"V půlce října mně i dalším studentkám přišel e-mail od přednosty ARA, že se bojí, že bude muset vytvořit nové oddělení, že ta stávající nestačí a že nás bude muset poslat do provozu," vzpomíná na první indicii toho, že se její studentský život může velmi rychle zásadně změnit. První ročník magisterského studia v oboru intenzivní péče měl být přitom hlavně teoretický, praxe měla přijít až v ročníku druhém.

"A pak nám řekli, že to skutečně nastane a ať si sem přijdeme na zaškolení. Při něm nám řekli, co tady bude za pacienty, jak vypadá covidový pacient, co je většinou u něj za problém, že má covidový zápal plic a tak," vypráví v nemocničním pavilonu S1, kde se nově zřízené oddělení nachází.

První vstup do červené covidové zóny, kam se chodí jen ve speciální jednorázové kombinéze, s respirátorem třídy FFP2 překrytým ještě rouškou, dvěma páry ochranných rukavic či štítem přes obličej pro ni vůbec nebyl jednoduchý. "Tady se postav, obleč se a staráš se o to a to, řekli mi. První směny byly opravdu krušný," poznamenává s tím, že ji v prvních dnech vyděsil každý signál některého z přístrojů značící možný problém.

"Člověk nesmí ztrácet hlavu, jako že se zděsí: 'Ježiši, ono to řve, ono se s tím člověkem něco děje'," říká dnes. Postupně si i díky pomoci doktorů a zkušených sestřiček z resuscitačního oddělení zvykla na práci s infuzními pumpami, vysokoprůtokovým kyslíkem nebo ventilátorem, na který bývají napojeni pacienti s nejhorším průběhem covidu-19 a těžkým zápalem plic.

Smrt je součástí práce

I když má stejně jako další studentky na každé službě i nadále na blízku zkušenější sestru, zvládá po dvou měsících až na výjimky všechno sama. Při dvanáctihodinové službě je u pacientů v červené covidové zóně vždy dvakrát na tři hodiny. Většinou má na starost jednoho až dva nemocné.

Postarat se musí o to, aby byli umytí, nakrmení, měli převázané rány i invazivní vstupy. Samozřejmě musí také pravidelně sledovat jejich životní funkce, ředit a podávat léky nebo hlídat, jak dobře se nemocným okysličuje krev. Pokud pacient na léčbu reaguje jinak, než by měl, může mu pozměnit nastavení ventilátoru nebo zvýšit dávku léků.

Na práci, k níž patří i sedm až osm nočních služeb měsíčně, si už Beňová zvykla. Její neodmyslitelnou součástí je ale i smrt, na kterou se zvyká hůře. "Pamatuji si, že jsem přišla na noční. Denní služba nám to předala s tím, že jim umřeli dva lidi. Nám na noční pak taky umřeli dva, takže celkem čtyři lidi za den, což je fakt síla."

Zpracovat utrpení, které způsobuje koronavirus, zdravotní sestře pomáhají především rodina a kamarádky, s nimiž se může vypovídat. Když bude potřebovat, může využít i konzultace s psychologem, které teď nemocnice svým zaměstnancům nabízí.

Jak dlouho ještě její nečekaná stáž na ARU bude trvat, zatím Beňová přesně neví. Mluví o lednu, ale kdo ví. Vánoční službu mezi covidovými pacienty každopádně ještě stihne. "Radši jsem si rovnou dobrovolně napsala štědrodenní službu. Protože mi přijde, že po té denní službě může člověk přijít domů a ještě v klidu stihne i slavnostní večeři," poznamenává. V nemocnici na Štědrý den skončí v 19.00, o hodinu později už se u Beňových doma bude servírovat kapr se salátem.