Český dobrovolník v Srbsku: Uprchlíky jsme učili české lidovky

Při čekání na chorvatské autobusy pak došlo i na diskuze o fotbale, hudbě, nebo dokonce na tanec a zpěv typicky českých písní.

Jak vznikl nápad vydat se jako dobrovolník pomáhat uprchlíkům do Srbska?

Jeden kamarád byl pomáhat asi dva týdny přede mnou v Maďarsku a den před odjezdem se mě ptal, jestli se nechci přidat. Musel jsem odmítnout, ale když mi to bylo později nabídnuto znovu s tím, že se odvezou věci, které se vybraly ve sbírce na pražských církevních gymnáziích, souhlasil jsem.

Kolik se vás vypravilo?

Do dodávky se nás vešlo osm mladých lidí a množství věcí.

Neměli jste záštitu žádné oficiální neziskové organizace?

Ne, organizovali jsme se přes jednu facebookovou stránku, kterou založili Češi. Ti se rozhodli takto pomáhat, ale nepatří pod žádnou neziskovku. Mají jakousi centrálu v Praze a komunikují s jinými dobrovolníky v evropských uprchlických táborech. Zájemci mohou napsat na tuto stránku, kdy a v jakém počtu chtějí vyrazit pomáhat, a dostanou od organizátorů odpověď, kde je jich právě nejvíce potřeba. My jsme například vyrazili v pondělí 28. září ráno a jen den předtím jsme měli definitivně potvrzeno, kam přesně pojedeme.

Na jaké místo jste nakonec jeli a kdo koordinuje chod tábora?

Byli jsme v Srbsku u hranic s Chorvatskem na přechodu Babska. Jde o tábor, který založili a kompletně řídí Češi. Pro nás to bylo štěstí, protože jsme se dobře domluvili a fungoval jasný systém, do kterého jsme rychle naskočili.

Z vyjádření mnoha politiků se zdá, že Česko je „protiuprchlická" země. Podle toho, co vyprávíte, vše vypadá jinak…

Češi nezůstávají v pomoci pozadu. Pokud mám dobré informace, přijíždějí do většiny táborů. V Babske se točí kolem dvaceti až třiceti Čechů, pokaždé je to trochu jinak. Někdo sem jede na dva týdny, jiný na víkend.

Z dalších zemí v táboře nikdo nebyl?

Ještě tady byl Srbský červený kříž a UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky - pozn. red.), ale veškeré zázemí obhospodařovali čeští dobrovolníci. Asi dvanáct Němců pak ještě mělo na starosti polní kuchyni a vařili.

Je pro dobrovolníky v současnosti problém dostat se do Srbska?

Dostali jsme informace, že nesmíme jet přes maďarskosrbské hranice, protože Maďaři by nás nemuseli pustit, proto jsme zvolili trasu přes Chorvatsko. Další radu jsme pak dostali, abychom na hranicích se Srbskem neříkali, že jsme dobrovolníci, protože by nás údajně nemuseli vůbec do země pustit, nebo by nás nechali alespoň několik hodin čekat. Proto jsme řekli, že jedeme za přáteli do Bělehradu a v tu chvíli nebyl problém.

Jak tábor v Babske vypadal a co bylo náplní vaší práce?

Nejde o tábor, kde by uprchlíci přespávali. Srbové je sem vozí autobusem a my je převezmeme. Tady dostanou základní lékařské ošetření, teplé jídlo a pití, a pokud potřebují, tak i teplé oblečení, obuv a další věci z veřejných sbírek. Po krátkém odpočinku se rozdělují do padesátičlenných skupin, aby se přesně vešli do chorvatských autobusů na hranicích, a poté je doprovázíme asi 200 metrů k chorvatské policii. Během čekání se musí v každé ze skupin vybrat někdo, kdo umí anglicky, kterému se tlumočí informace, co je čeká dál.

A co je čekalo dál?

Chorvati je umístili do autobusů a odvezli je do dalšího tábora, kde měli chvíli na vyspání. Odtud je vezli do Maďarska a následně vlaky do Rakouska a Německa.

Tímto způsobem se obchází plot na srbsko-maďarské hranici?

Ano, uprchlíci se nakonec Maďarsku stejně nevyhnou, jen projedou oklikou přes Chorvatsko.

Liší se přístup zainteresovaných států k migrantům?

Chorvati jsou velmi vstřícní. Je obrovský rozdíl mezi chováním Srbů a Chorvatů. Zdá se mi, že Srbové se snaží procházejícím uprchlíkům cestu jen znepříjemnit.

Kolik běženců denně projde přes hranice mezi Srbskem a Chorvatskem v Babske?

Přes náš tábor přejde asi 70 procent uprchlíků, což je tři až čtyři tisíce lidí každý den.

Měli jste čas na odpočinek?

Na spánek má člověk asi tak pět hodin, když vše dobře vyjde, protože je pořád, co dělat. Měli jsme stany, ale lépe se spalo v autě, protože často pršelo.

Co v současnosti lidem na útěku nejvíce chybí?

Vzhledem k podzimnímu počasí je určitě potřeba teplé oblečení a boty. Ale i takové ponožky patřily mezi „nedostatkové zboží".

A jak to bylo s jídlem? Posílá se sem také?

V případě jídla je lepší, když se posílají peníze a následně se kupuje přímo v místě, kde tábor je.

Vaří se zde s ohledem na muslimskou víru většiny uprchlíků, nebo převažuje běžná evropská strava?

Němci v polní kuchyni vařili veganská jídla, aby je mohli jíst všichni. Mně jídlo chutnalo, i když maso mi tam trochu chybělo. Pokrmy byly většinou z různých druhů zeleniny, luštěnin nebo rýže.

Z jakých zemí pocházeli lidé, se kterými jste se setkávali?

Drtivá většina přišla ze Sýrie, ale setkávali jsme se i s Afghánci, Iráčany nebo Pákistánci.

Migrují sem celé rodiny, nebo spíše jednotlivci?

Nejpočetnější skupinu tvořili muži ve věku 20 až 35 let, ale setkávali jsme se i s rodinami, a dokonce i se samotnými ženami. Osob nad padesát let bylo minimum.

Byla možnost si s některými uprchlíky povídat?

Když se čekalo na chorvatské autobusy, dobrovolníci hlídali jednotlivé skupiny, aby zůstaly od sebe oddělené. To byl jediný prostor s nimi více mluvit. Ptali jsme se jich, odkud jsou, jak dlouho jsou na cestě a kam chtějí jít. Pokud byl čas, začali jsme si i povídat. Se skupinou mladých kluků, kteří toužili dostat se do Mnichova, jsme mluvili o fotbale, jindy jsme zase narazili na mladý pár, který měl rád vážnou hudbu. V některých případech jsme se je snažili rozptýlit, aby během čekání nevznikla nervózní atmosféra, nebo dokonce nedošlo ke konfliktu. Tak jsme je třeba učili české lidovky a s jednou kamarádkou jsme jim ukazovali, jak se tančí polka.

Docházelo v táboře třeba k potyčkám, nebo násilí?

Kamarád řešil jeden konflikt, kdy se při čekání snažilo několik lidí z jedné skupiny dostat do druhé. U této situace jsem ale nebyl.

Jak se obvykle chovali běženci? Převládal u nich strach, úleva, že jsou v bezpečí, nebo měli sklony k agresivitě?

Vděčnost, to byla asi nejvýraznější vlastnost, které jsem si všiml. Mnohokrát nám říkali, že jsou na cestě už několik týdnů a my jsme první, kteří se k nim chovají slušně. Často jsou rádi, jen když se člověk na ně usměje, nebo projeví zájem. Stalo se nám také, že nemohli uvěřit, že jsme přijeli přes půl Evropy na vlastní náklady jen tak pomáhat. Právě vděčnost je jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem si z tohoto pobytu odnesl domů.

Ptal jste se jich, čím se doma živili?

Mezi lidmi, se kterými jsem mluvil, byli často vzdělaní lidé. Někteří vlastnili obchody, potkal jsem ale i právníky nebo učitele matematiky. Ale je pravda, že jsem byl v kontaktu pouze s těmi, kteří mluvili anglicky.

Jak dlouho jsou tito lidé na cestě, než dojdou k hranicím s Chorvatskem?

Různě, někteří cestu zvládli i za šest dní, naopak jedna rodina putovala více než dva měsíce. Z toho však asi měsíc zůstávala v táboře v Turecku. Délka cesty se dost často odvíjí také podle toho, kolik kdo má peněz.

Jaká je cílová země těchto osob?

Nejčastěji Německo, případně Rakousko. Že by se někdo chtěl dostat do Švédska a dalších skandinávských zemí, s tím jsem se příliš nesetkal. Někdo mířil do Francie, skupina Afghánců si pak přála dostat se do Švýcarska.

Do Česka nikdo nechtěl?

S nadsázkou jsem se jich ptal, jestli by šli i do České republiky. Sice o nás nemluvili špatně, ale bylo vidět, že k nám nechtějí. Někteří ale třeba ani nevěděli, kde leží.

Vyprávěli vám své životní příběhy?

Dlouho jsem si povídal s jednou maminkou, která byla měsíc na cestě a měla dva a půl měsíce staré dítě. Nejvíce překvapivé ale bylo, že šla úplně sama. To mě opravdu zasáhlo. Vůbec s malými dětmi jsme se potkávali ve velké míře, někteří je vezli v kočárcích.

Ptali jste se jich, proč se rozhodli odejít z domova?

Říkali třeba, že utíkají, protože je u nich válka a jejich město je úplně vybombardované. Zajímalo nás, kdo to podle nich způsobil, ale oni nám nebyli schopni odpovědět. Přišli například o své příbuzné, ale neví, která strana má toto na svědomí.

Jaký byl váš denní harmonogram?

S kamarádem jsme měli směny přes noc, kdy chodí více lidí. Porady dobrovolníků jsou každý den v 10, 14 a 18 hodin, já jsem chodil spát po první. Když jsem se vzbudil, nešel jsem hned na svoji službu, ale dělal jsem vše, co bylo potřeba. Například jsme zpevňovali bahnitou cestu cihlami, nebo jsme opravovali protrhnutou plachtu na stanu.

Jak se k migrační vlně staví místní obyvatelé? Angažují se také?

Nejbližší město od nás byl Šid. Když jsme se tam ptali na cestu, nikdo neměl problém nám poradit. Zdejší farnost nám pak poskytla prostory pro uskladnění některých věcí. Nikde jsem ale nepotkal místní, kteří by aktivně pomáhali, nebo nosili jídlo. Srbský červený kříž pomáhal přes den, když se ale setmělo, sbalil svoje věci a odjel.

Úřady problém s táborem neměly?

Ve středu mě vzbudila kamarádka s tím, že se sklízí tábor. Prý přišla srbská policie a nařídila vyklizení. Všechno včetně skladů jsme museli sbalit, jenže tu noc se očekával příjezd šedesáti autobusů. Chorvatská strana nás ale varovala, abychom Srby poslechli. Těm, kteří pak přijeli, jsme nesměli pomáhat. Naše skupinka proto ještě v noci zamířila do Prahy.

Znamená to, že „český" tábor, kudy proudila většina uprchlíků, už dnes nefunguje?

Další Češi na místě zůstali a máme od nich informace, že se tábor opět obnovil. Hlavní koordinátoři se naštěstí dohodli s UNHCR, která převzala nad místem záštitu.