"Areál představuje ojedinělý doklad významné sportovní architektury raných šedesátých let. Svým pojetím se plně hlásí k modernímu proudu mezinárodní architektonické scény. Jde o mimořádně kvalitní a nadčasovou architekturu využívající organických motivů," citoval z návrhu Národního památkového ústavu na prohlášení stadionu za památku kulturní server Alarm.

Plavecký stadion se tak vyhne osudu, který postihl jiné unikátní stavby šedesátých a sedmdesátých let minulého století, například budovu Transgasu nebo Hotel Praha - a který nejspíš čeká Ústřední telekomunikační budovu na Žižkově, poznamenal server.

Stavba nedaleko Vltavy začala roku 1959, veřejnosti se plavecký areál otevřel o šest let později. V době svého otevření představoval stadion s jedním krytým padesátimetrovým a dvěma venkovními bazény, z nichž jeden má 50 metrů a skokanskou věž a druhý 30 metrů, něco nebývalého. V Československu to byla teprve třetí krytá "padesátka", po Olomouci a Žilině, v té době byly v metropoli jen 25metrové bazény.

Venkovní vyhřívaný bazén lákal

Ve středoevropském kontextu bylo výjimečné posazení plaveckých bazénů mezi stromy a zeleň. Unikátní je i efektní řešení střechy bazénu ve tvaru vlny, která zároveň slouží jako tribuna pro až 5000 diváků.

Areál se postupně rozrůstal a svým návštěvníkům nabízel stále nové atrakce. V roce 1967 zůstal menší z venkovních bazénů poprvé otevřen i přes zimu. Co původně vypadalo jako podivínství, stalo se rychle tradicí: plavání v teplé vodě uprostřed zasněžené Prahy bylo jedinečným zážitkem.

Podolský bazén slouží veřejnosti i profesionálním sportovcům. Byl dějištěm řady mezinárodních závodů, republikových i evropských šampionátů v plavání či skocích do vody. S využitím podolského bazénu se dokonce koncem 60. let počítalo, když Praha uvažovala o pořádání letních olympijských her v roce 1980.

Kvůli protiepidemickým opatřením je nyní Podolí uzavřené, stejně jako další bazény či akvaparky v zemi.