Čekárna byla přeplněná, a tak vyšel před ordinaci a usedl na nízkou kamennou zídku. Za chvilku kolem něj projel kabriolet se dvěma německými důstojníky. Nedlouho poté se z nedaleké zatáčky ozvala tlumená rána. Jozef Gabčík a Jan Kubiš právě provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
„To nebyla žádná velká exploze, ale jako když praskne pneumatika. Šel jsem se tam podívat v domnění, že se stala bouračka.“ Auto, které předtím viděl projíždět kolem, mělo poškozené pravé zadní kolo a celý zadní blatník byl roztržený.
V hloučku přihlížejících
Liboš Buben stál v hloučku asi čtyřiceti lidí, kteří se v naprosté tichosti dívali, jak řidič malého náklaďáčku nese čepici německému důstojníkovi, který se opíral o jeho nízkou korbu. „Ten důstojník si ji nasadil a člověk vedle mne povídá: ,Panebože, to je Heydrich.‘ Celou tu dobu tam stál opřený o ten náklaďáček, pravou rukou se držel na zádech, jakoby nad pravou ledvinou. Netvářil se nějak zvláštně, že by měl bolesti. Jenom sveřepě, nadutě, arogantně.“
Fotogalerie: Rekonstrukce atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha
Bylo to auto české firmy, které později odvezlo Heydricha do blízké Nemocnice Na Bulovce. Když se ozvaly sirény aut, přihlížející lidé se začali rychle rozcházet a s nimi i Liboš Buben. „I když jsem byl mladý kluk, tak jsem tušil, že to není žádná legrace. Už se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tam být, až dojedou německá auta.“
Když Heydrich 4. června zemřel, cítil Liboš Buben velké zadostiučinění. „Najednou bylo po něm a já tomu byl blízko, když to koupil.“
Vlna poprav
Okamžitě po provedení atentátu spustili nacisté teror, tzv. heydrichiádu. Prohlédli během ní také byt, ve kterém Liboš Buben bydlel s maminkou. „Přišel k nám asi šedesátiletý voják, menší postavy, s knírkem jako Hitler. Nasazený bodák, otevíral skříně a říkal jen: ‚Weg, aufmachen‘ (pryč, vyndávat). Shazoval bodákem peřiny, začal nabodávat matrace a házel je na zem. To už jsem nevydržel, a protože jsem byl mladej a blbej, říkám mu: ‚Was machen Sie? (Co to děláte)‘ Němec hnal Liboše po schodech ven na ulici. „Tam zapískal, přiběhl další voják, ten mu něco říkal a ukazoval na moji zafačovanou ruku. A oficír hned přikázal dolů. Máma to odmotala. Bylo vidět chirurgicky řeznou ránu s jodoformovým zbarvením. Nic neřekli, otočili se a šli pryč.“
Liboš měl štěstí, 30. května 1942 zahájili nacisté popravy podezřelých z napomáhání atentátníkům na kobyliské střelnici, kolem které chodil z domova na tramvaj. „Na střelnici byla stráň a před ní museli ty lidi střílet. Střelbu jsem slyšel denně, chodil jsem kolem. To, že tam střílejí lidi, jsem se pochopitelně dozvěděl až po válce. Během války jsem si myslel, že tam cvičí Němci.“
Od 30. května do 3. července 1942 bylo popraveno téměř 540 osob, mezi nimi například Alois Eliáš, Vladislav Vančura či Evžen Rošický. Liboš Buben později zažil americké nálety na Prahu 14. února a 25. března 1945 a během Pražského povstání hlídkoval s puškou u Paláce Adria.
Dřina v kamenolomu
Na podzim roku 1948 nastoupil základní vojenskou službu. Půl roku před jejím koncem byl ale obviněn z hanobení armády a skončil za mřížemi. Odsouzen byl k sedmiměsíčnímu trestu v pracovním táboře, který si odsloužil v kamenolomu v Dobřichovicích a při opravě tvrze v Kuřivodech. Vojenskou službu musel dosloužit u Pomocných technických praporů.
Po návratu na svobodu začal pracovat jako opravář kotlářského nářadí a později jako výtahář. Po odchodu do důchodu v roce 1986 se odstěhoval na chalupu u Nového Boru. Zemřel v devadesáti letech v roce 2017.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.
