Tehdejší člen předsednictva Federálního shromáždění (FS) Miloš Zeman vzpomíná, jak několik poslanců FS, kteří byli zapotřebí k dosažení většiny při hlasování o dělení republiky, dostalo za zvednutí ruky příslib velvyslaneckých a dalších lukrativních postů.

„Přitom podle informací, které mám, žádný z těch příslibů prestižních a dobře placených míst nakonec nebyl dodržen," podotýká Miloš Zeman.

Coby bývalý federální poslanec si vzpomíná, že dělení republiky začalo prakticky hned po prvních svobodných volbách v červnu 1990. „Vše odstartovaly zdánlivě malicherné spory o název republiky a podobu státního znaku. Místo toho, aby se z názvu suše vypustilo slovo socialistická a zůstalo jen Československá republika, každý hned přispěchal s různými návrhy na správné pojmenování státu. A místo aby se rudá hvězda nad hlavou českého lva nahradila korunou a na slovenském znaku opět přibyl dvojramenný kříž, se začalo spekulovat například o moravské orlici," popisuje Miloš Zeman.

Současný kandidát na českého prezidenta si vybavuje rovněž takzvané ježdění po hotelech.

Ježdění se představitelům moc líbilo

„Představitelé České a Slovenské národní rady se setkávali v různých rekreačních zařízeních a diskutovali o budoucí podobě Československa. A protože se jim toto ježdění zalíbilo, schůzky se opakovaly, aniž by se politici dokázali na něčem dohodnout," popisuje Miloš Zeman. Podotýká, že jednou se přece jen dohodli, a to v Milovech, kde začátkem února 1992 vznikly kompromisní smlouvy mezi českou a slovenskou reprezentací o budoucím státoprávním uspořádání společného státu. Slovenská národní rada pak ale těsnou většinou návrh z Milov odmítla.

Miloš Zeman připomíná rovněž spory o takzvaný kompetenční zákon, který měl upravovat zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy obou republik. „Když byl tento zákon přijat, oznámila slovenská strana, že byly uspokojeny všechny její požadavky. A na oslavu kompetenčního zákona pozvala všechny poslance Federálního shromáždění na halušky. Pak se ale ukázalo, že to zdaleka všechny požadavky nebyly," vypráví Miloš Zeman.

Zvítězil Mečiar

Mezitím přišly volby v roce 1992. Na Slovensku v nich zvítězilo Mečiarovo hnutí, které si ve svém programu rozdělení Československa jako jednu ze svých priorit sice nestanovilo, nakonec se ale připojilo ke Slovenské národní straně a tento požadavek vzneslo.

„Tomu ještě předcházela ekonomicky nesmyslná debata o dvouemisních bankovkách. Ján Čarnogurský se vyjadřoval o slovenské hvězdičce a stoličce v Evropské unii, na české straně tehdejší předseda ODA Jan Kalvoda upevňoval svoji pozici řečmi o české samostatnosti. Takže z obou stran zesilovaly kurzy k rozdělení státu," rekapituluje Miloš Zeman.

Poměrně kriticky se vyjadřuje k abdikaci Václava Havla na prezidentský post po přijetí Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky v červenci 1992. „Abdikace dokazuje, že o společný stát se Václav Havel příliš nesnažil, třebaže ho k tomu prezidentská přísaha zavazovala," podotýká Miloš Zeman.

A pak už šlo vše ráz na ráz. Předsedy národních vlád se stali Václav Klaus a Vladimír Mečiar. „A jediné co mohli udělat federální poslanci, obecně považovaní za první ligu, bylo zabránění rozpadu státu. Ale oni to neudělali," krčí politik rameny. Vysvětluje, že nejen kvůli nabídce diplomatických postů zmíněných v úvodu.

„V zootechnické terminologii se tomu říká přeprasení. Poslancům se slíbilo, že když rozpad státu potvrdí, stanou se senátory. Všichni se tedy těšili, až budou přepraseni. To se ale nakonec z jednoduchého důvodu nestalo. Poslanci národních rad těžce nesli, že byli druhou ligou. A když se po rozpadu Federálního shromáždění stali jedničkami, nesnesli pomyšlení na to, že by měli být znovu druhou ligou. A tak se přeprasení odmítlo," vysvětluje Miloš Zeman.

Podle svých slov se snažil situaci zachránit iniciováním návrhu na vytvoření Československé unie. Mělo jít o volnou federaci dvou států fungující na základě principu každý za své, tedy s oddělenými rozpočty. Tento návrh byl sice v prvním čtení přijat, pak se ale sešli Klaus s Mečiarem a svou podporu návrhu stáhli.

Poslanci prý působili jako pacienti psychiatrie

Atmosféru při jednáních o dělení republiky hodnotí Miloš Zeman jako strukturovanou. „Už jednou jsem řekl, že poslanci Slovenské národní strany na mě působili jako pacienti psychiatrické kliniky a na tom nemám co měnit. Kromě této výjimky si ale myslím, že diskuse se vedly kultivovaněji než dnes v poslanecké sněmovně," srovnává Miloš Zeman.

Vliv Klause a Mečiara na rozpad federace nepřeceňuje. „Myslím si, že Václav Klaus podnikl velmi vážný pokus o udržení funkční federace tím, že založil ODS i na Slovensku. A často, i na úkor své kampaně v českých zemích, tam jezdil a usiloval o to, aby ODS na Slovensku uspěla. Bohužel, tehdy Slovensko bylo už tak zachváceno nacionalistickou vášní, že toto poctivě míněné úsilí nemělo šanci na úspěch," shrnuje Miloš Zeman.

V Čechách podle něj mezitím narůstala nevraživost kombinovaná s lhostejností, reprezentovaná heslem Ať si jdou, když to chtějí. „Navrhovalo se referendum, které by mělo rozhodnout o rozdělení republiky. Říkali jsme, že pokud se občané alespoň jedné republiky vysloví pro rozdělení, nechť je referendum platné. Hlasování se nakonec nekonalo, více iniciativy v zabránění referendu bylo na slovenské straně. V Čechách jedinou více iniciativní stranou v tomto směru byla ODA."

Miloš Zeman se dodnes domnívá, že myšlenka na zbavení se svých politických odpůrců byla pro některé tehdejší politické špičky zajímavější než nostalgie po 70 let trvajícím státě. „Kdyby oba státy, nebo aspoň jeden z nich, nevstoupily do Evropské unie, považoval bych tu ránu za nezahojenou. Ale takto jsme se stali členy širší evropské rodiny. A protože, řečeno Barrosovými slovy, směřuje EU k federálnímu státu, staneme se zřejmě opět součástí jakési federace," dodává Miloš Zeman.

Miloš Zeman

Narodil se 28. září 1944 v Kolíně do rodiny poštovního úředníka a učitelky. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor národohospodářské plánování. V roce 1968 vstoupil do KSČ, odkud byl o dva roky později pro nesouhlas se sovětskou okupací a normalizací vyloučen. Koncem ledna 1990 byl za Občanské fórum kooptován do Federálního shromáždění, kde se stal předsedou rozpočtového výboru a členem předsednictva. V roce 1992 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za ČSSD, kam přešel po rozpadu OF. V letech 1993 až 2001 byl předsedou ČSSD, mezi lety 1998 až 2002 českým premiérem. V roce 2009 založil Stranu Práv Občanů. Kandiduje na post českého prezidenta. Je podruhé ženatý, má syna a dceru.