Symbolikou je modrá barva, která vyjadřuje komunikaci a sebevyjádření, protože to je právě jedna z oblastí, ve které mají lidé s poruchou autistického spektra největší potíže. To potvrzuje i ředitelka střediska odborného poradenství a diagnostiky a zároveň psycholožka Veronika Šporclová z Národního ústavu pro autismus, která se touto problematikou zabývá přes deset let.

Rozlišuje se nějak dětský autismus od dospělého?

Ne. Dětský autismus je název diagnózy, na věk to není vázáno. Může ho tak mít i dospělý člověk. Autismus lze diagnostikovat nejen v dětském věku, ale i v dospělosti. Podle kritérií musí být patrné projevy už dříve. Ovšem u lidí s mírnějšími projevy nemusí být nemoc rozpoznaná až do dospělosti. Na vyšetření k nám přichází mnoho dospělých, kteří vidí podobné obtíže sami u sebe.

Lze rozlišit typy autismu?

Jsou tři nejčastější poruchy autistického spektra. Patří tam atypický autismus, Aspergerův syndrom a dětský autismus. Všichni mají společný deficit v sociálních vztazích, v sociálně-komunikačním chování, v přizpůsobení se změnám nebo v zájmech.

Jsou mezi jednotlivými poruchami rozdíly?

Ano, jsou. Například atypický autista bývá aktivnější v kontaktu, nemá tolik rituálů a lépe se přizpůsobuje.

Kde je hranice mezi rituálem a tím, kdy to začne překračovat určité meze?

To je právě ono. U autismu není buď a nebo. Svět nevidí černobíle. Spektrum projevů je hodně široké. Jsou dvě důležité oblasti, a to sociální vztahy a jejich chápání. Druhá pak je přizpůsobení se či problémy zapojit se mezi vrstevníky a mít kamarády. Opravdu to ale není tak, že lidé s autismem nechtějí navazovat vztahy.

Oni jen nevědí jak, proto se postupně stahují. Proto mohou být později agresivní?

Často se hovoří o tom, že jsou autisté výbušní. Není to pravda. Tyto stavy jsou často důsledkem nepochopení jejich chování. Když někdo zažene do kouta mě, bude na mě pořád tlačit, také budu reagovat nepřiměřeně a bouchnu. U lidí s autismem je to složitější, protože jim široká společnost nerozumí. Často se to stává ve školách, kde jsou požadavky až moc vysoké.

Je důležité poradit, jak by se společnost k těmto lidem měla chovat. Onemocnění je totiž na vzestupu.

Spíše než onemocnění bych řekla, že je to jiný způsob uvažování a myšlení. Což na druhou stranu nemusí být vždy nemoc. Navíc vzniklo mnoho mýtů, kvůli kterým se lidé mnohdy bojí s autisty navazovat kontakt.

Jako například tendence se těchto lidí stranit nebo si jich vůbec nevšímat?

Přesně. Lidé s autismem se projevují zvláštně či divně, ale není to jejich problém. Když tomu porozumíme, tak tam nemusí vůbec být nějaký ostych.

Můžete popsat, jak vypadá svět autisty?

U každého jinak, je to hodně individuální. Mohla jsem vidět tisíc lidí s autismem, takže jsem viděla tisíc jedinců. Nelze říci, že proto rozumím autismu. To je to, co nás hodně mate, že autismus se nerovná jasnému modelu chování. Každý takový člověk se chová jinak, stejně jako my jsme každý individuální.

Ovšem my se řídíme jistými pravidly. Ať už etickými, společenskými.

To jistě. Ač jsou tato pravidla pro něj velmi často hodně nelogická, velmi se je snaží pochopit. Což je obdivuhodné.

A pro ně je logika velmi důležitá, je to tak?

Potřebují mít vše vysvětleno. Měla jsem například klienta, který se rozčiloval, že si musel převléknout kalhoty po tom, co hrál fotbal, protože šel k lékaři. Nechápal, proč když má jít k doktorovi s chodidlem, musí si vzít jiné kalhoty. Respektuje a akceptuje to, přestože tomu nerozumí.

Mají nějaká svoje vlastní pravidla?

Často si je vytváří, aby logicky pochopili věci, které my vnímáme intuitivně. Já například, když se podívám na někoho, tak nemusím analyzovat to, že má koutky nahoře a že to znamená, že se asi usmívá. Chápu, jak na to mám reagovat. S tím mají lidé s autismem problém. Neumějí číst sociální situace a přizpůsobit tomu své chování. Neumějí to úplně odhadnout a pak je mrzí, že to nezvládli. Nejsou to však sobci, kteří si jedou to svoje.

Zmínila jste také, že je tato porucha leckdy spojovaná s jakousi genialitou dotyčného.

Jak se to vezme. Někteří zvládají s přehledem matematické olympiády, ale pak se nedokáží zapojit do kolektivu a najít si kamarády. Pak jsou děti, kterým dáte do ruky hračku autíčka, a ony nevědí, k čemu slouží. Vidí totiž dílčí detaily, které dávají do logických souvislostí. Většinou je tam problém zaměřit pozornost na celek.

Nelze ale vše převádět na nějaký vzorec. Zvláště vztahy a emoce.

V takových situacích to samozřejmě nejde. Často se jim tak stává, že se zaměří na něco, co v tu chvíli není podstatné. Proto chodí na nácviky, kde se jim to vysvětluje. Někteří si ale stejně vytváří logické algoritmy na to, jak mají poznat, když je někdo smutný, nebo jak mají reagovat, když je někdo naštvaný. Někdo algoritmy uplatňuje v partnerských vztazích i v dospělosti. Dva lidé ve vztahu si mezi sebou říkají, kdo má jakou náladu. Například, že má náladu od nuly do šedesáti procent a na základě toho se společně dohodnou, co budou ten den dělat.

Znamená to, že nemají rádi emoční situace?

Jak kdo. Měla jsem tu klienta, který špatně snášel pochvalu, protože to na něj byla tak velká emoce, že nevěděl, jak s ní naložit. Raději se tomu tak vyhýbal. Kam až mohou tyto stavy zajít? Nedávno jsem měla v ordinaci příklad chlapce, kterému je nyní osm let. Byl hodně problémový. Řešila se u něj dokonce psychiatrická hospitalizace, protože jakýkoli požadavek, zátěž a kritika ho vedla k tomu, že se chtěl zabíjet. V šesti letech chodil doma s nožem a ubližoval si. Nedokázal se zapojit ve školce, protože mu vadil hluk a to, jak si děti hrají.

Jak je na tom teď?

Zvládlo se to skvěle díky týmu odborníků. Je klidný a trochu dozrál. Už dokáže říci, že mu vadí, když si spolužačky ve škole povídají, protože má tendence je napomínat, tak jde s asistentkou do vedlejší třídy. To je obrovský boj u takhle malého dítěte, že to dokáže zastavit.

Je podle vás dobře, že autistické děti chodí do školy s normálními dětmi?

Díky tomu, že tyto děti chodí do normální školy, cítí se právoplatným členem společnosti, mají pocit, že mají co nabídnout a mohou mít i kamarády. Řekla bych, že to ani tak nevadí spolužákům, jako spíše učitelům nebo rodičům „zdravých" dětí, protože mají obavu, že jim tam budou narušovat výuku. Přitom to jde zvládnout. Děti s autismem mohou být v normálních školách, ale potřebují k tomu podporu.

Vyprávěla jste o chlapci, který popsal obrázek koně s kočárem jako dlouhý logaritmus. Jak mají takové úkoly učitelé hodnotit?

Je to na učiteli, jak se k tomu postaví. Tato paní učitelka řešila, že to je svým způsobem geniální, co vytvořil, a dala mu jedničku. Viděla jeho jiný přístup uvažování a respektovala jeho individualitu. On se sice stranil kolektivu, ale byl spokojený. Pak jsou ale pedagogové, které budou situaci šponovat, a tam potom dojde ke konfliktu.

Jak podle vás vnímají ostatní děti spolužáků autistu?

Když bylo mé dceři asi osm, zeptala jsem se jí, co z jejího pohledu znamená autismus. Kdo to je, ten člověk, který má autismus. Odpověděla, že je to někdo, kdo se divně chová, ale neznamená to, že nemůže být kamarád.