Československo se v 60. letech chtělo ucházet o pořádání Olympijských her na rok 1980, zahraniční plavci se sem ale nakonec nesjeli – projekt zůstal jen zbožným přáním. Podolí však později hostilo alespoň mistrovství Evropy v roce 1997, kde padly hned tři světové rekordy.
Kam s ním?
Sportovní areál na místě vápencového lomu plánovali postavit pražští urbanisté ze Státní regulační komise už ve 20. letech 20. století. Stadion však začal růst až o třicet let později, konkrétně v roce 1959. Autorem návrhu, který zahrnoval kromě dvou velkých bazénů i jeden menší na pólo, je významný český architekt Richard Podzemný.
Tři nádrže, z toho jedna krytá, tu měly vzniknout už podle původního zadání, ale žádný architekt nedokázal vymyslet způsob, jak je do omezeného prostoru, sevřeného na jedné straně skalami a na druhé řekou, namačkat. S řešením přišel právě až Podzemný a přidal dokonce i tribuny, z nichž část obsadila “vlnitou” střechu haly.
Kulturní památka
Poloha, jež omezovala architekty, však byla příjemná pro návštěvníky, kteří byli chráněni před větrem a zároveň na ně po většinu dne přímo zářilo slunce. Areál oficiálně otevřel až v roce 1965, už ale o pět let dříve byl provizorně zprovozněn pro plavecké závody u příležitosti II. celostátní spartakiády. Málo se ví, že původně neměl sloužit široké veřejnosti, nýbrž pouze pro sportovní klání. Od tohoto záměru bylo naštěstí upuštěno. A vyplatilo se. Na vstup se stály dlouhé fronty a v roce 1973 stadion navštívilo rekordních 2 321 000 návštěvníků.
Časem tu přibyl tobogán, brouzdaliště, sauny, fitness a další vymoženosti. A ačkoliv mu postupem času začaly konkurovat modernější akvaparky, Podolí zůstalo vyhledávaným sportovištěm. V roce 2020 se zaslouženě stalo kulturní památkou.