Nereálný socialismus. Vizualizace ukazují architektonické návrhy budov, které mohly vyrůst v hlavním městě.Hlavní město není poprvé svědkem debat o výstavbě velkých komplexů vládních budov. Ty odstartovaly před sto lety, krátce po vzniku samostatného státu. Zákonodárný sbor tehdy provizorně sídlil v Rudolfinu. Jako první se proto začalo hledat místo pro parlament. Jednou z vytipovaných lokalit byla i Letenská pláň.

Návrh nabídli architekti František Vahala a Vratislav Lhota. Sněmovní budova měla vyrůst na okraji pláně a shlížet na Štefánikův most a Vltavu. Na její realizaci však nedošlo. Stejně jako na ambiciózní nápad Ferdinanda Fencla, který počítal s výstavbou vládní čtvrti tvořené dvacetipatrovými mrakodrapy. Odvážné projekty zastavila ekonomická krize třicátých let. Na kraji parku tak nakonec vzniklo jen ministerstvo vnitra a zemědělství a technické muzeum.

Prostor na vojenské přehlídky

Sny o nové budově parlamentu neuvadly ani v poválečných letech. V roce 1947 vytvořil architekt Jaroslav Fragner návrh počítající s výstavbou velkolepé budovy v antickém duchu, před níž měla být třída pro vojenské přehlídky. „Hledal moderní architekturu, která by vycházela z klasicismu,“ vysvětluje teoretička architektury Radomíra Sedláková.

Společně s budovou Národního shromáždění měla na Letné stát také Národní galerie. Později zde měly přibýt i vládní pavilonky. Nakonec však dostal přednost Stalinův pomník.

Vysoká škola stranická

Krátce po válce uvažovala československá vláda také o výstavbě vlastní budovy pro ministerstvo pošt. Návrh od Josefa Havlíčka měl stát na Smíchově vedle kostela svatého Gabriela.

Vládní stavbou s ideologickým úkolem se v roce 1955 měla stát Vysoká škola stranická v oblasti před dnešním Nuselským mostem. V soutěži vyhrál návrh od architektů Jiřího Albrechta a Jiřího Gočára. Do soutěže se dostal i megalomanský projekt Josefa Havlíčka, Zdeňka Vávry a Jaroslava Černohorského. Areál školy měl být tvořen velkou řadou robustních budov.

„Jinak to byli špičkoví architekti. Myslím si, že v tom byl jistý druh černého humoru. Tento typ architektury byl dost hrozný,“ myslí si Sedláková. Naštěstí však z plánů na obří stavbu sešlo a tehdejší ideologové i se svými stranickými žáky našli útočiště v areálu tehdejšího gymnázia ve Veleslavíně. Politické univerzitě poplatné totalitnímu režimu se přezdívalo „Vokovická Sorbonna“. Dnes zde sídlí Fakulta tělestné výchovy a sportu UK.

Pyramida na „Staromáku“

Několikrát mělo být přestavěno i Staroměstské náměstí s radnicí. Soutěž na jeho úpravu byla vyhlášena v letech 1947, 1966 a naposledy v roce 1987. „Při poslední soutěži architekti nedostali zadání, měli si ho vymyslet sami. Navrhli opravdu neskutečné věci od barokních replik až po pyramidy,“ upozorňuje Sedláková.

Radikální proměnou měly v 60. letech projít Holešovice. Vizionářské projekty navrhovaly pyramidovou radnici, obchodní dům a divadlo, zastavěno mělo být i nádraží Bubny. Veletržní třída měla procházet celými Holešovicemi. Architekt Josef Havlíček chtěl místo změnit na čtvrť plnou světla, vzduchu a zeleně. „Na jeho projektu se dá identifikovat pouze Vltava,“ míní Sedláková.

V té době vznikaly také první úvahy o národním stadionu na Maninách, který měl být určen i pro olympijské hry. Jeho obrovské hrací plochy se měly táhnout od konce Karlína až k Libeňskému mostu. O pořádání olympiády v Praze naposledy usiloval někdejší primátor Pavel Bém. Utopický projekt za více než 200 miliard počítal s pořádáním her v roce 2016. Kvůli klání mělo dojít na výstavbu plaveckého areálu v Troji, kurtů na Štvanici či oválné dráhy na Strahově.