V jedné z místností fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT sedí u stolu Radek Seifert. Kolem něj jsou počítače, tiskárna Braillova písma a vitrína s miniaturami památek s popisky v Braillově písmě. Seifert působí ve středisku ELSA, které se zaměřuje na podporu studentů se specifickými potřebami. Spolupracuje také s neziskovou organizací Okamžik, která pomáhá lidem se zrakovým postižením.

V pětadvaceti přišel o zrak. „První, co se člověk po oslepnutí musí naučit, je chodit s holí. Trvalo mi rok, než jsem s ní získal jistotu a začal se cítit bezpečně,“ říká Seifert.

Nevidomí se zprvu učí chodit po různých trasách. S tím pomáhají různé organizace, jednou z nich je Tyfloservis. „Ta trasa ale pokaždé vypadá jinak, protože se můžou objevit nečekané překážky, v poslední době to jsou hlavně elektrické koloběžky,“ říká Tereza Havlíková, instruktorka z organizace Tyfloservis.

Na trasách nevidomí využívají vodící linie. Ty jsou buď přirozené – budovy, zdi, či přechod mezi chodníkem a trávníkem, nebo umělé, kterými jsou například na zemi vyfrézované linky v metru a ozvučené přechody. „Praha je z hlediska pohybu po městě více než dobrá,“ podotýká Seifert. Výhodou metropole je také to, že má definované chodníky, což v jiných hlavních městech Evropy, zejména na západě, není samozřejmostí.

Seifert se do budovy ČVUT dopravuje metrem. V okolí je hned několik překážek. Hned vedle vchodu zavadí jeho bílá hůl o zaparkované elektrické koloběžky. Ty přerušují jeho přirozenou vodící linii mezi chodníkem a budovou. „Koloběžky jsou teď asi největší problém,“ říká. Kvůli jejich tvaru se nevidomí můžou dostat do nepříjemné situace. Navíc nikdy neví, kdy se před nimi nečekaně objeví na naučené trase.

Po vodící linii mezi budovou a chodníkem se Seifert dostává k přechodu. Dá znamení autu, které by mohlo projet, a přejde. „Klienti si také často stěžují na to, že se někdy nedá poznat, kde je přechod. Ne vždy je bílou holí čitelný, na podzim jsou třeba zaváté listím,“ říká Havlíková.

Další vodící linii za přechodem nachází Seifert díky echolokaci. „Slyším, že vedle mě je budova, díky tomu si najdu linii,“ vysvětluje. Po několika metrech však přichází další překážka, a to zahrádka restaurace. „Tohle nejsou problémy, které by se nedaly překonat. Ale pohyb to komplikuje,“ dodává a na ovladači stiskne tlačítko. Pak hlas z ozvučeného majáku ohlásí, u které stanice metra právě stojí.

Komplikace způsobuje například i zeleň přesahující do pochozích ploch, zejména na úrovni obličeje. „Zeleň upravujeme několikrát do roka tak, aby pro chodce nebyla nijak omezující. Pokud se nicméně najde místo, kde strom není dostatečně upraven, obratem zajistíme nápravu, v tomto ohledu nám pomáhá například aplikace zmente.to, kam lidé mohou zaslat své podněty,“ říká Tadeáš Provazník, mediální asistent Magistrátu hlavního města Prahy.

Důležité je se zeptat, zda chce nevidomý pomoct

V metru se nevidomí orientují většinou bez problému. Nosí u sebe dálkový ovladač, který po stisknutí tlačítka aktivuje ozvučené majáky. Seifert se blíží k eskalátoru. Z reproduktoru nad ním se ozve, kde se právě nachází a k jakému eskalátoru jít, když chce jet směrem dolů. Mnohdy však ovladač ani používat nemusí, protože má trasu naučenou. Pomáhá například také to, když před ním jde někdo v podpatkách – řídí se pak podle zvuku klapání.

Problém nastává, když se někdo snaží pomoct bez ohlášení, což se prý stává celkem často. „Stalo se mi, že mě někdo bez upozornění odtáhl a řekl, ať jdu rovně. Pohyb rovně je ale dán vizuálně, ne kineticky. Nevidomý se potřebuje dostat do kontaktu s překážkou, ta mu pomůže se zorientovat,“ vysvětluje Seifert. Pomoc ale nikdy neodmítne. Důležité však je, aby se člověk nabízející pomoc nejprve zeptal. Stačí pozdravit a zeptat se, případně se lehce dotknout ramena.

„Je nepříjemné, když vás začne anonymní ruka někam tahat. Jednou se mi stalo, že mě na schodech bez upozornění chytli dva lidé. Jeden mě nadzvedával, druhý táhl dolů,“ říká. Vysvětluje, že se lidé nabízející pomoc můžou setkat i s nepřiměřenými reakcemi, které jsou mnohdy způsobeny předešlými špatnými zkušenostmi, nebo tím, že se nevidomý teprve srovnává s obtížnou životní situací. „Když člověk přijde o zrak, nastává velmi křehké období. Já sám se za svou bílou hůl přestal stydět až po pěti letech,“ vysvětluje Seifert.

Daniel Lžičař, který je prakticky nevidomý už od malička, se setkal i s výsměchem poté, co jej vidící člověk špatně navedl. „Někdy může nabízená pomoc i zkomplikovat život,“ říká Lžičař. Vždy však uvítá, když mu někdo na tramvajové zastávce řekne číslo přijíždějícího autobusu.

Na nástupišti v metru Seifert stiskne tlačítko na ovladači. Poté se na digitální tabuli objeví písmeno D, které upozorní strojvedoucího, aby otevřel všechny dveře. „Pro mě je metro dlouhá linie plechu, na které se těžko hledá tlačítko k otevření dveří,“ vysvětluje Seifert.

Pomocí dálkového ovladače aktivuje také ozvučení tramvají. Nevidomý se však musí postavit k označníku zastávky, aby jeho ovladač reagoval na zvukový maják. Problém je, když zastaví dvě za sebou a nevidomý chce nastoupit do druhé v řadě. To komplikuje přepravu i Danielu Lžičařovi. Ten by ještě uvítal ozvučené majáky s názvy ulic, což by mu usnadnilo přestupy na navazující spoje.

„Když u označníku stojí nevidomý, měl by řidič té druhé tramvaje zastavit ještě jednou přímo u zastávky. To se bohužel dost často nestává, takže tam člověk musí čekat ještě několik dalších minut,“ říká Lžičař. Tyfloservis své klienty nabádá, aby u označníku dali svou hůl před sebe tak, aby byla nepřehlédnutelná. Na otázky, proč řidiči nezastavují a zda jsou obeznámeni s tím, že by měli, Dopravní podnik hlavního města Prahy neodpověděl.