ON-LINE reportáž ke koronaviru najdete ZDE.

Od začátku dubna funguje v pražských Vršovicích hotel pro bezdomovce, který zaštiťuje Magistrát hlavního města Prahy. O jeho chod a zhruba šest desítek bezdomovců se starají tři neziskové organizace Maltézská pomoc, Jahoda a R-Mosty. U lidí bez domova je totiž pravděpodobné, že kdyby se nakazili koronavirem, průběh nemoci by byl horší a šíření rychlejší.

Vcházíme do budovy hotelu na křižovatce ulic Francouzská a Donská nedaleko od tramvajové zastávky Krymská. Zařízení funguje od 3. dubna. Hned u vchodu nás vítá, s úsměvem pod rouškou, Barbora Deutschová, koordinátorka chodu hotelu. Po levé straně je malý stolek, za nímž sedí sociální pracovnice a který slouží jako provizorní recepce s dávkovačem dezinfekce.

Stoupáme po schodech a cestou nám Barbora Deutschová vysvětluje, jak probíhá nábor klientů. „Pokud terénní pracovníci na ulici uvidí člověka, který spadá do naší cílové skupiny, tzn. je starší šedesáti let nebo je nějak nemocný, tak nás kontaktuje. Když klient dorazí, dostane roušky, základní hygienu a informace, jak používat dům.“

Žádný alkohol ani drogy

Pravidla se týkají vycházek, praní, ale také obsahují výčet situací, při nichž nebude klient vpuštěn. To se stane, pokud bude agresivní, pod vlivem alkoholu či drog nebo odmítá nosit roušku. Zastavujeme hned za schody v místnosti plné nábytku a oblečení. „Toto je moje kancelář,“ ukazuje Deutschová na velký dřevěný stůl.

Co se týká další péče, do hotelu chodí Medici na ulici a jeho pracovníci mohou bez objednání s klienty k chirurgovi nebo ortopedovi. Cestou zpět do vstupní haly procházíme kolem kupy oblečení a hygienických přípravků. Od krizového centra přišly šampony, mýdla, zubní kartáčky.

Jak se dozvídáme, lidé, aniž by je hotel prosil o pomoc, začali darovat oblečení. Každý den je jeden z klientů od čtyř do šesti pomáhá vydávat. „Taková perlička – přišli jsme na to, že klientům chybí pantofle. Lidé na ulici je nenosí a nemají ani klasické oblečení na doma. Také nám chybí spodní prádlo.“

Procházíme halou k výtahu a cestou míjíme konvice s limonádou a kávou, která se zde vaří dvakrát denně. „I když klientům nenastavujeme žádný režim, skoro všichni brzy vstávají, možná kvůli kávě, protože kdo ji nestihne, tak ji nestihne.“

Vystupujeme v druhém patře, kde právě paní Iveta s jedním z klientů rozdává obědy. Iveta je z organizace Jahoda, jde o zdravotní sestru, jež zajistila spolupráci s Mediky na ulici.

Při výdeji obědů každému klientovi změří teplotu. „Máme speciální pokoje pro případ, že by se u některého z klientů nákaza prokázala,“ říká Deutschová.

Smutný osud pana Radana

Každý ubytovaný má svůj příběh. „Někteří pracovali, stalo se jim zranění a museli do nemocnice. Mezitím jim skončil nájem a neměli se kam vrátit. To je častý jev.“

Takový osud má i šedesátiletý Radan, za kterým se vydáváme na pokoj. „Jednadvacátýho ledna jsem byl v práci. Bydlel jsem sice na ubytovně, ale měl jsem se stěhovat zpátky do bytu. Všechno pěkný. A praskla mi aorta.“

Radanovi se v té chvíli otočil život o 180 stupňů. „Svět jsem začal vnímat asi po dvou měsících. Majitel bytu mi volal, jestli mi ho má držet. Říkal jsem mu, že nevím. Teď jednadvacátýho jdu na kardio a budu se s nima domlouvat, jestli budu moct ještě něco dělat nebo ne.“ Radan pobírá invalidní důchod 1. stupně a zažádal si o vyšší.

Naše kroky poté směřují k sanitárnímu vybavení. Na patře je více místností se sprchou a toaletou. „Dvě patra jsou se společnými sociálními zařízeními, další dvě mají sociálky na pokojích.“

Těch je na patře hodně, takže klienti jsou na pokojích po jednom, ve větších místnostech jsou po dvou. Sjíždíme výtahem zpátky do haly. V prvním patře přistupuje bývalá sanitářka Mája, která tak docela nesplňuje podmínky pro přijetí do hotelu, ale bydlí tu, protože se stará o jiného klienta na vozíku. „Ještě nemám uklizenej pokoj, ráno jeli ke kurátorce a pán zůstal venku na vycházce,“ informuje Deutschovou.

Do práce, na brigády i za žebrotou

Jsme zpátky na recepci. Jak se dozvídáme, část klientů chodí do zaměstnání nebo na brigádu, vozíčkář pravidelně žebrá – je to pro něj živnost. „Nechal si za to ale opravit vozejk,“ zdůrazňuje Mája. „Máme obě kola opravený, stejně i brzdy.“

Podle Deutschové pomohlo i to, že je v tomto vršovickém hotelu ubytovaný: „Má své zázemí a alespoň nějaký základní řád. Vypadá líp a lidé mu jsou ochotní dát peníze.“

Jsme na odchodu a ještě potkáváme třiašedesátiletého Karla Kolesu. „Dělal jsem security. Řekli mi, že zavírají. Ocitl jsem se na ulici bez koruny. Byl jsem i ve stanovým městečku, ale tam to bylo šílený. Mám problémy se žlučníkem a jsem diabetik,“ vypravuje otevřeně. „Až tady jsem se dal dohromady. I psychicky. Mám enormní chuť něco dělat a taky dokážu leccos zvládnout, ale mladej člověk je chtěnej víc.“

Kolesa se už patnáct let věnuje natáčení, dělal například dubléra herce Johna Malkoviche. „Před pěti lety jsem si udělal herecký zkoušky. Hrál jsem ve dvojce Bony a klid. Měl jsem tam zemřít a chtěli mi volat záchranku,“ směje se.