Bunkr Folimanka je technická paráda, ale nic pro pohodlí, říkají návštěvníci

„Návštěvníci se vždy zajímají, jak dlouho lze v bunkru přežívat. Nepochybně se tak podvědomě srovnávají jejich domácí komfort s něčím, co by mohlo být dočasným útočištěm," uvedla Lenka Kaplanová, průvodkyně ze Speleologického klubu Praha.

Kdo by v prostorách bunkru očekával spíše militantně založeného jedince, byl by zklamán. Exkurz do podzemí láká především rodiny s dětmi. Atmosféra bunkru Folimanka určitou jedinečnost – návštěvník má chvilkový dojem, že se v něm zastavil čas. A nepochybně jej raději zase rád posune dopředu, protože bunkr byl v době komunistického „blaha" vybudován pro případ chemického útoku zvenčí. Byl navíc dlouhá léta očím veřejnosti utajen.

Mezi stovkami dalších

Zda je to dobře nebo špatně už nehraje roli – každý si 
v něm může utvořit reálný dojem, jak by v bunkru pobýval v přítomnosti dalších stovek šťastlivců, kteří by se v době válečného konfliktu do bunkru dostali. Že by na domácí komfort mohli zapomenout, je každému jasné už po pár metrech prohlídky. A spatří vodovodní řad a pět studen pro užitkovou vodu.

Podle průvodců by v bunkru lidé v případě nutnosti v bunkru vydrželi tři dny. „Dá se říct, že si to zde nejvíc užívají děti. Je to pro ně určitý druh nepoznaného dobrodružství. Patina doby je pořád přítomná a odráží se ve vnímání prostoru 
i ve tvářích jejich rodičů," doplnila průvodkyně Lenka Kaplanová.

Byly to právě děti, respektive školní exkurze, které byly takzvaným lakmusovým papírkem atraktivity bunkru. „Na úspěchu školních exkurzí jsme si ověřili, že pro mladé lidi je to téma, které je baví. Něco jiného je učit se 
o tom ve škole a vidět to na vlastní oči s celým labyrintem spletitých chodeb bez oken, sprchami připomínajícími lágry, agregáty a vlastními studnami," uvedla starostka Prahy 2 Jana Černochová. A přesně o tom průvodci zvědavým návštěvníkům trpělivě vysvětlují účely bunkru.

„Očekáváme, že i tato sobota přiláká k návštěvě velký počet lidí. Ta minulá jich čítala bezmála půl druhého tisíce," vypočetla průvodkyně Lenka Kaplanová (na snímku). Což by 
v podstatě odpovídalo možné kapacitě bunkru pro případ přežití.

Válka je vůl

Ať už je dnešní strach oprávněný, nebo ne, těžko se dá porovnat s obavou v padesátých letech minulého století. Tehdy byla obava 
z možné třetí světové války. Bunkr Folimanka má tři vchody. Dva se nacházejí 
v ulicích Pod Karlovem a Bělehradská a třetí se nachází přímo v parku Folimanka. 
V té době bylo současně postaveno mnoho významných pražských krytů, včetně bunkru na Parukářce nebo pod žižkovským Vítkovem.

Na existenci bunkru Folimanka upozorňují jen dvě věci – ocelové dveře instalované v nenápadném parkovém svahu a z druhé strany kopce cosi, co připomíná střílnu. Jedná se přitom o strážnou věž. Podle odborníků je to vlastně rozhledna pozorovatele.

Co lze vypozorovat už krátce po návštěvě podzemních prostor jsou například nutná sociální zařízení. A to jak pro muže a ženy. Slovo soukromí lze rovnou vypustit, avšak v podmínkách hromadného užívání je to vcelku pochopitelné. To si uvědomovali i mnozí návštěvníci, kteří se s úsměvem na rtech stavěli pod improvizované sprchy.

Voda z nich samozřejmě netekla, zato vodopád poznámek, jaké by to asi bylo při společné očistě těla, nebral konce. Zrovna tak ani recesní představivost sprchování bez rozdílu pohlaví. 
A to při stabilní teplotě vzduchu 16 až 18 stupňů. „Raději všechno možné, jen ne muset něco takového absolvovat. Válka je vůl," pronesl kdosi 
zpřítomných, aniž by si možná uvědomil, že vyřkl název kdysi populárního alba české rockové skupiny Synkopy 61 z poloviny šedesátých let.

Praha, město krytů

Na chodbách Folimanky je rovněž výstava mapující některé další pražské kryty, třeba i známou Parukářku. Praha jich eviduje okolo osmi set, ale sama spravuje pouze třetinu 
z nich, ostatní mají bytová družstva i firmy. Krytů civilní ochrany srovnatelných 
s kapacitou bunkru Folimanka je v Praze pouhých deset. Do největšího krytu na území metropole v Bryksově ulici 
v Praze 4 by se vešlo 2 800 osob.

To vše se lze od průvodců dozvědět. Ne vždy ale padaly dotazy přímo na ně. Návštěvníci se snažili sami odpovídat na vzájemné otázky. A mnohdy přímo bizarní. Například, zda by v bunkru byli i zdravotníci, nebo přímo lékaři. A zda by 
v těchto stísněných podmínkách zvládli třeba operaci akutního případu zánětu slepého střeva.

Jiný návštěvník se zajímal, kdo by mu vytrhl bolavý zub. A hlavně čím. 
O předčasných porodech ani nemluvě a pak se ta povedená parta zajímala o prostory na ukládání zemřelých. Jeden by netušil, co by se v bunkru Folimanka dalo přihodit za limitované tři dny pobytu.

Mimo jiné bunkr není jen víkendová atrakce, odrážející pochmurnou minulost. V případě potřeby by byl do 24 hodin zprovozněn k účelu, který návštěvníci vnímají právě jako cosi, co už je zatím nemůže potkat.