1/2

Petr Hlaváček
Narodil se v roce 1961 ve Zlíně. Absolvoval Fakultu architektury ČVUT, kde od roku 1990 učí. Je spoluvlastníkem ateliéru Architekti Headhand. Podílel se mj. na rekonstrukci české ambasády v Brasílii. V letech 2015-16 byl ředitelem městského Institutu plánování a rozvoje. Náměstkem primátora pro územní rozvoj a plán je od podzimu 2018. Je ženatý a má tři děti.

Nedávno jste představili „novinku“ v podobě spolkového bydlení. Systém fungující v Rakousku či Německu chcete uvést i v Praze. Jde o zásadnější příspěvek do bytového fondu?

Nevyhýbám se otázce, ale spolkové bydlení se nesmí chápat odděleně od celku. Je zajímavé, že se tato země, která je původně takovou soustavou zahrádek, stává v mnoha směrech značně monokulturní. V zemědělství i v bydlení. Chybí nám mimo jiné firemní byty a spousta dalších produktů. Spolkové bydlení nebude zásadní příspěvek k celkovému fondu, ale může přinést poměrně velkému množství lidí přesně to, co potřebují. Paradigma doby se mění. Je zřejmé, že řada lidí chce bydlet ve městě a užívat jeho výhod. Zároveň si ale nemohou dovolit postavit rodinný domek na rohu v Karlíně, což by třeba udělali rádi. V Berlíně vznikají projekty spolkového bydlení například na pozemcích, které jsou hůře zastavitelné. A i proto přitahují aktivní lidí. Také si myslím, že je to pro lidi, kteří chtějí být spolu.

Jak se tato touha může konkrétně projevit?
Součástí domu často bývá společenská místnost, kde se odehrávají různé akce. Nebo se ta místnost pronajímá sousedům. Tyto domy většinou drží nějaký architektonický řád, dost často jsou ale byty v jednotlivých patrech úplně jinak konstituované. V jednom patře je třeba velký byt a nad ním tři malé. Přirovnal bych to k takovému pueblu. Je to dům složený z různých snů, který nedělá developer, fungující na principu hypoték, a snažící se ten sen o bydlení zobecnit. Tady se naopak hledá prostor pro jednotlivé sny. V tom je to architektonická výzva. Do spolkového bydlení se myslím nezapojí obrovské počty lidí, ale poměrně dost lidí učiní šťastnými.

Typického účastníka pilotního projektu si představuji jako městského liberála, který je individualistou, ale zároveň se neosype při vyslovení slova kolektiv. Souhlasíte?
Kolektivní bydlení se vyvíjelo v představě, že všichni mají stejné potřeby. A vedlo to k nějaké typologii, jejíž extrakt je v panelácích, kde jsou dispozice z určitého pohledu výborné. Sice nejsou krásné, ale odpovídají obrovskému množství objektivních funkčních potřeb. Komunismus a myšlenka kolektivního bydlení vycházely z představy, že je nějaká materiální základna a nad tím kulturní nadstavba. Může to být ale i naopak – kulturu života a chování lze postavit jako priority, jež se pak zhmotňují. Nejlepší příklady Baugruppe z Německa zvenku respektují řád, vevnitř jsou pak velmi bohaté. Je to jiný typ kolektivního bydlení, který nesvazuje do nějaké stejné typologie. Nenutí chodit do stejné kuchyně, má uvnitř velmi individuální projev a zároveň něco společného. Jeden berlínský dům například „obtáčí“ balkón, který je přístupný všem. A lze z něj nahlédnout do bytů, které jsou velmi různorodé a svébytné. Někteří lidé si zkrátka v městském prostředí chtějí postavit to, co odpovídá jejich charakteru. A jsem zvědavý, jak se to u nás odehraje…

U družstevního bydlení vidíte jiný typ potenciálních klientů?
Spolkové bydlení by mělo přitahovat lidi, kteří tomu chtějí věnovat čas. Kteří jsou ochotní strávit dlouhé hovory s architektem a podobně. Očekávají, že do investice vloží více peněz a i samotný proces je pro ně zábavou, nikoliv martýriem. K družstvům inklinují spíše lidé směřující k využívání služeb nějakého partnera. Dělají vše pro to, aby si pořídili byt, který bude levnější o developerskou marži. To ale neznamená, že se nezaplatí lidem, kteří to budou organizovat, vyřizovat a stavět. Nic není zadarmo. Rozdíl je jen v tom, že primárním motivem u družstevního bydlení není zisk. O to víc masovější je to všeobecně forma.

Koalice se na podobě městské podpory družstevního bydlení nemůže poměrně dlouho dohodnout. Nebojíte se toho, že kvůli handrkování vám mohou pokusy o tyto nové nástroje bydlení v očích Pražanů spíš uškodit?
Věřím, že se nakonec dohodneme. Nedebatujeme o tom, jestli ano nebo ne, ale jak v detailech. Myslím si, že tato debata je legitimní, i když by bylo samozřejmě lepší, když by se to dohodlo rychleji. Město má nějaké omezené nástroje. Městský developer „krájí“ kusy parcel a dělá dohodu v daném území. Dále do toho vstupují různí aktéři – soukromníci, družstva, Baugruppe a do budoucna by tam měl být i podíl vlastní výstavby. Takto to dělají všechna kapitalistická města – na jednu stranu respektují trh, na druhou stranu už od středověku vnímají povinnost nějak se postarat o nízkopříjmové skupiny obyvatel.

Co je podstatou sporu?
Debata se točí kolem faktu, že v Česku neumíme ocenit budoucí hodnotu pozemku. Máme tady metodiku, která oceňuje cenu obvyklou v aktuálním čase. Nikdo neumí ocenit pozemek za dvacet let, kdy tam bude stát bytový dům se čtyřiceti byty. Diskuse se týká parametrů takzvaného příspěvku do fondu, který je poměrně malý a načítá se. V okamžiku, kdy dojde k vyrovnání práva stavby a pozemek s budovou splyne, tak se ocení pozemek a odečte se ona „naspořená“ suma z fondu. Zbývající částka se doplatí. Myslím si, že je zcela legitimní debatovat o takto vážných věcech. Jde o peníze a o závazky lidí, kteří by měli vstupovat do družstva. Proto je to celé třeba řádně rozmyslet. Musí se to nastavit správně – aby to bylo pro družstevníky smysluplné, aby tomu rozuměli a systém byl akceptovatelný.

Jak byste popsal váš vztah s „památkáři“ na příkladě nyní hojně diskutovaného záměru rekonstrukce obchodního domu Máj, na němž se podílejí jeho původní tvůrci?
Jak už to bývá, zásadní je i zde historický kontext. Když jsme studovali na fakultě, tak se nám ten dům strašně líbil. Na druhou stranu spoustě lidem se strašně nelíbil. Tři architekti, kteří Máj projektovali, pochopitelně pracovali v určitých limitech své doby. Smlouvy na stavební práce byly z konce 60. let a zakázku dostala švédská firma. Stavba ale probíhala už za normalizace a byly tam velké otázky kolem rozpočtu. Různě se škrtalo. Nepostavily se dvě patra garáží, které měly být nahoře a vést k nim měly výtahy na zadní straně. Ty přitom byly součástí projektu i stavebního povolení. Bylo to tenkrát nečekané řešení a ta dvě patra se škrtla v rámci úspor. Ve stejné době se stavěla Kotva podle projektu paní Machoninové. Já tyto stavby chápu jako projevy socialismu s lidskou tváří. V pozitivním slova smyslu. Domy je třeba číst – myslet na to, kdy se připravovaly a kdy stavěly. Ve zmíněných případech šlo o dvě společenská zřízení.

Co to znamená pro současnost?
Gremiální rada Institutu plánování a rozvoje se shodla na tom, že je Máj třeba přestavět, protože zkrátka nefunguje. A hledá se míra. Máj je bezesporu nemovitá kulturní památka, protože je výraznou stopou přelomové éry mezi dobou naděje a normalizačního zmaru, navíc od trojice výrazných tvůrců. A ti dnes říkají – nakreslili jsme to teď tak, jak bychom to tenkrát chtěli udělat. Oni nakreslili dům s prosklenou fasádou a na to gremiální rada řekla – ano, má se to přestavět, ale jinak. A na tom základě vznikla nějaká upravená verze, která je stručně řečeno „pietnější“. Podstatu sporu vidím v otázce, jestli vlastník domu spolu s původními autory může budovu modifikovat v souladu s dnešními potřebami nebo jestli je názor NPÚ nadřazený.

arrow_left Předchozí
1/2
Další arrow_right