Po čtyřech letech šla na mateřskou, ale v roce 1979 byla zpět. Tentokrát už ve svém vysněném pavilonu vzácných savců, kde zůstala dodnes. Mezi návštěvníky jedno z nejpopulárnějších míst v zoo se nyní jmenuje Afrika zblízka.

Dvanáct let bydlela v areálu

Zahrada se stala jejím domovem. Manžel pracoval v budově, kde se množili cvrčci a švábi jako potrava pro ostatní zvířata a v areálu navíc dvanáct let bydlela. „To byly nejlepší roky mého života,“ vzpomíná. V pavilonu má dnes na starosti hlavně jeho celé čistění včetně ubikací pro zvířata a samozřejmě také krmení medojedů, kočkodanů, lemurů a mnoha dalších druhů zvířat.

Největší radost má z toho, když se úspěšně zdaří odchov mláďat. Ráda vzpomíná na samičí mládě Lemura vari, kterému říkala Strogi. Strogi byla tak ochočená, že si ji dokonce brala i domů. V těchto dnech žije šedesátiletá ošetřovatelka v nervozitě, zda se podaří narození a následný odchov nejmenší africké opice talapoina afrického. Tamara Bémová si během desítek let v zahradě velmi vyvinula čich a nechápe, jak někomu může odér v pavilonu vadit. „Když se setkám s ostatními ošetřovateli, tak hned podle čichu poznám, s jakými zvířaty pracují,“ svěřila se.

Mnoho historek

Během své profesní kariéry zažila mnoho historek. „Před jedenácti lety nám kvůli vandalům, kteří poničili klec, utekly čtyři polární lišky. Tři jsme záhy chytili, ale čtvrtá se našla až v Bohnicích,“ pokračovala ošetřovatelka. Liška se uvelebila na zahradě mateřské školky a nechtěla se nechat chytit. Bémové s polapením nakonec pomohla parta třiceti mladých lidí, kteří zvíře hodinu naháněli. „Jednou večer jsem zapomněla vypnout kohoutek pítka u žiraf a druhý den měly ve výběhu nohy deset centimetrů ve vodě,“ uzavírá své vyprávění.

Dnes uvádíme už třetí díl seriálu o lidech, kteří po desítky let pracovali u jednoho zaměstnavatele. Každé pondělí vám přineseme jejich zajímavé příběhy, skrze které poznáte vývoj různých profesí v Praze.