„Fenomén sídlišť se týká takřka tří milionů obyvatel České republiky, tedy skoro každého třetího. Náš cyklus exteriérových výstav Příběh paneláku, který objel postupně všech čtrnáct krajů, měl atraktivní podobu panelového městečka, vyrobeného na míru z lehčeného betonu. Po letech odmítání a paušálního odsuzování se tématu sídlišť konečně začíná dostávat zasloužené pozornosti,“ říká vedoucí projektu Paneláci Lucie Skřivánková.

Nespravedlivě nenáviděné 

Výstava Bydliště: panelové sídliště / Plány, realizace, bydlení 1945 - 1989 ukazuje, že sídliště nemusí být nutně monotónní shluky budov a často za nimi stojí konkrétní záměr architekta.

Členění expozice kopíruje období výstavby od 40. let minulého století, kdy vznikala takzvaná protosídliště, stavěná ještě klasickou zděnou technologií, ale využívající prefabrikované prvky a také principy funkcionalistického urbanismu.

Technokratická fáze 

V době socialistického realismu 50. let se po sovětském vzoru stavěly zděné, ale i první panelové domy s historizujícími fasádami uspořádané do symetrických kompozic.

Pionýrská fáze byla ve znamení experimentů s panelovými technologiemi. V krásné fázi 60. let vznikly architektonicky i urbanisticky nejzdařilejší soubory s občanskou vybaveností. Utužení režimu za normalizace 70. let se promítlo do technokratické fáze, kdy byla architektura ve vleku kvantity a finančních úspor. V poslední fázi pozdních krásných a postmodernistických sídlišť v 80. letech se architekti snažili realizovat sídliště podle humanistických plánů z 60. let, nebo se přikláněli k postmoderně.

Víc než výstava 

Součást projektu Paneláci tvoří také tři knihy. Paneláci 1 obsahují ukázky padesáti nejzajímavějších sídlišť včetně demografických studií. The Paneláks jsou zkrácenou verzí téhož s výběrem 25 sídlišť pro zahraniční návštěvníky a několika odbornými studiemi, například o bydlení v paneláku. Třetí kniha, Paneláci 2, shrnuje poznatky z výzkumu a je doplněna o pohledy různých oborů, od historiografie architektury a urbanismu přes antropologii, památkovou péči až k historické demografii. Všechny publikace mají bohatý obrazový doprovod včetně dosud nepublikovaných snímků.

Lucie Skřivánková: Mezi sídlišti je třeba rozlišovat„Některá promyšleně založená sídliště mohou být dobrou adresou, jinde je to problematičtější. Hodně záleží na přístupu obyvatel,“ říká Lucie Skřivánková, kurátorka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Které období výstavby panelových sídlišť považujete za nejzdařilejší?
Obecně se za nejzdařilejší považují panelová sídliště takzvané krásné fáze šedesátých let, třeba brněnská Lesná, Polabiny v Pardubicích, kladenská Sítná, Labská Kotlina II v Hradci Králové, Severní Terasa v Ústí nad Labem, olomoucký Svatý Kopeček nebo liberecké sídliště Ruprechtice a zajímavý solitér, takzvaný Wolkerák. Ale na každém období se dá najít něco zajímavého. Překvapilo nás, na kolik kvalitních celků jsme v různých fázích při výzkumu narazili.

Máte mezi sídlišti svého favorita?
Mám osobní vztah k Jihozápadnímu Městu v Praze, kde jsem žila přes dvacet let. Myslím si, že to je zajímavě řešené sídliště s dobrou dopravní dostupností do centra, obklopené zelení. V poslední době se tam navíc vhodně doplňuje infrastruktura. Líbí se mi urbanismus brněnské Lesné, hradecká Labská Kotlina I a II, obdivuji zapojení libereckých sídlišť do okolního horského terénu.

Jak vidíte budoucnost našich panelových sídlišť?
Je potřeba rozlišovat, není sídliště jako sídliště. Některá promyšleně založená sídliště mohou být dobrou adresou, jinde je to problematičtější. Hodně záleží na přístupu obyvatel, je samozřejmě dobré, když mají lidé byty v soukromém vlastnictví a starají se o ně. Raději mluvím o kvalitních celcích, protože ty znám lépe, na ně byl náš výzkum primárně zaměřen. Obecně řečeno je důležité podporovat sociální skladbu obyvatel, která u nás na řadě sídlišť představuje (jako důsledek socialistické bytové politiky) mix různých sociálních skupin a profesí, na rozdíl od celků v zemích západní Evropy.