play_fill
play_fill
play_fill
Lidé, kteří přijeli předvést svůj um – a někteří dorazili opravdu z daleka – dokázali o své práci také poutavě vyprávět. A rovněž odpovědět i na zapeklité otázky.
Zvědavci si tak mohli odnést řadu různorodých poznatků, jak se kdysi pracovalo i žilo – o nichž se v hodinách dějepisu neučí. Třeba o tom, na kolik století se vytratilo povědomí o používání ševcovských hřebíků. Nebo proč jsou nesmyslné představy, že středověcí lučištníci stříleli salvami, jakkoli to v nynějších filmech vypadá efektně.
Také jak se pozná pěchotní drátěná košile od kroužkové zbroje pro jezdce nebo že projektil vystřelený z praku roztáčeného v ruce měl při zásahu do hlavy smrtící účinek i na vzdálenost přesahující dvě stě metrů.
Žena u kovadliny budila pozornost
Hned po vstupu na nádvoří zaujaly nejen stánky, kde vonělo něco dobrého nebo tam keramika hrála všemi barvami. Lákala i místa, kde se něco dělo: pletly se košíky, dlabalo se a sekalo. Svůj um předváděla i kovářka Marie Sitková z Turnova, k jejímž specialitám patří nože, kované přezky, ozdoby a šperky.
Aleš Kulhánek z Pardubic dokonce předvedl více dovedností – a vždycky s poutavým vyprávěním plném legrace. I ve chvíli, kdy se výroba mačkaného skla nedařila podle představ: tvary vymačkávané speciálními kleštěmi z rozžhaveného skla ukládal do izolačního „písku“, aby chladly pozvolna.
close
info
Zdroj: Deník/Milan Holakovský
zoom_in
Akce Tajemství zaniklých řemesel na zámku v Brandýse nad Labem.
Vlivem studeného počasí však chladly příliš rychle a měly tendenci praskat, i když se jednalo o jednoduché tvary jako knoflíky nebo čumáčky k figurkám zvířat. Mačkáním skla však lze zhotovit ledacos: s nadšením Kulhánek představoval třeba historické kleště pro vytvarování víčka slánky – i s dírkami a se závitem se vše vyrobí během jediné operace. Získal je prý za tři stovky, když byly vyhozeny do šrotu.
„Příští rok přivezu i brus, aby si děti mohly šlápnout,“ plánuje, že se na zámek v Brandýse bude vracet. Tentokrát sklidil úspěch nejen s mačkaným sklem, ale i díky nabídce ražby mincí nebo předvedením dovedností někdejších dráteníků.
Rovnou přitom ukázal, jak drotári přicházející ze Slovenska a pracující za minimální peníz nebo jen za jídlo museli být zruční: opravené keramické nádoby musí drát obepínat tak, že je napnutý jako struna; dá se tak i rozeznít. Zaujala také jeho slova, že spravované hrnce tmelili chlebem s vodou, aby byly opět nepropustné.
Někdy i chlebem s vlastními slinami – a stalo se, že tak roznášeli tuberkulózu…
Vzít si lišku domů by bylo fajn
Stella z Prahy, patřící mezi dětské návštěvníky, se Deníku svěřila, že by si klidně vzala domů lišku. Velice ji totiž zaujaly vydělané kůže rozmanitých zvířat, které mohla nejenom obhlížet, ale také si je pohladit: od veverky přes vydru, jezevce až třeba po vlka.
„I mně se líbilo, že se na vystavené věci mohlo sahat – a leccos si i vyzkoušet,“ pochválila maminka Sofie. „Byla to opravdu moc hezká výstava srdcařů ochotných sdílet svoji vášeň pro věc,“ ocenila.
Lidé představující staré i prastaré dovednosti nejenom trpělivě vysvětlovali a odpovídali na otázky, ale také ochotně zapózovali před objektivy fotoaparátů (či většinou spíše mobilních telefonů) – ať už sami, nebo i společně s dětmi návštěvníků.
Takovouto vůli však neprojevoval jeden prodejce medoviny a dalších nápojů na zahřátí. S nadsázkou tvrdil, že má obavy z „průmyslové špionáže“ – aby prý konkurence neokopírovala etikety na jeho láhvích.
