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení