Předchozí
1 z 2
Další

Petr Hlaváček
Narodil se v roce 1961 ve Zlíně. Absolvoval Fakultu architektury ČVUT, kde od roku 1990 učí. Je spoluvlastníkem ateliéru Architekti Headhand. Podílel se mj. na rekonstrukci české ambasády v Brasílii. V letech 2015-16 byl ředitelem městského Institutu plánování a rozvoje. Náměstkem primátora pro územní rozvoj a plán je od podzimu 2018. Je ženatý a má tři děti.

Nedávno jste představili „novinku“ v podobě spolkového bydlení. Systém fungující v Rakousku či Německu chcete uvést i v Praze. Jde o zásadnější příspěvek do bytového fondu?

Nevyhýbám se otázce, ale spolkové bydlení se nesmí chápat odděleně od celku. Je zajímavé, že se tato země, která je původně takovou soustavou zahrádek, stává v mnoha směrech značně monokulturní. V zemědělství i v bydlení. Chybí nám mimo jiné firemní byty a spousta dalších produktů. Spolkové bydlení nebude zásadní příspěvek k celkovému fondu, ale může přinést poměrně velkému množství lidí přesně to, co potřebují. Paradigma doby se mění. Je zřejmé, že řada lidí chce bydlet ve městě a užívat jeho výhod. Zároveň si ale nemohou dovolit postavit rodinný domek na rohu v Karlíně, což by třeba udělali rádi. V Berlíně vznikají projekty spolkového bydlení například na pozemcích, které jsou hůře zastavitelné. A i proto přitahují aktivní lidí. Také si myslím, že je to pro lidi, kteří chtějí být spolu.

Jak se tato touha může konkrétně projevit?
Součástí domu často bývá společenská místnost, kde se odehrávají různé akce. Nebo se ta místnost pronajímá sousedům. Tyto domy většinou drží nějaký architektonický řád, dost často jsou ale byty v jednotlivých patrech úplně jinak konstituované. V jednom patře je třeba velký byt a nad ním tři malé. Přirovnal bych to k takovému pueblu. Je to dům složený z různých snů, který nedělá developer, fungující na principu hypoték, a snažící se ten sen o bydlení zobecnit. Tady se naopak hledá prostor pro jednotlivé sny. V tom je to architektonická výzva. Do spolkového bydlení se myslím nezapojí obrovské počty lidí, ale poměrně dost lidí učiní šťastnými.

Typického účastníka pilotního projektu si představuji jako městského liberála, který je individualistou, ale zároveň se neosype při vyslovení slova kolektiv. Souhlasíte?
Kolektivní bydlení se vyvíjelo v představě, že všichni mají stejné potřeby. A vedlo to k nějaké typologii, jejíž extrakt je v panelácích, kde jsou dispozice z určitého pohledu výborné. Sice nejsou krásné, ale odpovídají obrovskému množství objektivních funkčních potřeb. Komunismus a myšlenka kolektivního bydlení vycházely z představy, že je nějaká materiální základna a nad tím kulturní nadstavba. Může to být ale i naopak – kulturu života a chování lze postavit jako priority, jež se pak zhmotňují. Nejlepší příklady Baugruppe z Německa zvenku respektují řád, vevnitř jsou pak velmi bohaté. Je to jiný typ kolektivního bydlení, který nesvazuje do nějaké stejné typologie. Nenutí chodit do stejné kuchyně, má uvnitř velmi individuální projev a zároveň něco společného. Jeden berlínský dům například „obtáčí“ balkón, který je přístupný všem. A lze z něj nahlédnout do bytů, které jsou velmi různorodé a svébytné. Někteří lidé si zkrátka v městském prostředí chtějí postavit to, co odpovídá jejich charakteru. A jsem zvědavý, jak se to u nás odehraje…

U družstevního bydlení vidíte jiný typ potenciálních klientů?
Spolkové bydlení by mělo přitahovat lidi, kteří tomu chtějí věnovat čas. Kteří jsou ochotní strávit dlouhé hovory s architektem a podobně. Očekávají, že do investice vloží více peněz a i samotný proces je pro ně zábavou, nikoliv martýriem. K družstvům inklinují spíše lidé směřující k využívání služeb nějakého partnera. Dělají vše pro to, aby si pořídili byt, který bude levnější o developerskou marži. To ale neznamená, že se nezaplatí lidem, kteří to budou organizovat, vyřizovat a stavět. Nic není zadarmo. Rozdíl je jen v tom, že primárním motivem u družstevního bydlení není zisk. O to víc masovější je to všeobecně forma.

Koalice se na podobě městské podpory družstevního bydlení nemůže poměrně dlouho dohodnout. Nebojíte se toho, že kvůli handrkování vám mohou pokusy o tyto nové nástroje bydlení v očích Pražanů spíš uškodit?
Věřím, že se nakonec dohodneme. Nedebatujeme o tom, jestli ano nebo ne, ale jak v detailech. Myslím si, že tato debata je legitimní, i když by bylo samozřejmě lepší, když by se to dohodlo rychleji. Město má nějaké omezené nástroje. Městský developer „krájí“ kusy parcel a dělá dohodu v daném území. Dále do toho vstupují různí aktéři – soukromníci, družstva, Baugruppe a do budoucna by tam měl být i podíl vlastní výstavby. Takto to dělají všechna kapitalistická města – na jednu stranu respektují trh, na druhou stranu už od středověku vnímají povinnost nějak se postarat o nízkopříjmové skupiny obyvatel.

Co je podstatou sporu?
Debata se točí kolem faktu, že v Česku neumíme ocenit budoucí hodnotu pozemku. Máme tady metodiku, která oceňuje cenu obvyklou v aktuálním čase. Nikdo neumí ocenit pozemek za dvacet let, kdy tam bude stát bytový dům se čtyřiceti byty. Diskuse se týká parametrů takzvaného příspěvku do fondu, který je poměrně malý a načítá se. V okamžiku, kdy dojde k vyrovnání práva stavby a pozemek s budovou splyne, tak se ocení pozemek a odečte se ona „naspořená“ suma z fondu. Zbývající částka se doplatí. Myslím si, že je zcela legitimní debatovat o takto vážných věcech. Jde o peníze a o závazky lidí, kteří by měli vstupovat do družstva. Proto je to celé třeba řádně rozmyslet. Musí se to nastavit správně – aby to bylo pro družstevníky smysluplné, aby tomu rozuměli a systém byl akceptovatelný.

Jak byste popsal váš vztah s „památkáři“ na příkladě nyní hojně diskutovaného záměru rekonstrukce obchodního domu Máj, na němž se podílejí jeho původní tvůrci?
Jak už to bývá, zásadní je i zde historický kontext. Když jsme studovali na fakultě, tak se nám ten dům strašně líbil. Na druhou stranu spoustě lidem se strašně nelíbil. Tři architekti, kteří Máj projektovali, pochopitelně pracovali v určitých limitech své doby. Smlouvy na stavební práce byly z konce 60. let a zakázku dostala švédská firma. Stavba ale probíhala už za normalizace a byly tam velké otázky kolem rozpočtu. Různě se škrtalo. Nepostavily se dvě patra garáží, které měly být nahoře a vést k nim měly výtahy na zadní straně. Ty přitom byly součástí projektu i stavebního povolení. Bylo to tenkrát nečekané řešení a ta dvě patra se škrtla v rámci úspor. Ve stejné době se stavěla Kotva podle projektu paní Machoninové. Já tyto stavby chápu jako projevy socialismu s lidskou tváří. V pozitivním slova smyslu. Domy je třeba číst – myslet na to, kdy se připravovaly a kdy stavěly. Ve zmíněných případech šlo o dvě společenská zřízení.

Co to znamená pro současnost?
Gremiální rada Institutu plánování a rozvoje se shodla na tom, že je Máj třeba přestavět, protože zkrátka nefunguje. A hledá se míra. Máj je bezesporu nemovitá kulturní památka, protože je výraznou stopou přelomové éry mezi dobou naděje a normalizačního zmaru, navíc od trojice výrazných tvůrců. A ti dnes říkají – nakreslili jsme to teď tak, jak bychom to tenkrát chtěli udělat. Oni nakreslili dům s prosklenou fasádou a na to gremiální rada řekla – ano, má se to přestavět, ale jinak. A na tom základě vznikla nějaká upravená verze, která je stručně řečeno „pietnější“. Podstatu sporu vidím v otázce, jestli vlastník domu spolu s původními autory může budovu modifikovat v souladu s dnešními potřebami nebo jestli je názor NPÚ nadřazený.

K jaké odpovědi se osobně přikláníte?
Je to legitimní spor, který se podle mě musí vyvážit, protože pravda a právo nejsou jen na jedné straně. A jako legitimní spor by se to mělo i vykládat. Není to souboj dobra a zla, ale dva názory, o nichž je třeba debatovat odborně a pokud možno bez emocí. Pokud bychom ale měli všechny domy ze 70. let chránit úplně intaktně, tak to město prostě zahyne. V Londýně je obrovské množství nádherných brutalistických projektů, které byly zdevastované. Dnes jsou přestavěné a je z nich velmi vyhledávané bydlení.

Zároveň se právě domy ze 70. let dlouho podceňovaly. Společnost je vnímala víc jako stopu normalizace než té naděje 60. let. Přitom stavby jako Kotva, Máj, Intercontinental nebo televizní vysílač Ještěd mají původ právě v 60. letech. Já jsem přesvědčen o tom, že je třeba je přestavět. Samozřejmě s respektem k hodnotě, která je nejen památková, ale také společenská. A to není objektivní věc, nýbrž dohoda. Jsou společnosti, které se dohodly, že vůbec nic nemá žádnou hodnotu, ani lidský život. Z mého pohledu je zde společenská hodnota nadřazená té památkové. Ani gotické kostely neposuzujete tak, že musí být všechny úplně stejné. To byste museli vystěhovat všechny věci, které tam byly „dodané“.

Jak vnímáte monitoring organizace UNESCO, která hlídá, jestli nejde rozvoj Prahy proti statusu památky světového kulturního dědictví?
Já jsem náměstek pro územní rozvoj a nikoliv pro památkovou péči. Vnímám UNESCO jako partnera, ne jako mentora. Je asi problém, pokud ho část společnosti vnímá jako mentora a neustále používá UNESCO jako hrozbu. Já naopak předpokládám, že v partnerství se usiluje o dohodu, komunikaci, vysvětlování… Ať chceme nebo ne, tak Praha je hlavní generátor ekonomického rozvoje této země. A přitom zároveň máme objektivně úplně největší ochrannou vzdálenost kolem historického jádra, jehož ochranu nikdo nezpochybňuje.

Já osobně si myslím, že mnohé památky se mají opravovat s mnohem větší péčí, s mnohem větším finančním nákladem a s mnohem lepšími, původnějšími technologiemi. Jen do toho nemluvím, protože mám na starosti něco jiného. Nezpochybnitelná je tedy jak památková rezervace, tak navazující památkové zóny, což je třeba Karlín. Na ně navazuje ochranná vzdálenost, která končí u Jižní spojky a unitř je třeba Budějovické náměstí. Já se jen legitimně ptám, jestli příliš rigidní přístup neomezuje město v rozvoji. Je to jako by vám paní učitelka pořád něco říkala a vy jste se ji pak zeptal, jestli je to celé pravda. Na tom nevidím nic špatného.

Vaše kancelář iniciovala řadu územních studií. Bude ale možné podle nich měnit konkrétní lokality ještě před přijetím metropolitního plánu, což je běh na dlouhou trať?
Má to různé stupně. Je třeba říct, že územní studie či do budoucna územní plány částí města jsou nejdůležitější dohodou v území. Po přijetí metropolitního plánu bude zapotřebí mít ještě jakýsi strategický plán, v němž budou zásadní strategické věci pro celý metropolitní region. Řekněme, že až někam po Kladno. Protože život se odehrává bez znalosti toho, že přejíždíte hranici mezi Prahou a Středočeským krajem. My jsme zákonem nuceni k územnímu plánu ve velké podrobnosti přesně v hranicích metropole. Ta podrobnost je ale příliš malá na to, abychom byli schopni říct, jak široké ulice nebo jak vysoké domy budou v konkrétní čtvrti, kde tam bude park a podobně. Tedy to, co lidi zajímá. Lidé nejsou blázni, aby říkali, že nějaký dům musí být žlutý nebo že tam nesmí být balkóny.

Co podle vás nejvíc řeší?
Mají obavu, jak bude vypadat celek stejně jako z toho, co se stane s územím, kde je pět nezkoordinovaných záměrů. Proto děláme velké množství těch územních studií – podrobnějších plánů, z nichž je vidět, kde bude náměstí, ulice, park, škola… Máme některé územní studie, které jsou pro změnu územnímu plánu, některé pro rozhodování, některé pro překlopení do metropolitního plánu. Ten předpokládá, že tyto územní plány částí města půjde udělat všude. A definuje místa, kde být přímo musí. Těch je dnes deset nebo jedenáct. Jde o stěžejní lokality. Převážně brownfieldy, na kterých už pracujeme, protože nemůžeme čekat na metropolitní plán. Územní studie je vlastně nejdůležitější nástroj dohody o území a máme s tím poměrně dobré zkušenosti. I ve vypjatých územích, kde jsou lidé naštvaní kvůli negativním zkušenostem, se dají na této platformě domluvit rozumné věci.

Je správné zahušťovat město v takzvaných brownfieldech v situaci, kdy má Praha řadu problémů s infrastrukturou?
Teď bylo dobře vidět, že má Praha dobře vystavěnou infrastrukturu na to, když jsou prázdniny, víkend nebo koronavirus. Když se podíváte na Mnichov nebo Hamburk, tak tam bylo obrovské množství silnic postavených v 70. letech, kdy u nás byla hlavní starost, jestli někdo poslal dopis Husákovi nebo něco řekl. My to tedy doháníme. Na infrastruktuře se ale významným způsobem pracuje. Připravuje se městský okruh, metro D, vnější okruh… Město nevzniká tak, že postavíte kompletní dopravní infrastrukturu a pak teprve stavíte domy. Dělá se to postupně. A někde je ten deficit větší, někde menší.

Kde je v Praze největší?
Teď třeba chystáme studii pro Letňany, kde je zrovna deficit velký. Je zajímavé, že když se podíváte na mapu, tak západní okraj Prahy, kde bydlí bohatší a vlivnější lidé, je násobně víc zainvestovaný než východní protějšek. Tak je to ale ve všech evropských velkoměstech, protože kvůli převládajícímu proudění je v západních částech čistší vzduch. A v tom severovýchodním sektoru Prahy toho chybí nejvíc. Kdyby tam Honza Kasl nepřivedl metro, tak tam není ani to. Je třeba dostavět oba okruhy a je tam i velká rezerva na rozumnou výstavbu. Navíc vše se děje v čase. Když teď uděláme první čáru v Letňanech, tak se tam začne stavět za deset let a hotové to bude třeba za čtyřicet. Je tedy třeba to vidět v časovém kontextu a tak to i budovat. Obecně nedostatečná infrastruktura sice je, ale to neznamená, že máme jen sedět a nic nedělat.

Jak vidíte ideální vztah města a soukromých developerů?
Často opakuji obecnou poučku, kterou jsem nevymyslel. Když vzbudíte našeho studenta na fakultě ve tři ráno s otázkou kdo staví město, tak odpoví, že město staví město. To ale není nic proti trhu nebo soukromému sektoru, který je dynamický a vlastně vnitřně nezkorumpovatelný. To neznamená, že neumí korumpovat. Ale když vám někdo krade ve firmě, tak na to velmi rychle přijdete. Developer potřebuje nějaký řád. A to jsou ty územní studie, dohody, memoranda… Zkrátka všechny nástroje města k dohodě v území. A pak aktivně staví lépe než město. Zároveň říkám, že město se má naučit stavět v určitém segmentu. Asi nikdy ale nebude schopno dát na trh deset tisíc bytů za rok, což je něco, co bychom potřebovali. Loni se v Praze zkolaudovalo pět tisíc bytů. Už to ale ukazuje vekou dynamiku vývoje a silnou urbanizaci, přestože se jevíme jako země, kde se skoro nic neděje. Když se ale podíváte na ta čísla, tak to není vůbec pravda. Praha je úspěšné město, kam se lidi stěhují. A může být ještě úspěšnější. Což neznamená, že bude horším místem k životu.

Jak to myslíte?
Že budou třeba prostředky na to, aby se dodělal Rohanský park, což může být obrovský městský park, a na další investice. Čili první je město, které vytváří řád a strukturu, dělá dělení na veřejné a neveřejné. Chystá dohodu o rozumném příspěvku soukromého sektoru do veřejných investic. A pak staví ten soukromník. Tak to funguje v celé západní Evropě. Nám trvá poměrně dlouho příprava těchto nástrojů. Jsem ale optimista. Věřím, že brzy představíme systém investic soukromého sektoru do veřejného prostoru. Myslím si, že základním nástrojem územního plánování je majetková držba. Když to správně naplánujete, tak můžete soukromý sektor vpustit.