Za železnou oponu se její znění dostalo díky Iloně Drummové, která se ho naučila nazpaměť u spisovatele Pavla Kohouta. Text pak nadiktovala německému diplomatovi, který zprostředkoval uveřejnění Charty 77 v listech The New YorkTimes, Le Monde, Corriere de la Serra, Frankfurter Allgemeine Zeitung a dalších.

Herec Pavel Landovský popsal divokou automobilovou honičku se Státní bezpečností poté, co 6. ledna dopoledne vyzvedl s Václavem Havlem a Ludvíkem Vaculíkem v bytě spisovatele a překladatele Zdeňka Urbánka ve Střešovické ulici obálky s Prohlášením Charty 77, které chtěli poslat prvním 242 signatářům a Federálnímu shromáždění, jak se nazýval tehdejší parlament.

V 11:55 nasedli do bílého saaba Pavla Landovského a vyrazili z kopce směrem k Leninově (dnes Evropské) třídě. „Vzali jsme charty do tašek a já řekl jsem: ‚Jedem!‘ Tak jsme jeli a já jsem zatočil zpátky jako do ulice Majora Schramma (dnes České družiny) a proti mně dvě auta. A už mě tlačili. Tak jsem přehodil zpátky a říkám: ‚To ještě stihnu vycouvat a ujet.‘ Couval jsem dozadu a auta v protisměru mě namáčkli. Tak jsem říkal: ‚Hovno.‘ Tak jsem zaklap ty dveře, a už začala bušenice. ‚Jménem republiky, jménem národního výboru‘ nebo ‚rolnicko-dělnické vlády, otevřete!‘ Havel šahal, že to otevře. Říkám: ‚Vyser se na to! Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teď to pude všecko do držky, podívej se, jak jsou nasraný‘.“

Po jejich zatčení následoval výslech na Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, odkud je díky medializaci ve světovém tisku o půlnoci pustili. Tím ale šikana StB neskončila.

Syn člena agrární strany

Pavel Landovský se narodil 11. září 1936 v Německém, dnes Havlíčkově Brodě v rodině inženýra Jaroslava Landovského. Už od dětství neměl iluze o Sovětském svazu a komunistickém režimu, před kterým utekl zpět do vlasti jeho dědeček, jenž odešel za prací do carského Ruska v 80. letech 19. století.

Po vítězství bolševiků v roce 1921 se rodina vrátila, jeho otec v roce 1928 dokončil studia jako inženýr odborník na stavbu lihovarů. Po válce byl popotahován za dezerci z Rudé armády, protože ho udal „nějakej místní sráč,“ vyprávěl pro Paměť národa Pavel Landovský s dovětkem, že „udavačství je tu povolání“.

Hned po osvobození se jako devítiletý chlapec dozvěděl o masakru v Katyni, při kterém Sověti zavraždili přes 20 tisíc Poláků – zejména důstojníků a příslušníků inteligence, a dalších stalinských zločinech, o kterých jeho otci vyprávěl jeden sovětský důstojník.

Po válce se jeho rodina stěhovala do Pardubic, kde otec získal práci ve Svazu čs. zemědělců. Po únoru 1948 byl však vyhozen, pracoval ve skladu a jako účetní.

Jako syn bývalého člena agrární strany nesměl Pavel Landovský studovat na střední škole, a tak se vyučil nástrojařem. „O tom, že bych dělal v životě něco jinýho, jsem si vůbec nedovolil přemejšlet.“

Dítě, pak hercem bez papíru

Po smrti Stalina a Gottwalda dostal návrh studovat. „Šel jsem jako dělnickej kádr do Teplic na průmyslovku. Tam jsem začal chodit s Mirkou Hanzlíkovou a mně se v devatenácti letech narodila dcera, takže mě z průmyslovky vyhodili.“

V Teplicích se začal „motat“ kolem herectví – v místním divadle začínal jako řadový statista. Než zakotvil v Praze, hrál na začátku šedesátých letech v divadlech v Šumperku, v Klatovech a v Pardubicích. V roce 1966 se stal členem souboru nově vzniklého Činoherního klubu, ve kterém ho Ladislav Smoček obsadil do dvou svých her: Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. „Smoček mě miloval. V Činoheráku jsem dokonce bydlel.“

Místo Koněva výstava
Vzpomínky Pavla Landovského pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Tento příběh je součástí výstavy „Galerie Paměti národa na Praze 6“, která na náměstí Interbrigády (na místě bývalého pomníku maršála Koněva) přinese příběhy spojené s významnými momenty 20. století, každý týden se obmění jedna z ploch. Součástí výstavy bude i audiovizuální sloup s interaktivní expozicí o historii československo-sovětských vztahů. Výstava bude zahájena 6. ledna. Organizace bude přizpůsobena aktuálním vládním opatřením.

Slavnou éru divadla ukončily sovětské tanky v srpnu 1968. Přes hlavu mu na Václavském náměstí létaly střely na Národní muzeum a v průchodech viděl mrtvé. Z hotelu Alcron přivedl do Činoherního klubu Heinricha Bölla, který v té době pobýval se svou rodinou v Praze. Slavný spisovatel z divadla podal opakovaně zprávu do Mnichova o situaci v okupované zemi a poté vystupoval na obranu pronásledovaných v Československu po celou dobu normalizace.

Mezi pronásledované se zařadil záhy i Pavel Landovský, který se účastnil v srpnu 1969 tvrdě potlačených protestů proti sovětské okupaci. Jeho herecká kariéra v Činoherním klubu se blížila ke konci. „V roce 1975 mě vyhodili z divadla, to už byla ve vedení strašidelná sebranka.“

Na konci roku 1976 patřil mezi první signatáře Prohlášení Charty 77 a Státní bezpečnost ho poté nenechala na pokoji: „Jeden čas jsem byl zatýkanej skoro každej den.“

Své zkušenosti z vězeňské cely popsal ve své vlastní hře Arest. Vzdoroval nátlaku na vystěhování signatářů Charty 77, ke kterému dal rozkaz na konci roku 1977 tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Státní bezpečnost zahájila akci Asanace, při které chtěla fyzickou a psychickou šikanou signatáře Charty 77 donutit k emigraci: „Já jsem mu říkal, že se nevystěhuju. Vystěhujte se vy!“

Dunaj přeplavat nedokázal

Oficiálně hrát nemohl, a tak se zapojil do bytového divadla Vlasty Chramostové, se kterou hrál v roce 1978 v inscenaci Play Macbeth v úpravě Pavla Kohouta. Nápad hrát Macbetha v posteli přišel z jeho hlavy: „Za čím je ženská, to je v posteli.“

V roce 1979 přijal nabídku účinkovat dva roky ve vídeňském Burgtheatru. V Rakousku byl však už nucen zůstat. Do Československa se snažil dvakrát vrátit. Jednou se pokusil přeplavat Dunaj, ale proud jej unesl asi o šest kilometrů dál, takže skončil v plavkách na maďarské straně. „Tam je strašnej proud, to bylo vo držku. Já jsem byl agent-plavec.“

Domů až po sametové revoluci

Do vlasti se vrátil v prosinci 1989 a jeho první cesta vedla do Bratislavy, kde se dostal na tribunu řečníků: „Řekl jsem: ,Já jdu z kapitalismu, ale takhle daleko nedojdete, tady tancujete, ale tady jsou zálohy estébáků, který si vás rozeberou.‘“

Podobné zpochybňující řeči vedl i v Praze. „Všichni byli strašně nadšený. Já jsem lez po těch divadlech a dělal jsem si nepřátele.“

Byl zastáncem okamžitého zrušení KSČ, podle jeho názoru komunisté organizovaně předali moc tak, že se jim nedostalo žádného postihu, a bez problémů přepluli do nového režimu.

Po roce 1989 vyšlo najevo, že po vyhazovu z divadla psal s přestávkami tři roky pod „krytím“ scénáře k nekonečnému seriálu Československého rozhlasu „Jak se máte, Vondrovi“, ve kterém měla jednu z hlavních rolí komunistická herečka Jiřina Švorcová. Pavel Landovský zemřel 10. října roku 2014. 

AUTOŘI: Markéta Reszczyńská, Jaroslav Richter