V Praze v těchto dnech doslova zuří cirkusová sezona. Vyrazit můžete na mezinárodní festival Cirkus Cirkus Classic, který se chlubí mimo jiné jedinou drezurou bílých lvů v Evropě. Na cirkus slavného jména Humberto, cirkus Andres nebo Berousek cirkus Sultán. Vyrazil jsem do Stodůlek popovídat si s Jiřím Berouskem juniorem, šéfem nejstaršího cirkusu u nás vůbec: Národního cirkusu Originál Berousek. Třicetiletý muž, který je příslušníkem už sedmé generace slavného cirkusáckého rodu, sebevědomě říká: „V Česku nemáme konkurenci.“

Hned na úvod trochu osobní otázka. Jak se dá touhle prací u nás uživit?

Vždycky říkám, že kdo není líný a pracuje, má se dobře. Netvrdím, že vždycky výborně, ale nemusí třít bídu s nouzí. Musíte u toho samozřejmě trochu používat hlavu a umět se ohánět. Také v našem kumštu už to není jako kdysi. Musíte toho umět mnohem víc než za komunismu, kdy fungoval státní cirkus a cirkusáci byli státní zaměstnanci. Na co tehdy byli tři lidé, dnes musí zvládnout jeden.

Vnímáte i to, že je dnes větší konkurence? Alespoň na mě to tak působí; jen touto dobou je v Praze několik cirkusů…

Bude to asi znít namyšleně, ale v Česku není cirkus, který by pro nás byl konkurencí. Jde spíš o to, že publikum čeká stále víc, proto musíme vymýšlet nové věci. Konkurence není to, co by nás hnalo nejvíc vpřed.

Z čeho pramení vaše jistota?

Jsme jednoduše největší cirkus u nás. Vezměte si třeba tento stan, který je vyhřívaný. Jsme v Evropě jen dva cirkusy, které mají takhle pohodlnou tribunu. Máme takové drezury zvířat, že je můžeme vozit na export a vyhráváme s nimi ceny po světových festivalech. Najímáme nejlepší artisty… Proto si troufáme tvrdit, že nemáme konkurenci. A spíše musíme jít s dobou, co se diváckých očekávání týče. Aby se tu bavili malí i velcí, kteří jsou dnešní nabídkou logicky čím dál zhýčkanější. Doby, kdy přijel do města cirkus a všichni byli paf, jsou dávno pryč.

Říkáte „jít s dobou“. Co jste tedy přidali do programu v posledních letech?

Umění je, řekl bych, na podobné úrovni, tam se toho tolik nemění. Kumšt je zkombinovat ho s hezkou hudbou, která zaujme, s kostýmy, choreografií… a pak vytvořit celek. Proto si najímáme skladatele, kteří nám skládají vlastní hudbu, choreografy…

Jakých by si člověk všiml rozdílů, kdyby na vás přišel v polovině devadesátých let a dnes?

Byla by jich spousta. Ohromně jsme zapracovali na zvířecích drezurách. Vím, že třeba s drezurou koní a medvědů patříme k absolutní světové špičce, a pokud mi někdo z naší branže řekne, že ne, tak mu klidně do očí řeknu, že je blázen. Ohromně šla nahoru technika. Dřív jsme měli staré maringotky a liazky, dnes máme mercedesy a moderní návěsy na převoz zvířat. Dřív se sedělo na lavičkách, dnes má každý svoji židli. Všude jsou podlahy, už tu nikde nechodíte po blátě. Venku je mínus 20 stupňů, tady ve stanu není problém vytopit to na plus 22, 23 stupňů. Všechno se tak vyvinulo dopředu, že když se dívám na videonahrávky, jak jsme začínali v 90. letech, tak se tomu směju. Ale tak to máte se vším. Dřív jsme byli hrdí, když jsme jezdili favoritem a vidíte dnes.

Co považujete za svoje vrcholná čísla?

Nejvíce si zakládám na dvojici čísel: drezuře medvědů, která u nás a v bývalém Sovětském svazu nikdy neměla konkurenci, a drezuře dvanácti ušlechtilých arabských koní. Jsme jeden z mála cirkusů v Evropě, který má v manéži dvanáct koní najednou. Ale o to by ani tak nešlo. Spíš jde o koncepci. Jsme hodně hrdí na to, jak jsou naši koně poslušní a co všechno umí.

Nebál jste se, když jste začínal s drezurou medvědů?

Nebylo to tak, že bych hned začal s drezurou. Nejdřív jsem se k medvědům dostal jako ošetřovatel. Takže jsem je pomáhal čistit, krmit, prostě všechno, o co mě táta požádal. Když mi bylo nějakých pětadvacet let, narodilo se nám mládě, naše nejslavnější medvědice Máša, která si užila i velké mediální slávy (vystupovala např. v Talentmanii pozn. red.). A protože Máša se mnou prakticky vyrůstala, staral jsem se o ni od narození a byla se mnou, vzájemně jsme se učili, co si k sobě můžeme dovolit. Takto to máte s každou drezurou, je to o vzájemném respektu. Žádná drezura nespočívá v tom, že budete zvíře bít nebo ho k něčemu nutit. Musíte trochu pochopit psychologii zvířete, teprve pak s ním můžete pracovat.

Takže, když to řeknu trochu nadneseně, i s medvědy v podstatě jste jedna rodina?

Ono to ani není nadnesené. Každý vám řekne: to není přirozené, to ho musíte týrat. Ale když budete psa týrat a bít, nikdy nedocílíte toho, aby dělal, co budete chtít. Nikdy. Bude se vás bát a utíkat před vámi. Ale nikdy vás nebude poslouchat. Stejně tak každého medvěda musíte pochopit a v podstatě psychologicky rozebrat, abyste věděli, jak na něj a jak s ním pracovat. To je na tom to nejsložitější…