Zatímco z okna spolu sledujeme čilý ruch u Staroměstské radnice, nové prostory Skautského institutu na své výsluní teprve čekají. „Prostory máme od magistrátu vypůjčené na dva roky. A za tuto dobu bych si přál, aby se z nich stalo místo, kterým denně projde spousta lidí. Místo, které vychová lidi tak, aby měli chuť zanechat svět o něco lepší."

V kolika letech jste se stal skautem?

Bylo mi kolem osmi let. Teta nám začala číst foglarovky. Byl jsem jimi unešený. Ale samotná cesta ke skautingu byla o něco delší. Možná právě proto, že jsem v rodině neměl nikoho, kdo by si skautem také prošel. Jak jsem ale četl Záhadu hlavolamu a další Foglarovy knihy, byl jsem do toho zapálený, a tak mě pak táta odvedl do skautského oddílu. A to byl jeden z klíčových momentů v mém životě.

Kam jste chodil do oddílu?

Na Klamovku, kousek od Anděla. A tehdy jen samotná cesta pro desetiletého kluka byla velkým dobrodružstvím. Jezdil jsem tam sám. A jak jsem byl vším nadšený, postupně jsem tím nakazil i kluky kolem sebe, zakrátko jsme v oddíle vytvořili takovou Jinonickou enklávu. V oddílu jsem nejen vyrostl, ale potom jsem ho dokonce i několik let vedl.

Na co po letech strávených ve skautu vzpomínáte nejraději?

Je to takové zvláštní prostředí, které je asi těžko pochopitelné pro někoho, kdo ho nezažil na vlastní kůži. Nejlepší věc, co člověku skaut dá, je asi schopnost fungovat v rámci party lidí. Mohou před vámi stát problémy, na které sama nestačíte, ale vyřeší se, když lidé spolupracují a znají svoje místo v týmu.

Skauting je zajímavá výchova k tomu, že má smysl se snažit, že má smysl usilovat o to, aby svět byl skrze jednoho člověka trošičku lepší. I desetiletý kluk nebo holka můžou ovlivňovat věci kolem sebe. Samozřejmě je také skauting spojen s přírodou. Zažijete věci, které jsou dnes pro běžného člověka čím dál tím víc vzácné. Východy a západy slunce, ranní rosa, teplo ohně. Když tohle člověk může zažít, formuje ho to, může vidět hodnotu v něčem jiném, než v obklopování se zbytečnostmi a luxusem.

Jak jste se dostal k vedení oddílu?

Byla to velmi zvláštní situace. Kluk, který oddíl vedl před námi, z ničeho nic odcházel a my jsme vedení po něm převzali. Bylo nám tehdy nějakých šestnáct, sedmnáct let. Samozřejmě to ale byla úplně výjimečná situace a měli jsme za sebou i dospělé. Skautský oddíl mohou vést pouze lidé nad osmnáct, kteří složí poměrně náročnou zkoušku. Tu jsme si hned, jak to bylo možné, doplnili.

Vždycky jste byl ten dominantní, který chtěl lidi vést? Nezačalo to už onou enklávou, nadchnutím ostatních dětí z Jinonického sídliště?

Asi to v sobě mám. Ale ne ve smyslu, že bych toužil řídit lidi a být v centru dění. Jsem spíš introvert. Občas mě něco napadne a nedá mi to spát. A asi mě pánbůh obdařil tím, že o tom umím zajímavě vyprávět a lidi to baví.

Jakási přirozená autorita?

Nevím, jestli se to dá takhle nazvat…

No, když už jste to dotáhl na ředitele…

To je taková zvláštní funkce být ředitel. A ještě v neziskovém sektoru. Myslím, že role ředitele nespočívá tolik v tom lidi řídit, ale spíš jim nechávat prostor a být jim k dispozici. Podle mě toto funguje podobně jak v komerčním sektoru, tak i v neziskovém.

Zmiňujete neziskový sektor. Vaše funkce je ale předpokládám placená.

Ano. Jsem zaměstnaný Junákem jako ředitel Skautského institutu. Junák je zřizovatelem Skautského institutu.

Než jste se dostal do této řídící funkce, co jste dělal?

Paradoxem je, že říkám, že jsem profesí sociolog, ale vlastně mám bakaláře ze sociologie a bakaláře z demografie. Magisterská studia už jsem pak nedokončil, protože jsem ve druháku na vysoké škole založil firmu a začal jsem se sociologií živit. Není to ale rozhodně nic zlého proti škole, spoustu věcí jsem se ale najednou musel učit mnohem dříve než ve škole. Strašně mě to bavilo a v určitém momentu jsem ztratil motivaci školu dokončovat. Nikomu bych ale takovou věc nedoporučil, i pro mne je to taková zvláštně neuzavřená kapitola.

Jak vypadala vaše práce sociologa ve vaší firmě?

Dal jsem se do party s několika architekty a začali jsme se zabývat strategickým plánováním. Tím, co je dneska hodně… nechtěl bych říct úplně v módě, ale jak tu byla totalita, tak v lidech obecně zničila zájem o věci veřejné, o veřejný prostor. My o tom začali přemýšlet zhruba před osmi lety a začali jsme se zabývat různými projekty, kde veřejnost společně s politickými představiteli přemýšlela o veřejném prostoru. Bylo to zajímavé spojení architektury, urbanismu i sociologie. Moje práce spočívala především v tom, pokládat všem zúčastněným správné otázky.

Funguje firma i nadále?

Firma fungovala asi čtyři roky. Všichni jsme to dělali rádi, ale ne na plný úvazek. Tehdy, když jsme ji zakládali, bylo mi jednadvacet a myslím, že jsme se pustili do obrovsky těžkého tématu. Ale nakonec to dopadlo všechno dobře. Nebylo to tak, že by to byl průšvih a my skončit museli. Byla to obrovská zkušenost. Všichni jsme na tom něco vydělali, naučili se toho hodně, ale v určitém momentu jsme si řekli, že bychom chtěli zkusit i jiné věci. V té samé době jsem dostal nabídku a šel jsem pracovat do Junáka. Z byznysového prostředí rovnou do neziskového.

Skautský institut je vaším počinem?

Je to trochu složitější. Formálně existuje už přes deset let, ale než jsem do něho přišel, staral jsem se v podstatě jenom o archiv Junáka. Když jsem před pěti roky začal v Junáku pracovat, přišel jsem kvůli tématu identita a sounáležitost co to je skauting v dnešní době, jaká je dnešní společnost a jaká je role skautingu v ní, co znamená být skautem… Moje role byla vymyslet a realizovat projekty, které by se k těmto poměrně komplikovaným otázkám vztahovaly. Tak vzniklo třeba Skautské století, kde se potkávali mladí lidé se starými a nahrávali jejich vzpomínky, které máme dneska na webových stránkách. Nebo Skautské vize, kdy se lidé setkávají s různými osobnostmi společenského života a mohou se inspirovat jejich životem. Ukázalo se, že tím, jak je Skautský institut nastavený jako platforma, byl by zajímavý jako skautský think-tank. Projekty, které jsem rozjížděl spolu s ostatními, se najednou zakotvily právě ve Skautském institutu a já se stal jeho ředitelem.

Ředitel Skautského institutu Miloš Říha

Za rok vašeho ředitelování je za vámi velký kus práce. Z čeho máte ale vy osobně největší radost?

Moje radost spočívá v něčem jiném, než v konkrétních výstupech. A to v partě lidí, kteří se kolem točí. Je opravdu skvělé s nimi pracovat. Toto si asi lidé nejen z byznysové, ale i částečně neziskové sféry neumí představit, jaká je síla dobrovolníků v Junáku.

Na Facebooku se pravidelně objevují příspěvky, pozvánky na akce, důležitá skautská výročí. Toto všechno mají na starosti dobrovolníci?

Kromě mě všechno dělají dobrovolníci. Facebook má na starosti Kuba, který má přezdívku Mravenec. Je to nadšenec, který se o naši propagaci bezvadně stará. Studuje marketing, a tak se při tom naučí i něco nového a je to pro něj skvělá praxe. I o tom to je: dát mladým lidem možnost se někam posunout. Kromě toho ale máme každé pondělí třeba šestihodinové porady. A všichni pracují na dobrovolnické bázi. Z toho mám největší radost, že se po roce podařilo vybudovat takovou komunitu lidí, kteří tím žijí.

Když se bude Skautskému institutu dařit, počítáte s tím, že by se do budoucna mohla vytvořit třeba ještě jedno dvě placená místa?

To je samozřejmě otazník. Bude vše hodně souviset s tím, jestli bude institut i nadále někam růst. Za rok se rozvinul opravdu hodně. V současné podobě v podstatě před rokem vůbec neexistoval. Teď už značku Skautského institutu lidé začínají znát. Ony peníze zkrátka v neziskovém sektoru neznamenají všechno. Člověk musí být velmi motivovaný. Zaplacený člověk není nutně lepší, než neplacený. Ale i naopak. Když jsme dělali různé projekty, získávali jsme granty a měli jsme například čtvrt nebo půl úvazky. To hodně pomůže. Navíc, když se vybere dobrý člověk, tak se kolem něj nashromáždí třeba dalších deset lidí, kteří se zapojí. Pro nás jsou peníze na člověka hodně vzácné.

Když už k vám finance doputují, odkud to je nejčastěji?

Máme dva hlavní zdroje prostředků. První jsou grantové hodně dlouhou a dobrou spolupráci máme s Nadací Vodafone, která už do nás nemalé prostředky vložila. Druhým zdrojem jsou pak dary od lidí, kteří s námi sympatizují. Když je to možné, snažíme se nezatěžovat našimi aktivitami samotný rozpočet Junáka.

Jedním z projektů, který je na veřejnosti hodně viditelný, jsou pravidelné Skautské vize. Kdo byl v Junáku, u koho by to čtenáři třeba nečekali?

Musím se přiznat, že já sám jsem kolikrát překvapený, jaká je to plejáda neuvěřitelných lidí. Za sto let, co skauting existuje, jím prošlo více než milion lidí. Proto je i naším cílem se ve Skautském institutu s těmito lidmi potkávat, navzájem se inspirovat. Teď jsme například vydali knížku, která vznikla z prvních deseti rozhovorů v cyklu Skautské vize. Najdete v ní knižně zpracované rozhovory s opravdu zajímavými osobnostmi úplně jiného zaměření.

V knize je třeba rozhovor s hercem Tomášem Hanákem, ale třeba i s profesorkou Illnerovou, která má přezdívku Holinka. Skauti jsou zvyklí si vždycky tykat, ale když proti vám sedí Holinka, paní profesorka Illnerová, tak mi to tykání zkrátka nejde přes pusu. Jednou mi za to vykání i vyčinila. (smích)

Zmínil jste roztomilou přezdívku profesorky Illnerové. A co vaše? Jak se z vás stal Šípek?

No, to je tajné.

Vážně?

Opravdu.

Udělejte pro naše čtenáře výjimku… Nemyslíte, že právě roční rekapitulování vašeho působení ve vedoucí funkci by za to stálo?

Tak dobře. Šípek není spojen s keřem, jak si všichni myslí. Vzniklo to tím, že jsem měl opravdu hodně rád komiks Rychlé šípy. Vyloženě jsem ho žral. Akorát jsem byl sám a byl jsem malý. Kudy jsem chodil, tudy jsem citoval všechny ty foglarovky… Také jsem hodně rychle běhal, proto mi začali říkat Rychlý Šípek. No a zůstalo z toho Šípek.

Sedíme v krásných prostorách Skautského institutu na Staroměstském náměstí. Jak složité bylo se sem dostat? Sídlo na Senovážném náměstí vám už nevyhovovalo?

Na Senovážném náměstí sídlí ústředí Junáku a jsou tam v podstatě kanceláře. My jsme od začátku chtěli prostor, kde by se mohlo potkávat hodně lidí a který by měl zajímavý program… Hledali jsme proto něco v centru města, co bude mít symbolický potenciál už jen tím, kde se bude prostor nacházet. Začali jsme rozhazovat sítě a čas od času jsme dostávali tipy. Ale nebylo to ono. Až před pár měsíci jsme se přes známé známých dozvěděli o tomto komplexu radničních domů, které jsou už několik let prázdné a hledá se koncept, jak to tu uchopit. Napadlo nás, že bychom si mohli vypůjčit pár místností. Šli jsme na magistrát, vyprávěli jsme jim o našem konceptu a vzájemně jsme si padli do noty.

Máte na toto místo z dětství nějaké vzpomínky?

Odmalička jsem ho znal jako Královskou cestu. Už jako kluk jsem tady kolikrát šel s vykulenýma očima a říkal jsem si, jací lidé asi sedí za těmi okny… Jsem proto moc rád, že se tu na nějakou dobu můžeme stát součástí historie.

Jak moc je vaše doba v těchto prostorech vymezená?

Jsme tu na dva roky. Prostory nám magistrát poskytl formou výpůjčky, hradíme si náklady spojené s provozem. Rádi bychom tu do té doby vytvořili něco, co bude mít hodnotu pro společnost, co bude zajímavé napříč generacemi.

V místnosti, kde sedíme, jste natáčeli dosud poslední skautskou vizi, kterou mohli zájemci vidět v reálném čase promítanou i na internetu. Co dalšího se zde bude do budoucna konat?

Skautská vize je jen drobečkem. Chceme tu vytvořit místo, které nebude od skautů pro skauty, ale budou ho provozovat skauti, kteří ho otevřou komukoliv. Už máme v hlavě také obsahovou dramaturgii budeme tu nabízet témata vzdělávání, výchovy, vztahu k přírodě či občanské angažovanosti.

Zatím je Skautský institut na Staroměstském náměstí tak trochu v utajení. Když jsem šla na rozhovor, skleněné dveře v podchodu jsem minula i proto, že zde zatím není žádná cedule. Kdy se mohou lidé těšit na slavnostní otevření?

Popravdě, přesný termín se trochu zdráhám sdělit, neboť je závislý na mnoha faktorech. Ale byl bych rád, kdybychom to tu zabydleli zhruba do konce února. Sice tu máme trochu provizorní podmínky, ale už to tady začíná žít.

Jaké byly reakce vašich kolegů, když jste jim nastínil představy ohledně nového zázemí Skautského institutu?

Když jsem o tom před rokem začal vyprávět, tak si mnozí klepali na čelo. Když jsem před půl rokem mluvil o tom, že by to mohlo klapnout právě na Staroměstském náměstí, tak si klepali na čelo ještě víc. Postupem času, jak to začalo být reálnější, tak to v mnoha lidech, myslím si, způsobilo skutečné nadšení pro věc. Těším se, až to tu otevřeme.

Kam si myslíte, že se Skautský institut posune právě za dva roky, které máte magistrátem přislíbené?

To je zajímavá otázka. Byl bych rád, kdyby se o Skautském institutu vědělo. Aby to byl další nástroj Junáku, jak vstupovat do společenské debaty o různých hodnotách, které jsou skautingu blízké. Aby to bylo místo, kterým denně projde spoustu lidí, aby toto místo získalo společenskou váhu. Přál bych si, aby na Staroměstském náměstí vzniklo místo, které motivuje lidi k tomu, aby měli chuť zanechat po sobě svět o něco lepší.