Boháč: Je chyba, že lidé odmítají výstavbu

Poslední týden před koncem loňského roku představila hejtmanka Středočeského kraje svůj nápad, aby vedlo metro D místo do Písnice až do Jesenice, města za Prahou. Jak návrh coby šéf plánovačů metropole hodnotíte?

Metro funguje jen tehdy, když vám do něj nastoupí ráno 100 tisíc lidí a jede jedním směrem, což Jesenice nesplňuje. Celkem je metro D na hraně uživatelského využití. Provoz je drahý, a aby se vyplatil, musí být dostatek uživatelů. Proto jsme jako IPR už dříve nedoporučili, aby linka vedla až na Žižkov. Také tam není dostatek lidí, a to jich tam bydlí více než v Jesenici.

Pokud je metro D na hraně využití, je vůbec dobrý nápad vést ho do Písnice?

Napojení velkých sídlišť jako je Písnice a Krč má smysl, zvlášť pokud na konečné bude záchytné parkoviště. Vytíženost z Libuše na Pankrác a náměstí Míru bude veliká. Když se metro D podaří propojit na linku B, tak zase vzroste vytíženost. Když ale posíláte metro dál do polí, tak je to diskutabilní. Což už ukázalo metro do Letňan.

Tam zvažuje ministr financí Andrej Babiš sestěhovat ministerstva do velkého komplexu. Velkou budovu pro magistrátní úředníky chce udělat i primátorka Adriana Krnáčová. Jaké místo je pro novou radnici magistrátu podle vás nejvhodnější?

Už máme vytipované lokality, kde by sídlo mělo stát, a jedničkou je smíchovská lokalita Na Knížecí. V záloze je pak ještě Florenc, jinde to nemá smysl. Hlavní město se však nyní musí rozhodnout, zda chce do plánované stavby opravdu přesunout všechny úřady, nebo jen většinu a zbytek nechat v dalších budovách.

Jaké řešení doporučujete?

Udělat novou budovu, ale nechat část úředníků v dalších. Kapacita se nesmí srovnávat se Škodovým palácem, kde je méně než polovina úředníků. Kdyby všichni měli být v jednom domě, tak bude gigantický. Nic tak obřího zde dosud není. Ale pokud má Praha takové ambice, bránit jí nebudeme.

Hodně se teď v Praze mluví o takzvaném Smart cities, do něhož spadají třeba chytré lavičky či lampy s wifi. Potřebuje se město vydat tímto směrem?

Obecně je koncept Smart cities správný a Praha by měla být dynamická. Má jít totiž především o chytrou správu města a nejen o technologie, jako jsou chytré lavičky nebo koše. To je spíš módní záležitost s tím spojená. Metropole má však před sebou větší výzvy, než aby byla chytrá. Nejde totiž o věc, která by město posunula mílovými kroky někam dál.

Jaké vize máte s IPR vy? Kdy bude hotové Centrum architektury a městského plánování (CAMP), kde by se měly představovat veřejnosti projekty, které by měly v Praze vzniknout?

Od jara by se mělo centrum rozjet pro veřejnost. Jde o projekt, který Praze chybí. Je to signál k tomu, že chceme vést diskuzi a ne válku. Cílem je, aby veřejnost byla informovaná a učila se diskuzi nad územím a najetím dohody. Je to ambiciózní cíl, na deset dvacet let, protože jde o proměnu společnosti.

Myslíte, že developeři mají snahu představovat veřejně své záměry. Většinou to tu zatím nebývá, protože když to někdo udělá…

…tak dostane přes pusu. Vždy se to bude odehrávat, ale snaha je to zlepšit. Záleží i na legislativě. Nyní trvá třeba osm let, než jako developer seženete všechna povolení pro stavbu, a pak přijde občanské sdružení a řekne, že se jim to nelíbí. A celý koloběh začne znovu. Kdyby vše trvalo zařídit rok, tak by jistě investoři dělali více ústupků lidem. Zároveň je nyní naším cílem lidem vysvětlit, že je v Praze třeba stavět.

Proč?

Sice je to hrozná věta, ale nestavět je asociální. Ve městě velikosti Prahy to negativně ovlivňuje obyvatele. Ceny nájmů letí raketově nahoru, ceny na pořízení bytu jsou také vysoké. Ve srovnání s ostatními státy střední Evropy máme nejmenší bydlení, ale zato nejdražší. Je to kvůli mixu legislativy a našeho přístupu.

Ten je v Praze jaký?

Odvykli jsme si zde jako Pražané na to, že se kolem nás ve městě staví. Když někdo vlastní pozemek a má právo tam stavět, tak se to dnes zpochybňuje. Hádá se nad základními věcmi, místo aby se pak diskutovalo až nad tím, kolik má mít budova pater či jak má být objemná. To už je relevantní a veřejnost se k tomu má vyjadřovat. Jenže tady se zpochybňuje už ten předchozí krok. Na Západě existuje ohledně výstavby takzvaný NIMBY efekt, což znamená Not In My Back Yard ne na mém dvorku. Ano, musí se stavět, ale ne v mém okolí, na mém dvorku. V Praze je však situace jiná, tady jsme taková banánová země.

Proč banánová?

Tady je totiž BANANA efekt Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything, což v překladu znamená „nestavte naprosto nic blízko čehokoli". To je přesvědčení, které v naší metropoli panuje, je ještě nešťastně přiživované a je třeba ho změnit. Myslím, že jeden z důvodů tohoto efektu je i to, že velké veřejné investice v Praze šly za posledních 20 let pod zem a nejsou vidět. Tunelový komplex Blanka stál zhruba 40 miliard korun. Kdyby za takovou částku město postavilo domy, tak to poznáte. Jenže na stavbu nad zemí si tu lidé odvykli, a proto nás čeká debata o stavění.

Nesouvisí investice pod zem s tím, že Praha nemá dostatečnou infrastrukturu? Na rozdíl od jiných měst zde chybí třeba městské okruhy.

Ne. Myslím, že budovat infrastrukturu je daleko snazší než stavět město. Když děláte dálnici, tak každý ví, že jsou to dvakrát dva pruhy, a hádáte se jen o tom, kudy cesta povede. Zatímco když plánujete město, tak to má řadu parametrů co vznikne za budovu, na jakém místě, čemu bude sloužit projekt je daleko delší. Přípravou projektů zaberete třeba deset let. Zároveň je prostředí ohledně územního rozhodování velmi nestabilní.

Čím to je?

Je škoda, že nová politická garnitura většinou zpochybňuje kroky předchozího vedení. Což třeba v Německu není, tam se drží vytyčených projektů.

V dokumentárním filmu Plán říkáte, že Praha za vlády Pavla Béma rozvrátila systém rozvoje města a lidé mu přestali důvěřovat. Jak je to nyní po celém kolotoči s Metropolitním plánem, kdy byl odvolán váš předchůdce ve funkci ředitele Petr Hlaváček a odešel a následně se vrátil autor nového územního plánu Roman Koucký?

Získat důvěru v tomto ohledu trvá dlouho, třeba i deset let. Rozhodně je důvěra klíčová pro budování města a budeme se snažit ji získat zpět. Problematická je ale někdy i politická reprezentace, pokud vyvolává konflikty někde, kde je možná dohoda, byť obtížná. Je to chyba, která se Praze někdy děje.

Když to tak poslouchám, napadá mě: chtěl jste být ředitelem IPR? Přeci jen životnost v této funkci není moc dlouhá, zatímco jako zástupce není člověk tolik na očích…

Mám k tomu takový příměr. Viděl jste někdy, jak se losuje sportka? Buben, ve kterém jsou míčky s čísly, se roztočí, jedno číslo to vystřelí nahoru náhodou, ono se tam chvilku klepe, a pak se odkutálí stranou. Tak to je ředitel IPR.

To nezní jako optimistická vyhlídka do budoucnosti.

Já to říkám s nadsázkou. Než jsem přišel sem na IPR, tak jsem byl na magistrátu, kde jsem koordinoval vznik IPR. V této instituci vidím smysl, proto jsem sem šel pracovat. Situace se vnějšími příčinami nějak vyvrbila a já vnímám jako svou odpovědnost popotlačit to dál.

Čtěte také: Epopej na Těšnově je nesmysl, zlobí se Praha 3