Na Pražském hradě to vře. Tedy stavebně. Pokračuje rekonstrukce chrámu svatého Víta, Jiřské ulice, mostu přes Jelení příkop, nástěnných maleb ve Svatováclavské kapli, Starých zámeckých schodů.

Finišují také opravy Starého královského paláce, který bude slavnostně otevřen v polovině září.

„Jedna z nejvýznamnějších restaurátorských prací na Pražském hradě za poslední desetiletí je ale rekonstrukce Královského letohrádku. Samozřejmě vyjma chrámu svatého Víta, kde jsou práce rozloženy na mnoho let,“ říká Petr Měchura z odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky.

Při opravách vzplál krov

Letohrádek se za posledních sto let opravoval několikrát, ne vždy ale kvalitně po odborné stránce. „Nejvíce devastující byla ta z přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy byl použit beton a cementová malta. Za rekonstrukce v letech 1988 až 1991 zase vzplál krov,“ vypráví Ivana Kyzourová, ředitelka odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. close zoom_in

„V roce 2004 začala restaurace sochařské výzdoby v přízemí. Dekorativní vlysy byly čištěny, odstraňovaly se z nich krusty špíny. Když se začalo, zjistili jsme, že má letohrádek mnohem více problematických míst, o kterých jsme dříve nevěděli. V roce 2006 bylo tedy rozhodnuto o komplexním zásahu, který započal v loňském roce,“ pokračuje.

Zatékající voda ničila reliéfy

„Největším problémem je voda. Ta nám protékala zábradlím – balustrádou a ničila reliéfy v přízemí. Musíme také vybudovat nové odvodnění a odvětrání kolem celého letohrádku, aby voda, která steče ze střechy a z terasy, odtékala směrem od budovy a neničila tak její základy,“ popisuje princip současných stavebních prací Měchura.

Kromě toho se pracuje na nové fasádě a velký díl rekonstrukce leží na bedrech kameníků a kamenosochařů, kteří restaurují kamennou balustrádu na terase prvního patra letohrádku. Na té se podílí kamenosochař a restaurátor Bohumil Pánek se svou firmou.

Balustráda se musí rozebrat

„Balustráda se musela rozebrat, jednotlivé kamenné díly očistit, impregnovat, případně nahradit. Pod kamenný sokl se umístil velice odolný olověný plech, který tam byl původně. Měnili jsme také železné kotvy, spojující kameny. Vlivem let totiž železo koroduje a poté se rozpíná, takže trhá kámen. Nahradili jsme je nerezovými, podobně jako na chrámu svatého Víta. Kovové trny jsou pak zalévány olovem, kterého se jen na balustrádě spotřebovaly skoro dvě tuny,“ říká Pánek.

Na celé stavbě se musejí používat původní staré technologie, jako je například vápenná malta, protože cement je moc tvrdý a poškozuje pískovec. „Současná rekonstrukce, která skončí do poloviny příštího roku, by měla stavbu zajistit minimálně na dalších padesát let,“ doplňuje Měchura.

Příští rok dojde na Zlatou uliřku

V minulých letech se na Pražském hradě rekonstruovala Jízdárna, Palác šlechtičen, kaple svatého Kříže a mnoho dalšího. „Tempo restaurátorských prací za posledních pět let je mimořádné. Je to dáno jak dobrým managementem, tak finančním zajištěním,“ míní Kyzourová.

Příští rok začne zásadní rekonstrukce Zlaté uličky včetně všech domů v ní.

close zoom_in Kamenosochař a restaurátor Bohumil Pánek Deníku řekl:

Práce s kamenem se v naší rodině dědí přes 300 let

Kamenosochařská a restaurátorská firma Bohumila Pánka se podílí hned na několika rekonstrukcích v areálu Hradu, například na renovaci pilířů chrámu svatého Víta, rozšiřování mostu přes Jelení příkop nebo na rekonstrukci Královského letohrádku.

Sám Pánek patří ke třinácté generaci kameníků a kamenosochařů své rodiny, má tedy na co navazovat.

Jak jste se stal kamenosochařem a restaurátorem?

V naší rodině je to dlouhá tradice. Můj rod pochází původně z Itálie a do Čech přišel některý z mých předků pravděpodobně s významnými italskými staviteli. Prokazatelně v Praze působíme nepřetržitě od roku 1673, kdy Jan Šimon Pánek pracoval na pražských hradbách. Kořeny naší firmy v Říčanech sahají do roku 1849. Můj praděda pracoval na sochařské a kamenosochařské výzdobě katedrály. Děda a otec byli akademičtí sochaři, kteří se zabývali hlavně figurální tvorbou. Většina pomníčků, památníků padlých v 1. světové válce či monumentálnějších náhrobků na Říčansku pochází od nich dvou. Já sám jsem nejdříve vystudoval stavební průmyslovku a později kamenosochařskou školu v Hořicích, jako můj otec. Hned po revoluci jsem pak obnovil tradici naší rodinné firmy.

Co konkrétně na Hradě nyní děláte?

V areálu Pražského hradu se musí neustále něco rekonstruovat. Naše firma zde působí již od počátku 90. let 20. století. Nejvýznamnější zakázkou je rekonstrukce pilířů v chrámu svatého Víta a renovace kamenné balustrády z 16. století na Královském letohrádku. Pro Správu Pražského hradu dále pracujeme i v areálu zámku v Lánech, kde opravujeme kamenné schodiště.

Jaké materiály při rekonstrukcích používáte?

Aby byla zachována historická autenticita, musíme používat jen původní materiály, ať již se jedná o kámen nebo o pojivo. Některé staré kamenné části jsou bohužel natolik poškozené, že je nutné je vyměnit. Potom musí být použit stejný kámen, jako je originál. V případě balustrády na letohrádku se jedná o pískovec. Používáme mšenský pískovec z Kokořínska, božanovský z Náchodska a hořický pískovec. Musíme postupovat velmi opatrně a používat pouze staré technologie, jako je například vápenná malta.

Královský letohrádek je perla renesančního slohu

Královský letohrádek, kterému se také nesprávně říká Letohrádek královny Anny či Belveder, podle architektonického termínu převzatého z italštiny označující vyhlídku, je považován za nejkrásnější a slohově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. V nově budované Královské zahradě ho dal vystavět v letech 1538 až 1565 císař Ferdinand I. údajně pro svou manželku Annu Jagellonskou.

„Podle nedávné interpretace 26 mytologických reliéfů však výzdoba stavby představuje oslavu císařské moci a tudíž vládu Habsburků ve střední Evropě. Na nejznámějším reliéfu nedává Ferdinand své manželce květinu, ale naopak ona jemu symbolicky vavřínovou snítku,“ říká Ivana Kyzourová, ředitelka odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Takovou výzdobu pochopitelně nelze čekat na budově určené soukromým potřebám manželky panovníka, nýbrž na budově používané ke státní reprezentaci. close zoom_in

Stavba započala v dubnu 1538 za účasti italského stavitele Giovanniho Spazia a italského kameníka a sochaře Paola della Stella, který postupně Spazia vypudil.

Nejprve Spazia nahradil Stellou doporučený Giovanni Maria Aostalli, později se ujal vedení stavby sám Stella. Po jeho smrti roku 1652 jej nahradil jihoněmecký stavitel Hans Tirol.

Stavbu po roce 1556 dokončil Bonifác Wohlmut, mimo jiné stavitel hradní míčovny.

Požár Hradu

Dlouhou dobu výstavby měl na svědomí především požár Pražského hradu roku 1541, po němž práce téměř ustaly, a také změna plánů kolem roku 1554, kdy bylo rozhodnuto dostavět první patro.

„Již od 17. století měli majitelé s letohrádkem problémy, terasou zatékala voda. To bylo vyřešeno až rekonstrukcí v 80. letech 20. století,“ pokračuje Kyzourová. Budova takzvaného lusthausu sloužila pro pořádání dvorských slavností a plesů. K tomu byly určeny dva sály. V dobových dokumentech se dokonce dochovalo doporučení, aby na podlahu nebyl použit mramor, na kterém to při tanci klouže.

V parku před letohrádkem je umístěna známá Zpívající fontána, kterou odlil v roce 1568 z bronzu brněnský puškař a zvonař Tomáš Jaroš, podle návrhu italského umělce Francesca Terza. U letohrádku prováděl svá pozorování oblohy astronom Tycho Brahe, který jej využíval jako observatoř.

Sloužil jako sklad i prachárna

Po roce 1700 byl letohrádek využíván jako skladiště. „Za Marie Terezie byl předán do správy dělostřelcům, kteří zde dokonce vyráběli střelný prach,“ vypráví historik umění Petr Měchura.

Ve druhé polovině devatenáctého století došlo k rozsáhlé rekonstrukci, při níž byl bohužel velmi výrazně změněn interiér a částečně i exteriér. Především bylo vytvořeno na místě krajního sálu nynější rozměrné schodiště. Hlavní sál byl vymalován historickými výjevy podle návrhu malíře Kristiána Rubena. Od té doby slouží letohrádek jako výstavní prostor.