Znal ho celý fotbalový svět, byl mistrem Evropy, ale před celníky na československo-rakouské hranici si připadal menší než maličký. Když Antonín Panenka jezdil z rodné Prahy do Vídně nebo opačným směrem, zakusil při překračování železné opony okamžiky potupy a ponižování.

Hrál za věhlasný Rapid Vídeň, psala se první polovina 80. let dvacátého století a komunistická strana nebrala v Československu při potlačování lidských práv a svobod ohledy ani na jednoho z nejznámějších sportovců, Fotbalistu roku 1980 a majitele zlata a bronzu z mistrovství Evropy. Vynalézavého střelce penalt a trestných kopů, díky němuž se objevilo ve fotbalové encyklopedii zcela nové slovo - Panenka kick (Panenkův kop).

Ponížení na hranicích

„Cítil jsem, že i když mám jméno a postavení, tak si naši celníci mohou udělat se mnou a s mou rodinou, co chtějí. Stalo se mi několikrát, že u mě našli pár korun a chtěli mi vzít pas,“ tvrdí Antonín Panenka. „Byl jsem tenkrát nejlepší hráč Rakouska a takovýmhle způsobem chtěli ukázat svou moc. Na hranicích mě dokonce českoslovenští celníci svlékli jednou úplně donaha. Bylo to strašně ponižující a nepříjemné.“

Antonín Panenka tehdy dostal návrh, aby se do komunisty ovládaného Československa nevracel a přijal rakouské občanství. Emigraci však bez dlouhého přemýšlení zavrhl. „Měl jsem stejný pocit jako Jan Werich, když mu nabídli americké občanství,“ upozorňuje. „On tehdy řekl: 'Já tady zůstat nemůžu, s nikým jsem tady nehrál kuličky.' Nebyl bych v Rakousku šťastný, když bych nemohl za svými rodiči a kamarády do Prahy.“

Žil hlavně fotbalem a politika kráčela mimo něj. Právě v Rakousku však poznal, jak nemilosrdný umí být československý totalitní režim. Ve Vídni, kde hájil barvy Rapidu, bydlel s manželkou, dcerou a synem. „Klukovi byly čtyři roky, pořád se hrnul k rakouským dětem a chtěl si s nimi hrát,“ prozrazuje Antonín Panenka. „Nerozuměl jim, a proto jsme si řekli, že ho dáme do školky, aby pochytil řeč. Za tři dny mi volali z našeho velvyslanectví, aby do rakouské školky nechodil, protože by načichl západní ideologií. Tak jsme ho z ní zase museli vzít.“

Kartářka řekla, že budu slavnej

Narodil se 2. prosince 1948 v Praze. Jeho rodiče Bohumil a Antonie už měli tři děti. Žili skromně a neměli moc peněz. Když Antonie počtvrté otěhotněla, manželé se rozmýšleli, jestli si mohou dovolit čtvrté dítě. „Někdo mámě poradil, ať jde za kartářkou. Ta jí řekla, ať si mě určitě nechá, že budu jednou slavnej,“ tvrdí Antonín Panenka. Dělnická rodina Panenkových se tehdy přestěhovala z periferie v Záběhlicích do činžovního domu na Vinohradech, kde bydleli lidé z vyšších společenských vrstev. „Ze začátku nás přehlíželi,“ podotýká pamětník.

Právě díky malému Antonínovi si však nóbl partaje na obyčejnou rodinu zvykly a přijaly ji. Majitel domu pan Kolman totiž miloval fotbal, a když viděl Tondu kopat, poznal jeho talent a oblíbil si ho. Když začal v deseti letech chodit do družstva mladších žáků Bohemky (tehdy se tým jmenoval ČKD Praha), převyšovali ho někteří spoluhráči o dvě hlavy. „Na hřišti udělali jeden krok a já pět.“ Na hřišti byl nicméně ze všech nejšikovnější, což upoutalo trenéra a mrňouse z Moravské ulice bez váhání přijal.

Poctivost se mu vyplatila, tak se jí držel

Na základní škole se Toník přichomýtl k průšvihu, který ho ovlivnil na celý život. Při hokeji s tenisákem na dvorku vystřelil a rozbil okno. Na rozdíl od ostatních kluků neutekl, zazvonil na lidi v bytě, jimž rozbil sklo a přiznal se. Maminka pak sehnala sklenáře a škodu napravila. „Asi za měsíc a půl školní rozhlas hlásil, že mám jít do ředitelny. Bál jsem se, co jsem provedl,“ svěřuje se Antonín Panenka. „Dozvěděl jsem se, že ve škole dostali zprávu od lidí, co jsem jim rozbil okno. Chválili mě, že jsem byl poctivý, přiznal jsem se a maminka nechala okno zasklít. Hodně mi to utkvělo v paměti. Od té doby se držím toho, že se může stát cokoliv, ale když k tomu člověk přistoupí správně a poctivě, tak to zas taková tragédie není.“

Učil se tehdy soustružníkem v podniku ČKD Praha, pod jehož hlavičkou Bohemians působili. „Spojit fotbal s učením a prací ve fabrice ale bylo těžké. Hlavně v době, kdy jsem hrál za béčko dospělých Bohemky a dvakrát denně jsem trénoval s áčkem. Vstával jsem v půl páté ráno, jezdil trolejbusem do Vysočan, v půl deváté ráno jsem v bagančatech, špinavý a mastný od oleje pospíchal na Bohemku na trénink. Pak jsem se vracel bez oběda do práce a ve tři odpoledne jsem měl další trénink. Nemohl jsem ani jít do biografu, doma jsem sebou někdy prásknul na postel neumytý a spal až do rána jak zabitý.“

V roce 1968 se Antonín poprvé objevil v prvoligovém kádru Bohemky a do práce už chodit nemusel. Ve stejném roce 21. srpna okupovala Československo vojska Varšavské smlouvy. Ačkoliv se o politiku až do roku 1968 nezajímal a dýchal jen pro fotbal, chodil po 21. srpnu na demonstrace proti okupantům. „Pamatuju si, jak na Náměstí Míru byly ruské tanky a spousta kluků na ně házelo popelnice a dlažební kostky,“ popisuje. „Tanky se proti nám rozjely, stlačovaly lidi a celé náměstí se vtěsnalo do kostela svaté Ludmily. Byl úplně narvaný. Jen uprostřed vedla ulička. Přišel ruský oficír se samopalem, měl rákosku a plácal s ní. Pak vojáci kontrolovali, kdo má špinavé ruce, aby poznali, že házel dlažební kostky. Kdo je špinavé měl, toho odvezli někam pryč. Vybrali i mě, ale ukázal jsem čisté ruce, tak mě nechali.“

Debut v Glasgow

„Nikdy jsem nebyl rychlý, tvrdý, ani žádná laufmašina, nikdy jsem nedal za chlapy gól hlavou,“ přiznává. Na druhou stranu uměl Antonín Panenka výborně kopat levou i pravou nohou, vyznačoval se skvělou přihrávkou na krátkou i dlouhou vzdálenost, na hřišti mu to myslelo a uplatňoval svůj smysl pro překvapivá řešení herních situací. Po tréninku zůstával na hřišti s brankářem a trénoval penalty, trestné kopy a rohy.

Kariéru talentovaného fotbalisty nezbrzdila diagnostikovaná srdeční vada (kvůli které dokonce nemusel na vojnu) ani vážný úraz oka po úderu zmrzlým míčem. V roce 1973 si poprvé vysloužil nominaci do reprezentačního týmu. Trenér Ježek ho vybral pro zápas ve skotském Glasgow. Reprezentace s nováčkem Panenkou tam potřebovala se Skoty uhrát alespoň nerozhodný výsledek, aby postoupila na mistrovství světa.

„Před takovou návštěvou a v takové atmosféře jsem nikdy nehrál. Když jsme nastupovali na hřiště, šel proti mně Joe Jordan, hráč Manchesteru United a udělal na mě: 'Vrr!' Měl jen dva zuby a jinak úplně prázdnou hubu. Ve mně by se krve nedořezal, takový jsem dostal strach. Hrálo se na podzim ve strašné zimě, ale skotští fanoušci měli krátké rukávy, červené ruce, červené ksichty a zpívali. Když jsem to viděl při rozcvičování, říkal jsem si: Já snad ani nenastoupím. Klepal jsem se jako osika.“ Československo se sice ujalo vedení gólem Zdeňka Nehody,

Skotové však zápas otočili a vyhráli 2:1. Národní mužstvo se na mistrovství světa 1974 do Německa nedostalo. Na podzim stejného roku ovšem Čechoslováci rozehráli kvalifikační skupinu mistrovství Evropy 1976, jež skončilo největším úspěchem v jejich fotbalové historii.

Antonínu Panenkovi se v kvalifikaci dařilo, Kypru vstřelil v Praze branku ze hry, z přímého kopu a z penalty a zaznamenal ceněný hattrick. Sověty načal v bratislavském čtvrtfinále svou typickou technickou střelou z trestňáku, na niž byl brankář krátký.

Před trenérovým řvaním jsme se schovali na záchod

Před finálovým turnajem mistrovství Evropy vzali trenéři mužstvo na soustředění do Vysokých Tater. „V nároďáku byla vždycky trochu řevnivost mezi Čechy a Slováky. Slováci všechno víc prožívali, měli větší sebevědomí a byli větší nacionalisti,“ upozorňuje pamětník. „V bělehradské partě se ale vytvořila super atmosféra a ‚všeci sme boli bratia‘. Náš kapitán Tono Ondruš, tmelič a optimistický člověk, všechny zblbnul. Řekl nějakou kravinu a strašně se tomu řehtal, my se řehtali s ním nebo jemu.“

Klíčovou roli sehrála trenérská dvojice Ježek – Vengloš. Podle Antonína Panenky byl Ježek hecíř, uměl do hráčů napumpovat sebevědomí, zatímco Vengloš byl kliďas a skvěle se doplňovali. „Neměl jsem rád, když na mě někdo křičel. Ježek ale vletěl o poločase do kabiny a ať jsme vedli, nebo nevedli, rozkopal koše, házel po nás dresy,“ tvrdí pamětník. „Měl jsem z toho stres, tak jsem vymyslel, že o přestávce půjdu na záchod, deset minut počkám a on se zatím vyřve. Nakonec se nás na záchodě sešlo osm. Ježek seřval maséra, doktora, náhradníky a my byli v klidu.“

Věděl jsem dva měsíce předem, že to kopnu dloubákem doprostředka

Do Jugoslávie odjížděli Čechoslováci v roli outsidera, poněvadž kromě výborné jedenáctky pořadatelské Jugoslavie se na závěrečný turnaj mistrovství Evropy dostali reprezentanti západního Německa a Nizozemska (finálového turnaje se účastnily jen čtyři týmy). ČSSR se utkala v semifinále s Holanďany považovanými tehdy za nejlepší mužstvo planety. „Už při rozcvičování jsme poznali, že nás Holanďani podcenili. Dali jsme jim první branku a už se do zápasu nedokázali vrátit, i když chtěli,“ říká pamětník. Vítězství 3:1 znamenalo postup do finále proti týmu Spolkové republiky Německo.

Finále hrané 20. června skončilo v základní hrací době 2:2. Prodloužení o vítězi nerozhodlo, a tak musely mistra Evropy určit penalty. Pamětník slyšel, že s nápadem na právě takové rozuzlení přišli Němci, kteří nechtěli, aby se hrál nový zápas, jak bylo do té doby zvykem. „Řekl jsem trenérům, že chci kopat pátý. Všichni penalty dávali, jen hráč přede mnou Uli Höeness ne. Všechno mi hrálo do karet, věděl jsem už dva měsíce předem, že to kopnu dloubákem doprostředka,“ prohlašuje Antonín Panenka. „Bydlel jsem na pokoji s naším brankářem Ivo Viktorem. Byl jediný, kdo mě zrazoval, abych penaltu takhle kopnul, dokonce mi říkal: 'Jestli to takhle kopneš, tak tě nepustím na pokoj.'“

Antonín Panenka považoval lehký pomalý oblouček do středu branky za nejbezpečnější cestu k úspěchu při ‚zlaté‘ penaltě. „Každý brankář riskne stranu. Když dá střelec doprostřed prudkou rychlou ránu, může brankář ještě pohyb přibrzdit a míč vyrazit nohama, nebo rukou,“ vysvětluje. „Při dloubáku už skok nezastaví, a když míč letí do branky, leží u tyče. Byl jsem si jistý, že německý brankář Sepp Maier skočí dopředu do strany. O dloubáku nic nevěděl, ale i Ivo Viktor, který věděl, že penalty takhle kopu, nezůstal při lize na Julisce stát a šel k tyči.“

Nejslavnější fotbalista světa Pelé po Panenkově kousku prohlásil, že penaltu může takhle kopnout v tak vypjatém momentu jen blázen nebo génius. „Potěšil mě, protože za blázna se nepovažuju,“ podotýká Antonín Panenka.

Takové projevy úcty a radosti jsem nikdy nezažil

Po vítězném mistrovství Evropy přivítaly fotbalisty v Praze obrovské davy fanoušků. „Nikdo nečekal takovou odezvu, na starém ruzyňském letišti nás vítaly desetitisíce lidí,“ uvádí pamětník. „Jako školáci jsme chodili do ulic vítat povinně s mávátky politiky z lidově-demokratických zemí. Ale bylo to takové umělé nadšení. My jsme jeli z letiště do Prahy v otevřeném autobuse a až na Kulaťák stály špalíry lidí, od malých dětí až po babičky, a všichni nám aplaudovali. Takové projevy radosti a úcty jsem nikdy nezažil.“

Nečekaný úspěch fotbalistů využily komunistické špičky k propagaci socialismu. Mužstvo přijali prezident Gustáv Husák a předseda vlády Lubomír Štrougal, hráči s trenéry obdrželi vysoká státní vyznamenání. Kromě nich potěšila Antonína Panenku také finanční prémie. Podle něj šlo dohromady o 36 tisíc korun, což odpovídalo tehdejšímu ročnímu průměrnému platu. „Koupil jsem si první barevnou televizi,“ vzpomíná.

Svůj penaltový kousek zopakoval Antonín Panenka i později. V rozhodujícím zápase kvalifikace na mistrovství Evropy v roce 1980 s Francouzi za stavu kopal 0:0 penaltu. Francouzský brankář Dropsy věděl o dloubáku z Bělehradu 1976, nepředpokládal ale, že něco tak troufalého může střelec znovu zopakovat. Skočil dopředu ke své pravé tyči, zatímco Antonín Panenka vyslal s ďábelským klidem lehoulinký oblouček do středu branky. Po letech vzpomíná: „Nechtěl jsem ji dát doprostředka, ale přišel za mnou Franta Štambachr a poradil mně, ať to kopnu stejně jako v Bělehradě. Řekl jsem mu - Ale on to zná. Franta odpověděl - No právě proto, že to zná, tak to nebude čekat.“

Na Mistrovství Evropy v Itálii 1980 získalo Československo vynikající třetí místo, když v boji o bronz porazilo po výsledku 1:1 na penalty domácí squadru azzuru. „Prvních pět penalt jsme kopali ve stejném pořadí jako v Bělehradě,“ uvádí pamětník. Dloubák doprostředka už ale neriskoval, skóroval umístěnou ranou do šibenice mimo dosah italského gólmana.

Další mezinárodní úspěch vynesl opoře Bohemians a národního týmu nabídky na přestup do zahraničí. Totalitní režim většinou neumožňoval odchody fotbalistů do západní Evropy. Pouštěl jen zasloužilé reprezentanty, kteří věkově překročili třicítku. Antonín Panenka požadavkům vyhověl v roce 1981 a po 23 letech dal Bohemce sbohem. Dostal nabídky k přestupu z Kanady a ze Španělska., ale nakonec se rozhodl pro Rapid Vídeň. Tým bojoval v Rakousku o titul. „Byl jsem tam čtyři a půl roku a vyhráli jsme ho dvakrát a jednou rakouský pohár. Ve Vídni jsem našel svůj druhý fotbalový domov.

FC Panenka

Ve Vídni žil pamětník s manželkou a oběma dětmi, dcera tam chodila do české školy. „Na rozdíl od Bohemky jsme trénovali jen jednou denně a měl jsem najednou spoustu času na rodinu. Při výletech jsme projeli celé Rakousko,“ vzpomíná. „V Rapidu jsem získal jméno, protože viděli, že věnuju fotbalu všechno a hraju srdcem pro diváky. Těšilo mě, že za dva půl roku od mého příchodu se v rakouských novinách psalo, že někam nepřijede Rapid, ale FC Panenka.“

Jelikož Prahu a Vídeň dělilo pouze 300 kilometrů, mohli Panenkovi často cestovat domů. Vnímali kontrasty mezi prosperujícím demokratickým Rakouskem a zaostávajícím totalitním Československem. „Jugoslávský trenér Rapidu Otto Barič při našich zájezdech do Polska, Československa a dalších socialistických zemí říkával: 'V západní Evropě je všechno tak upravené, hezké a barevné a na východě ošklivé a šedivé,'“ poznamenává pamětník.

V Rakousku kopal Antonín Panenka i po ukončení angažmá v Rapidu a v nižších soutěžích vydržel až do roku 1994. Během působení v Rapidu vystudoval dálkově hotelovou školu v Poděbradech a v Praze si s kamarádem zařídili cukrárnu.

Víc než kopání do míče

V roce 2005, kdy jeho milované Bohemce hrozil kvůli krach, ji zachránilo družstvo fanoušků. „Byla to neskutečná věc, kterou fanoušci vymysleli a udělali v nejsmutnějších chvílích v historii Bohemky,“ upozorňuje pamětník. „Jsem rád, že mě tenkrát oslovili a že jsem mohl přispět. Jsem fanoušek s číslem osm, jaké jsem měl na dresu. Dneska je Bohemka konsolidované mužstvo, hráči dostávají výplaty,“ říká největší klubová legenda.

Na podzim 2020 prodělal Antonín Panenka nemoc Covid 19 a ležel s ním osm dní v nemocnici. Podobně jako mnohokrát na hřišti mu při léčení pomohla jeho povaha. Označuje se za veselého člověka, optimistu a trochu i za flegmatika. „Covid je ale nepříjemná věc, stačí málo a zemře zdravý člověk. Jste pak na pochybách. Byl jsem unavený, ospalý, pochrchlával jsem, ale necítil jsem, že mám oboustranný zápal plic,“ podotýká.

Když se ohlíží za svou kariérou, je Antonín Panenka hrdý na bělehradskou penaltu. Dodnes ji napodobila plejáda věhlasných fotbalistů v čele s Lionelem Messim. „Na druhou stranu mě mrzí, že penalta ve finále mistrovství Evropy přehlušila všechny ostatní mé góly, přihrávky a finesy. Vždycky jsem hrál pro diváky, snažil se být poctivý a povznést fotbal někam výš než k obyčejnému kopání do míče,“ uzavírá své vyprávění Antonín Panenka.

Vzpomínky Antonína Panenky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete na www.pametnaroda.cz.

MILOSLAV LUBAS