Začnu událostí, o níž mluví každý, kdo má byť jenom špetku společenského uvědomění. Je to návrh více než šedesátky poslanců, volajících po trestu za konstatování, že obraz císaře pána, s odpuštěním, podělaly mouchy.

Mě zaujala jedna věc: ti poslanci, to není hrstka pomatenců; tvoří ve sněmovně téměř třetinu. Jsou to nejen komunisté a nějací blouznivci, ale také hojně zástupci stran, tvářících se solidně. Jedna z nich, sociální demokracie, se dokonce ráda honosí přídomkem „tradiční". Předpokládám, že toto přízvisko užívá ve smyslu své spolupráce při kostrbatém konstruování české demokracie.

Polovina ze třetiny vznikne velmi snadno. Často to bývá tzv. pod tlakem doby či z politické nutnosti, což je eufemismus pro obyčejnou zbabělost či pohodlnost, s nimiž se činí nezvratné a nevratné ústupky a posléze zrady na společnosti i sobě. Začíná se drzým návrhem náhubkového zákona v čase výročí pádu komunistického diktátu. K navrhující třetině se časem začnou dle „efektu sněhové koule" přidávat další a další, kteří „vycítí" dobu. Konce nedohlédneme. To, že nyní někteří berou své podpisy zpět, není žádným popřením této úvahy. Nevěřím, že tak činí po poradě se svou pamětí a svědomím, ale v důsledku debaty s příslušnými sekretariáty či jinými vlivnými. Co až se se ty sekretariáty vymění? U ČSSD to hrozí velmi urgentně. Lze předpokládat, že se potom začne odvolávat odvolané jako ve staré pohádce.

Pokud má někdo pocit, že nás před jakýmsi „ruským modelem" chrání naše „demokratická tradice", upozorňuji, že té prvorepublikové bylo dvacet let, když nejprve zchřadla v republice druhé a pak zemřela v okupaci. Dnes má druhý pokus o demokracii sedmadvacáté narozeniny. Sedm let „přesluhujeme". Že by to byla dostatečná doba pro pevné a nevyvratitelné zakořenění? Dovolím si pochybovat.

Příběhy selhání

Zažil jsem toho v životě poměrně hodně. Něco málo jsem i přečetl a snad si z toho pořád cosi pamatuji. Historické paralely bývají ošidné, ovšem pořád shledávám moudrost ve slovech Marka Twaina: „Dějiny se sice neopakují, ale někdy se mohou rýmovat." Byl jsem svědkem mnoha ostudných a osudných osobních kolapsů (a nakonec i toho kolektivního) po okupaci roku 1968. Počínaje hanebnými podpisy Dubčeka, Svobody a Černíka na „pendrekovém zákoně" proti vzpouře při prvním výročí okupace. Konče kolaborantskými prohlášeními dlouhé řady z horních i dolních deseti (tehdy patnácti) miliónů v následujících měsících. V našich dějinách je takových individuálních i kolektivních „příběhů o selhání" dost na to, abychom se jaksi necítili „pevni v demokratických kramflecích".

Mluvil jsem o selháních individuálních i o úpadku kolektivním. Vím o selháních vlastních. Sešli jsme se tu pod vznešeným i pokorným souslovím „paměť národa".

O tu paměť mi jde.

Karel Čapek, muž, který zchřadl a zemřel spolu s naší „první demokracií" napsal: „Je jenom jeden druh mínění, který je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění."

Myslím, že se to dá vztáhnout i na naši paměť. Je děravá, výběrová, egoistická, tu vytěsňující, tu bobtnající, dalo by se toho o ní říci mnoho nedostatečného. Ovšem paměť kolektivní všechny ty výhrady a soudy zmnohonásobuje. Je tak říkajíc: vzájemně podpůrná. Skupinově se mnohdy velmi upravuje, ba znetvořuje nikoliv k obrazu skutečnosti, nýbrž ke své představě o této skutečnosti. Zvlášť, myslím, je to zřetelné v době sociálních sítí. Často až zaskočí ta masivní tvorba „nové paměti". Či spíše „staronové". Taková „paměť" nereflektuje věcná fakta, historické důkazy, ba dobové dokumenty. Žije si svůj život, vytváří si minulost. A tím i současnost a budoucnost.

Tato jakási „sebemanipulace" kolektivní paměti samozřejmě ovlivňuje zpětně i naši paměť individuální. Deformuje ji. Tím ovlivňuje i naše svědomí, které se má k paměti jako siamské dvojče. Přestavbou paměti „očišťujeme" svědomí od výčitek. Jedinci zvlášť patologičtí se svědomí zbaví vůbec. Zavraždí je pomocí své paměti, na jedné straně vykastrované, na straně druhé narcisticky „obohacené". Je takových kolem nás dost na to, abychom si toho nepovšimli.

Krotitel s bičem

Nevím, jak nyní pracuje paměť těch, kteří některé poslance-navrhovatele volili. Obávám se, že jim je to jedno. Možná s návrhem dokonce souhlasí. Možná v jejich paměti je to tak, že když nás krotitel držel na řemenu a práskal bičem, bylo lépe. Což je jádro problému: není totiž vlastně tak důležité, koho v jakém postavení máme, důležití jsou ti, kdož volili. Ti, kteří vybírali. A zejména ti, kteří si stále myslí, že vybrali dobře. Nemám právo někoho kárat kvůli jeho volbám, ale přece jenom chtěl bych se ho optat, co má v paměti.

Mám velkou starost o paměť. Stačí se podívat na výzkumy obliby nejrůznějších institucí či postav, nechci říkat osobností, pod tím si představuji cosi zcela jiného. Asi je velké časti veřejnosti lhostejné, kolik lží a polopravd je jí předkládáno z místa, které je v zemi symbolicky nejvyšší a které Tomáš Garrigue Masaryk přetvořil v jakýsi majestát. Ta vstřícná lhostejnost by byla paradoxně ještě jakž takž pochopitelná a vysvětlitelná jakousi fascinací osobou (věru, v této souvislosti příhodné slovo při vzpomínce na Peroutku údajně fascinovaného nacismem!). Horší by bylo, kdyby platila druhá možnost: totiž, že z velké části kolektivní paměti už vymizelo uvědomění, co je to lež a jaké jsou její důsledky. Pak bychom byli kdesi za hranou snesitelnosti.

Ať už platí to či ono, obé je vskutku cynicky zábavné v zemi, která nosí na standartě heslo „Pravda vítězí!" Tam, kde se ze lži stává doktrína či spíše zvyk, ztrácí tato věta zcela svoji cenu. Ta standarta se doopravdy proměnila v kalhoty, které, tak jako v písni Vladimíra Vysockého, Lež Pravdě ukradla a honosí se jimi.

Nepovažuji slovo vlastenec za sprosté ani za směšné. Cítím se vlastencem. Vážím si symbolů své země, svého státu, své vlasti. Vím, že tyto symboly by měly spojovat, vytvářet pospolitost, pomáhat překonat krize. Tvořit spolu s historickými mýty národní uvědomění. Měly by být prapory společné národní paměti. Ovšem za předpokladu, že ten, kdo je nese, je součástí jejich étosu, jejich naplnění. Jestliže se praporečník podle dosti velké části oddílu nechová tak, jak si praporec zaslouží, sotva se divit, že někteří knechti ztrácejí úctu i k symbolu. Zdá se mi, že jsme klesli tak hluboko, že i ty symboly spíše rozdělují, než spojují.

Návrh náhubkového zákona, abych se vrátil k počátku, je součástí procesu, v němž se převracení skutečnosti mění v normu. Poslanci si nevšímají toho, že občasná občanská sprostota je jenom hrubou záplatou na hrubý pytel. Byl to panovník, kdo nevybíravými slovy i činy začal urážet cítění mnoha svých poddaných. Proč za to trestat „ty dole"? Či u nás platí, že co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi? Navíc mám na bohy a na voly poněkud jiná měřítka.

Doba msty

Budu zcela upřímný: Miloše Zemana jsem nevolil. Měl jsem ho uloženého v paměti z dob jeho premiérování ne právě pěkně. Předpokládal jsem ovšem, že po volebním boji pochováme s úctou padlé, uzdravíme raněné, vyznamenáme zasloužilé a začneme s přeměnou pole válečného v roli ornou, řečeno státotvorně. Nestalo se tak. Přišel čas vyřizování účtů. Doba msty. Jakékoliv kritické slovo bylo vnímáno jako pokračování nemilosrdné války. Vytvořily se hanobící škatulky, přezdívky, padaly urážky.

Malost při vítězství je nedůstojnější než zbabělost a poníženost v porážce. Náš vítěz jakoby očekával bezpodmínečnou loajalitu, podřízenost, poslušnost. Ponížené holdování. To muž, byť poslední z posledních, nemůže přijmout.

Kde jste tehdy byli, milí poslanci? Proč jste nepřišli s nějakou iniciativou, která upozorní vítěze, že se z něj nemůže stát nadřazený drancovník? To, jak všechno dopadlo, dramaticky rozdělená země, je vina politiků, kteří nedovedli hájit systém proti jednotlivci, byť mocnému. Těch, kteří se ho dodnes bojí, včetně nejvyšších představitelů zákonodárné a výkonné moci, a neodvažují se mužně vůči němu vymezit. Inu, mají také své osobní a stranické zájmy. Ty jsou dozajista důležitější než země.

Obávám se, že při druhém pokusu o podobné zákonné ustanovení o ochraně hlavy státu už bude snaživých zákonodárců víc. Budou si říkat političtí realisté. A pak se změní i ten zákon. Rozšíří se. Zpřísní. Budete potrestáni nejen za výrok, že na obraz císaře pána kadily mouchy. Byť to bude pravda. Ortel přijde i za to, když Lež nazvete Lží. Neřku-li vyslovíte-li, že král je nahý a že to doopravdy není pěkný pohled. Chudák andersenovské dítě, které by to vzkřiklo. Pro takové bude pěkný pasťáček. Už jsme to všechno zažili.

Možná se bude zdát, že panikařím a že nic takového není možné, že už jsme jiní, a že mezinárodní závazky a EU a NATO a kdesi cosi…
Sáhněte si, prosím, do paměti. Budete-li upřímní, uznáte, že jste tam nějaké historické rýmy se současností našli. Včetně onoho sebeujišťování o všemožném zajištěném bezpečí; i tehdy se říkalo: je jiná doba, my jsme jiní, máme jiné spojence a že „tohle se přece už nemůže stát"…

Nejsem věru vyznavačem astrologie, nevěřím, že konjunkce hvězd určuje naše životy. Přiznám se ale, že když jsem se dočetl, že podobný úplněk, jaký jsme měli nyní, na nás hleděl naposledy v roce 1948, cítil jsem okolo srdce tíseň.

VLADIMÍR KUČERA, publicista
Záznam projevu předneseného na shromáždění Post Bellum ve foyer Národního divadla 17.11.2016