„V jeho prostorách připravujeme také dvě velké výstavy. Jedna je zaměřena proti xenofobii a antisemitismu na fotbalových stadionech, druhá se pak týká mediální výchovy tematicky spojené se vzpomínkou na veřejnou komunikaci v době, kdy se lámala naše druhá totalita minulého století – tedy k listopadu roku 1989,“ zve na bubenské nádraží Pavel Štingl, který vede projekt Památník ticha.
Památník má podporu radnice
Projekt má za sebou několik let přípravných prací, tedy architektonické soutěže na jeho podobu a získávání potřebných povolení a financí na stavbu s rozpočtem 125 milionů korun. „Mezitím proběhl několikaletý boj o financování základní investice do přestavby. Tu má nyní v plánovaných výdajích magistrát. Za touto položkou přijde investice do interiérů a stálých expozic, na kterou má vyčleněny prostředky ministerstvo kultury,“ říká Pavel Štingl.
Fotogalerie: Památník Brána nenávratna
V tuto chvíli již projekt získal výjimku ze stavební uzávěry nad územím a probíhá stavební řízení. Správa železniční dopravní cesty objekt podle smlouvy z konce loňského roku bezplatně propůjčí památníku na 99 let. Namísto základního kamene byla na bubenském nádraží vztyčena socha Brána Nenávratna od Aleše Veselého, tvořená kolejemi směřujícími do nebe.
Památník ticha získal podporu také od Prahy 7. „Vítám jako starosta i jako učitel, že na našem území vzniká životaschopný projekt – památník, který není jen ohlédnutím do minulosti, ale bude mít také výchovný a vzdělávací charakter a ponese důležité poselství pro další generace. Praha 7 již rozvoj památníku podpořila částkou jednoho milionu korun,“ říká starosta Jan Čižinský.
Jednosměrné vlaky do židovských ghett
Nádraží poprvé přivítalo vlaky v roce 1868, na Bubny se místo oficiálně přejmenovalo až v roce 1911. Rozsáhlý areál mezi Letnou a Holešovicemi zahrnoval kromě dochované výpravní budovy z roku 1926 také depo pro 140 vlaků s lakovnou a pilou, dílnami a výtopnu. Industriální budovy byly postaveny ještě mezi poli a nedaleko nádraží ústila spojka Buštěhradské dráhy, přes kterou vlaky pokračovaly po Negrelliho viaduktu k Masarykově nádraží.
Nejtemnější kapitolou historie nádraží byly roky 1941 až 1945, kdy právě odtud odjížděly transporty Židů do terezínského a lodžského ghetta. Za mlčení zbytku společnosti odtud odcestovalo 50 tisíc pražských Židů.
„Můj tatínek byl optimista. Říkal, že ten maniak, ten blázen, nemůže dlouho vydržet. Všechno nám vzali? Tak se vrátíme, budeme pracovat a vybudujeme si nový život. My jsme odjížděli jako lidé s důstojností, dobře oblečení, velmi civilně, obyčejným osobním vlakem. Člověk si opravdu nemyslel, že jede na smrt,“ vzpomněla si pro Český rozhlas Eva Erbenová, když se po více než sedmdesáti letech znovu vrátila na peron bubenského nádraží. Z Bubnů mířila tehdy jedenáctiletá dívka do Terezína, odkud byla převezena do Osvětimi a na konci války se jí povedlo utéct z pochodu smrti.
Z nádraží se vypravovaly i vlaky se stovkami Wintonových dětí, které mířily před hrůzami války do Velké Británie. Právě po Wintonovi chce nyní radnice Prahy 7 pojmenovat přilehlou ulici.
