„V mém životě přišly chvíle ošklivé a tragické, ale nikdy mě to nesmělo porazit. Když se člověku nedaří, nesmí si myslet, že na něm stojí celý svět a vše končí. Skromný člověk se nedožije žádné deziluze. A nakonec je nejdůležitější se ze všeho hodně poučit,“ uvedla v roce 2014 v rozhovoru pro Paměť národa a přidala vzkaz pro mladou generaci: „Neberte sami sebe příliš vážně a buďte nad věcí.“

Narodila se rok po skončení první světové války v obci Hospozín u Velvar. Její tatínek jako vyučený krejčí neměl na venkově možnost uplatnění a za prací dojížděl do Prahy. Anna velmi dobře prospívala ve škole, a tak se celá rodina přestěhovala do Prahy, aby se jí dostalo dobrého středoškolského vzdělání.

„Rodiče slyšeli, že výborná škola je Česko-slovanská obchodní akademie dr. Edvarda Beneše v Resslově ulici, tak jsem šla na ni,“ vyprávěla a vzpomínala na vynikající profesory, kteří ji učili, a také na Aloise Jiráska, kterého potkávala v Resslově školy, protože bydlel na rohu Resslovy ulice a nábřeží Vltavy, kde dnes stojí Jiráskův pomník.

Láska z Mladé kultury

V paměti jí utkvěl profesor češtiny Kaňka, který se studentům věnoval i po vyučování. „Chodil s námi po výstavách, vykládal nám o literatuře, o výtvarném umění, doporučoval nám koncerty a divadla. Takže díky němu jsem jako vesnická holka začala objevovat svět kultury, a to mě chytlo.“

Anna se proto zapojila do kulturní skupiny Mladá kultura. „To byla početná parta středoškoláků, která se zajímala o kulturu. Nejdříve jsme se scházeli ve skautské klubovně, později v kavárně Na Zderaze a v Mánesu, kde se scházeli výtvarníci a herci. Večer to tam hlaholilo, docházel tam Julius Fučík, který nám vyprávěl o divadle, Adolf Hoffmeister o umění. Až později jsem prohlédla, že v pozadí toho byla komunistická partaj, ale my jsme se zajímali o kulturu, a ne o politiku.“

V Mladé kultuře se Anna zamilovala do Lorise Sušického, který byl přesně na den o jeden rok starší než ona. „Až za dlouho mi došlo, že je z židovské rodiny. V Mladé kultuře byla většina mládeže židovského původu, ale my jsme to vůbec nevnímali.“

Anna za Lorisem docházela do malého bytu v centru Prahy. „Jeho tatínek Gustav byl bohém, měl továrnu, která zkrachovala. Maminka Irena byla maďarská Židovka narozená v Itálii, uměla čtyři jazyky, hrála nádherně na klavír, zpívala. Svého syna pojmenovala Loris podle postavy z nějaké opery. Já jsem nikdy žádného jiného Lorise nepotkala.“

Společně jezdili na letní a zimní tábory pořádané Mladou kulturou, na kterých dopoledne poslouchali přednášky o kultuře a umění, odpoledne se věnovali sportu. Bezstarostné časy skončily, když zaslechli v rozhlase zprávu o mnichovské dohodě. Anna v té době pracovala jako sekretářka u Huga Vavrečky, dědečka Václava Havla, který byl s Janem Antonínem Baťou a Dominikem Čiperou členem tříčlenného direktoria firmy Baťa.

V době narůstajícího ohrožení Československa ze strany Německa byl Vavrečka v září roku 1938 jmenován ministrem. „Pamatuji si to jako dnes. Přišel dopis od prezidenta republiky, kde stála jen věta: ‚Pane Vavrečko, jmenuji Vás ministrem. Dr. Edvard Beneš.‘ Nic víc. Ani tam nestálo, čeho ministrem. Následně se ale dozvěděl, že bude ministrem propagandy.“   

Anna Fidlerová s ním odešla pracovat do Valdštejnského paláce. Ve funkci ministra vydržel do konce listopadu, 1. prosince 1938 se vrátil zpět k firmě Baťa. „Své podřízené židovského původu pracovně přeložil do Ameriky a do světa, a tím jim vlastně zachránil život,“ uvedla.

Nikdo netušil o lágru v Osvětimi

V rodině svého milého viděla, jak na české Židy doléhají desítky protižidovských nařízení v době protektorátu. „Zpětně obdivuji, s jakou lehkomyslností žili. Nesměli nikam a nic. Chodili jsme spolu po Praze tak, že jsme se vedli, on držel aktovku přes tu hvězdu.“

Když se začalo v roce 1941 mluvit o transportech, poslali rodiče Lorise na venkov, do vesnice Vlkančice na Kolínsku. Přes den pomáhal na statku, noci trávil v malé místnosti vedle stájí. Anna za ním každou sobotu po práci jezdila sedmdesát kilometrů na kole a v neděli se vracela zpět. Předvolání k transportu ho bohužel dostihlo i tam – do Terezína odjel z Kolína 5. června 1942.

„Já si dodatečně vyčítám, že jsem si ho nevzala, protože by byl smíšeným manželstvím po určitou dobu chráněný. Nikoho ale tehdy nenapadlo, že se už staví osvětimské lágry,“ posteskla si s tím, že navíc byla v nelehké sociální situaci. Žila v jednopokojovém bytě se svou nemocnou maminkou, která se rozvedla s Anniným otcem, a Anna ji živila. 

Při loučení s Lorisem si oba mysleli, že se po čase zase shledají. Loris byl ale z Terezína transportován spolu s rodiči v září roku 1943 do Osvětimi, kde se dostali do tzv. rodinného tábora. Celý tento terezínský transport nacisté zplynovali půl roku po příjezdu v noci z 8. na 9. března 1944.

Loris předtím poslal Anně korespondenční lístek, který přišel do Prahy, když už byl zřejmě mrtev: „Milá Anno, četné balíčky jsem s díky obdržel. Nemám však žádnou příležitost vařit. Napiš dopis mým rodičům, protože já můžu psát jen velmi zřídka. Ačkoliv co přijde poštou do tábora, všechno dobře dostanu. Daří se mi celkem dobře, pracuji jako kamnář. Pozdravuj rodiče a známé. Myslím na vás na všechny. Nikdy na mě nezapomeňte. Tvůj Loris.“

Anna na Lorise navždy vzpomínala jako na nesmírně nadaného, zábavného a nevšedního člověka. „Loris byl jedinečný. Skvěle reprezentoval svou v dobrém slova smyslu potrhlou rodinu. Uměl několik jazyků, a když nějaký neuměl, tak ho napodobil. Hrál na klavír a tahací harmoniku, kterou s sebou všude nosil.“

Nový život po válce

Před koncem války se Anna provdala za Miroslava Linharta, předválečného důstojníka československé armády, který za války vykonával jako totálně nasazený podřadnou práci v jednom z pražských archivů a během Pražského povstání se zapojil do bojů například na Pražačce.

„Kdo zažil v Praze osvobození Rudou armádou, ten na to nemůže zapomenout. Pak se z rozhodnutí Stalina situace vyvíjela jinak, ale to osvobození s těmi šeříky, to je nezapomenutelné. Nikdo se nemůže divit, že pak komunisté vyhráli volby. Tohle zlehčovat znamená nedívat se dobře na historii.“ 
  
Po válce se Miroslav Linhart vrátil do armády a stal se členem Pohraničních oddílů v Liberci, kam ho Anna následovala. Na padesátá léta vzpomínala jako na období strachu. Její manžel byl propuštěn z armády, rodina se musela se dvěma malými dětmi vystěhovat ze služebního bytu. Miroslav Linhart snášel ponížení a společenskou izolaci velmi špatně. Zemřel v roce 1965 v Karlových Varech, kam se rodina přestěhovala.

Anna zde pracovala jako novinářka. V uvolněné atmosféře pražského jara referovala o místní konferenci KSČ, na které zazněla ostrá kritika vůči krajskému a okresnímu vedení strany i vůči politickým procesům 50. let a pochybným justičním postupům. „Tento text byl hřebíčkem do mé rakve,“ uvedla ke svému článku Tři dny, které otřásly Karlovarskem. Na začátku normalizace kvůli němu přišla o práci. 

Politickými prověrkami na začátku normalizace neprošel ani její druhý manžel MUDr. Josef Fidler, který v srpnu 1968 maloval na hlavní karlovarské třídě nápisy jako OKUPACE a SVOBODA. „Manžel byl ve Varech jako dětský lékař a primář velmi známý a vážený. Každý ho poznal. Lidé na to koukali a nikdo se nepřidal. Pak si to také pěkně odnesl.“ 

Špinavá práce prověrkových komisí

Oba si museli najít nové uplatnění. „Prověrkové komise jsou velkou ostudou českého národa. Ty vlastně udělaly špinavou práci za Sověty,“ poznamenala k potupným pohovorům, během nichž museli lidé projevit souhlas s okupací, aby nepřišli o zaměstnání.

MUDr. Fidler poté střídal ordinace v Sokolově, Lokti, Horním Slavkově a na dalších místech, všude ho nechali jen na pár měsíců. To bylo pro váženého lékaře, který zachránil stovky dětí a v nemocnici pracoval od roku 1945, potupné a neustálé dojíždění se podepsalo na jeho zdraví.  

Anna nastoupila jako uklízečka do karlovarské Becherovky, o jejíž historii vydala v roce 1967 knihu. Díky své optimistické povaze na tuto práci vzpomínala s vděčností. I zde se ale po čase stala trnem v oku karlovarským soudruhům a soudružkách a musela odejít. Přijali ji v Karlovarské stavebním družstvu jako technickou písařku. Na psacím stroji psala i ve volném čase – třeba text Charty 77, který šířila mezi známými. Jednou ho ale dala spolupracovníkovi StB, který ji udal. Státní bezpečnost si ji poté pravidelně předvolávala k výslechům.

„Až na jednu výjimku se ke mně chovali slušně. Výhrůžný tón byl jako vespod, navenek to bylo takové povídání u kávy. Nijak mě to neděsilo, neměla jsem ani strach, když jsem byla na StB předvolaná.“

Zájem Státní bezpečnosti o rodinu trval až do listopadu 1989. Dokonce navštívili souseda s dotazem, jestli by si u něj v garáži StB nemohli zřídit monitorovací zařízení. Soused se tehdy zachoval velmi statečně a odmítl.

K nejkrásnějším obdobím jejího života patří sametová revoluce, po níž se dočkala rehabilitace a již v důchodovém věku se vrátila k novinařině. Přispívala do několika médií a napsala několik vlastivědných prací o Jáchymově a Karlových Varech. Zemřela v roce 2016.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.