VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Od císaře pána až po Husáka: Vzdělání loajálního občana začínalo slabikářem

Praha /FOTOGALERIE, ROZHOVOR, ANKETA/ - Poprvé si zalistovat slabikářem, to je pro každého prvňáčka doslova a do písmene životní událost. Historie „prvních školních písmenek" však není pouze příběhem osobní nostalgie a školáckého sentimentu.

2.9.2014
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Magdaléna Šustová, odborná pracovnice Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze.Foto: DENÍK/Dimír Šťastný

Zajímavě v sobě odráží také velké dějinné události a dobovou politickou situaci. Krátkou výpravu do historie slabikářů podnikla v rozhovoru pro regionální Deník Magdaléna Šustová, odborná pracovnice Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského.

Když se řekne slabikář, nostalgicky si vzpomeneme na svou vlastní první učebnici, barevné obrázky a velká písmena. Jak ale vypadaly slabikáře v historii? Ze kterého roku pochází nejstarší slabikář v českých zemích?

Nejstarší dochovaný slabikář v Čechách pochází z roku 1547, ale masová produkce přichází až na konci 18. století. Hodně dlouho vypadaly slabikáře v podstatě stejně. Většinou začínaly abecedou a pokračovaly krátkými články, na kterých se děti učily číst. Jednalo se většinou o úryvky z Bible, které děti znaly. Velmi často se učily číst na Otčenáši, protože ten už uměly a učení jim to trošku zjednodušovalo. Obsah tvořily různé mravoučné úryvky ze Starého zákona, aby články měly také výchovnou pointu.

Po roce 1948 pointu výchovnou nahradila pointa politická.

To se dělo už před rokem 1948. Stát měl snahu vychovávat si loajálního občana už od dob Marie Terezie. V tehdejších čítankách najdete běžně texty o tom, jak byl císař v dětství hodné a poslušné dítě nebo rakouskou hymnu a podobně. Nicméně do roku 1948 zaznamenáváme ve slabikářích velký akcent na rodinu. Najdeme v nich články o mamince, domácnosti nebo lidové zvyky. Po roce 1948 je to naopak důraz na kolektivní život, jak maminka pracuje v družstvu, jak fungují továrny, jak armáda střeží hranice. To jsou klasická témata. Máme ve sbírce slabikář z roku 1939 z východního Pruska, kde se zase objevuje tematika hitlerjugend. Je docela zajímavé, že se to svým vyzněním až tak nemění. Největší akcent na státní kolektivní výchovu je však vidět v padesátých a šedesátých letech. Větší důraz na rodinu se začíná objevovat zase až v sedmdesátých letech.

Narazíme ve slabikářích také na projevy kultu osobnosti? Obrázky Gottwalda například?

Bylo běžné, že se již v 19. století začíná ve slabikářích objevovat portrét panovníka. Za první republiky to byly portréty prezidentů a v 50. letech bylo běžné, že tam byl Gottwald i Stalin.

Naznačila jste, že se politika projevovala i ve slabikářích z první republiky. Jak konkrétně?

Ještě ve 20. letech byly běžnou součástí články o Masarykovi nebo básničky masarykovského typu. Na učebnicích je dobře vidět, že ačkoliv vznikala republika, tak lidé pořád potřebovali „císaře pána", jen se mu říkalo pan prezident, ale v podstatě to bylo velmi obdobné.

Najdeme v pozdějších prvorepublikových slabikářích také projevy demokratické státotvornosti?

Je docela rozdíl, když vidíte slabikáře z 20. let a let pozdějších. Po vzniku republiky, když bylo potřeba využívat starší slabikáře, tak se něco začernilo, něco vyřízlo a používaly se dál slabikáře rakouské. Avšak ve 30. letech začalo vznikat hodně nových slabikářů, ve kterých je kladen důraz na demokratické tradice. Je tam třeba povídání, jak funguje republika, jak se musí všichni zasloužit, aby republika fungovala a podobně. Kult osobnosti Masaryka je již trochu potlačen.

Slabikáře do značné míry odrážely dobu, ve které vznikaly. Jak se v jejich obsahu projevovaly nové didaktické poznatky a přístupy ke vzdělávání?

V podstatě od tereziánských reforem až do 60. let 19. století si byly slabikáře relativně velmi podobné a moc se toho neměnilo a příliš se neměnily ani vyučovací metody. Učebnice musely mít takzvané schvalovací doložky, a dosáhnout toho, aby byla schvalovací doložka vydána, nebylo nic snadného a prosadit novou vyučovací metodu už vůbec ne. S novou metodou (takzvanou metodou normálních slov) přišel v roce 1880 Gustav Adolf Lindner. Právě v jeho slabikáři se poprvé objevuje ono známé, máme maso, mísu a podobně. Je fakt, že jeho slabikář Kniha maličkých vzbudil mezi odbornou veřejností velké emoce. Dalším velkým zlomem bylo v roce 1913 vydání slabikáře, který se jmenoval Poupata. Napsal ho Josef Kožíšek a byl to velký fenomén, který vycházel ještě po válce. Řadu vydání ilustrovala Marie Fischerové-Kvěchová, jejíž obrázky si ještě mnozí osmdesátníci pamatují. To byl jeden z nejoblíbenějších slabikářů vůbec.

Projevovaly se za první republiky také západoevropské vlivy?

Ve 30. letech přišla z anglosaských zemí takzvaná globální metoda. Do té doby se u nás učilo číst tak, že se děti učily hlásky, sestavit slabiku a ze slabik slovo. Globální metoda postupovala opačně. Děti se učily celé slovo a následně ho dělily na slabiky a hlásky. Odborná veřejnost tehdy sváděla šílené boje, jestli metodu používat, nebo ne. Původně metoda vznikla pro potřeby pomocných škol, které s ní měly dobré výsledky. Přestala se používat v roce 1951, protože ji neuznával I. P. Pavlov. Teď se opět některé školy pokouší tuto metodu využívat, ale je to dáno tím, že školy mají díky rámcovým vzdělávacím programům velkou volnost.

Kolik bylo vydáno v Česku slabikářů po druhé světové válce?

Ve srovnání s první republikou, kdy na trhu s učebnicemi vládla pluralita a souběžně existovaly asi čtyři typy slabikáře, které všechny měly schvalovací doložku, tak po roce 48 byla vydávána vždy jedna centrální učebnice. Nejdříve to byla takzvaná první kniha, následně s červenými deskami „červený slabikář" a od roku 1976 slabikář Oty Janečka. Bylo běžné, že učebnice měly třeba deset vydání a vycházely v obrovských nákladech, běžně 30 až 50 tisíc výtisků. Červený slabikář i „Janeček" se používaly dvacet let. Setrvačnost u učebnic byla poměrně velká.

Když odhlédneme od obsahu a zaměříme se na grafické ztvárnění slabikářů. Který je podle vašeho názoru nejpovedenější?

To je velmi subjektivní. Jejich grafika souvisí do značné míry s rozvojem knihtisku. První slabikáře po tereziánských reformách byly bezobrázkové, protože bylo nutno zhotovit dřevořezy nebo mědiryty, což bylo docela drahé a značně zvyšovalo cenu knihy. Trendem totiž bylo, aby učebnice pro školy a pro děti byly co nejlevnější. Později se začaly objevovat nejdříve černobílé obrázky a v roce 1913 vychází první barevný slabikář Poupata. České slabikáře si dlouho držely vysokou grafickou úroveň. Obvykle na nich pracovali renomovaní ilustrátoři, ať to byl Ota Janeček, nebo Václav Junek, který ilustroval červený slabikář. Jestli si pamatujete Slavnosti sněženek, Václav Junek, to je postava zasloužilého umělce, který říká, já jsem udělal slabikář pro děti a podle něj se učí už deset let! Dělal také tendenční školní obrazy, ale na druhou stranu byl jeho slabikář graficky velmi pěkný. Je pravda, že v poslední době jsou některé slabikáře až přeplácané. Bývá tam tolik obrázků, že je problém se v textu orientovat.

Nemůže to odvádět pozornost od samotného učení?

Je pravda, že řada učitelů používá ještě slabikář, který v 90. letech dělala Helena Zmatlíková. Říkají, že ho používají rádi, protože je velmi jednoduchý, není graficky přeplácaný a děti učivo dobře pochopí.

Nezkusíte, přeci jen, říci, který slabikář je váš nejoblíbenější?

Asi je to do jisté míry sentimentální, ale myslím, že slabikář Oty Janečka je velmi pěkný. Odhlédneme-li od obsahu, tak i červený slabikář je hezký. Ale marná sláva, krásná jsou i Poupata, vidíte na jeho obrázcích dějiny každodennosti. Je zajímavé sledovat, jak se v jednotlivých vydání Poupat, postupně modernizovalo dětem oblečení. Nakonec, není to tak dlouho, kdy Poupata vyšly v reprintu jako vzpomínková knížka. Poupata jsou asi největší slabikářový fenomén.

Ke vzpomínkám na školní léta patří jistě i trocha nostalgie a sentimentu. Prožívají něco podobného také návštěvníci vaší expozice slabikářů?

Ano. Lidé, a to i mé generace, kteří přicházejí, tak velmi často vykřiknou, to je Janeček, to je můj slabikář. To je doslova klasická věta, tohle je můj slabikář, z toho jsme se učili. Nebo, z toho se učil brácha. Slabikáře jsou sentimentální.

Jak to bylo v minulosti s pořizování slabikářů? Mohly si je děti z chudších rodin například půjčovat?

Pouze pokud dítě mělo od své domovské obce potvrzení, že je chudé, dnes bychom asi řekli sociálně slabší, tak mohlo mít zapůjčenu učebnici nebo slabikář ze školy. Za první republiky to bývalo tak, že v učebnicích bývaly papírové kupónky, a děti, které si koupily novou učebnici, tak je vystřihly, přinesly do školy, a když jich získaly daný počet, asi osm až deset kupónků, tak škola dostala učebnici zadarmo. Nebo existovaly spolky, které podporovaly nemajetné žáky. Běžně si ale děti musely slabikář koupit, a potom si ho půjčovaly například v rámci rodiny.

A jak jsou na tom se slabikáři sbírky Národního pedagogického muzea?

Starších slabikářů máme poměrně mnoho. Podařilo se nám získat také historické kuriozitky. Od jedné paní, jejíž manžel emigroval a žil v Německu, jsme dostali slabikář, který si nechali udělat emigranti pro děti v Německu. Máme také slabikář, který vyšel v 80. letech 20. století v Rakousku, právě pro děti emigrantů nebo slabikář z 80. let 19. století, který vydali v Chicagu. Pro nás není důležité mít všechna vydání od jednoho slabikáře, ale mít dokladován jejich vývoj, takže se snažíme neustále rozšiřovat sbírky.

Narazila jste na téma slabikářů pro děti emigrantů. Vytvářely si krajanské komunity vlastní vydání, nebo si nechávaly posílat učebnice z Čech?

Je to celkem neprobádaná problematika. Hodně záleželo na tom, jestli se komunitám vyplatilo českou školu otevřít nebo jestli tam byl nějaký spolek, který je v tom podporoval. Často se do ciziny vozily slabikáře z Československa nebo Rakousko-Uherska. Za první republiky vycházely učebnice například ve Vídni, kde žilo mnoho Čechů a kde fungoval a funguje spolek Komenského. Zčásti využívali učebnice, které vycházely u nás a oni si je s nějakou menší úpravou vydávali ve Vídni, ale nejvýhodnější bylo nakoupit učebnice a nechat si je poslat tam. Situace se zlomila po roce 1948, kdy na jedné straně fungovaly školy při velvyslanectvích a na straně druhé emigranti, kteří však oficiální státní slabikáře, z pochopitelných důvodů, nechtěli využívat. Z historického hlediska je však tuto linii poměrně složité vystopovat.

Máte ve sbírkách slabikář, ke kterému se váže zajímavý příběh, případně ho v aktovce nosila známá osobnost české historie?

Slabikář s takovou minulostí bohužel nemáme. Většinou v tomto věku nepočítáte s tím, že se proslavíte. Ale ve sbírkách jsou například učebnice dějepisu z majetku Eduarda Štorcha, které nám po jeho smrti darovala paní Štorchová.

Anketa: Jak vzpomínáte na svůj první slabikář?

Felix Slováček, saxofonista, dirigent a skladatel:
Když se řekne slabikář, tak se mi okamžitě vybaví: My máme maso, my se máme. Jaké byly desky mého slabikáře, si konkrétně nepamatuji, ale vím, že mi přišly takové prvorepublikové. Prostě tam byly úplně normální ilustrace. Něco mi to ale připomínalo, něco na způsob Ladových obrázků.

Václav Hlaváček, kapelník dechové hudby Krajanka:
Řekl bych, že slabikář mám dokonce ještě někde doma. Nejznámější, co tam bylo, je: Ema má mámu, máma má maso. Byl takový bílý s figurkou školáka. Pak tam byla myslím jednička jako pro první třídu a nápis Slabikář. Ale na penál nebo školní aktovku si nepamatuji. Stejně v té době nebyl moc velký výběr, takže jsme měli všichni to samé.

Jan Kalina, hudebník:
Slabikář jsem měl takový červený. Já jsem 65. ročník, takže jsem používal ještě starší vydání. Byly tam staré příjemné ilustrace, které jsem znal z pohádek. Akorát tam nebyly princezny, ale pionýři. Nejvíce si ale pamatuji, že jsem jako jeden z posledních ve třídě psal tužkou tečky za větou, zatímco ostatní spolužáci už psali perem.

Martina Sáblíková, rychlobruslařka:
Na slabikář si vzpomínám, jako by to bylo dneska. Bílá kniha s velkými barevnými písmeny, kde bylo napsáno Slabikář. Myslím, že ani já, ani nikdo jiný nezapomene věty jako Ema má mísu a Máma mele maso a podobně.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha:
Ema má mísu, Míla mele maso. Ve škole jsem měl červený slabikář a bylo tam hodně obrázků. Na obálce byli pionýři, kteří sázeli strom, a nějaký kluk házel větroně.

Autor: Martin Vaněk

2.9.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
22

Úřad pro kyberbezpečí: Vypátrat původ útoku na ČSÚ bude obtížné

Představitelé SPD a zástupci hnutí ANO jednali 23. října v Praze o možné povolební spolupráci. Na snímku šéf SPD Tomio Okamura (vpravo) a místopředseda hnutí Radim Fiala přicházejí na schůzku do Poslanecké sněmovny.
AKTUALIZOVÁNO
9

Okamura jedná s ANO: Chceme prosadit náš politický program

AKTUALIZOVÁNO

Předsedou poslaneckého klubu STAN byl jmenován Farský

Už v neděli ustavili klub sněmovní nováčci Piráti. Dnes je následovalo hnutí Starostové a nezávislí (STAN), za předsedu byl zvolen lídr voleb Jan Farský. Místopředsedy se stali Vít Rakušan a Věra Kovářová.

Babiš pokračuje v povolebních jednáních, sejde se se Zemanem

Vítěze sněmovních voleb, předsedu hnutí ANO Andreje Babiše dnes přijme prezident Miloš Zeman. Babiš bude také pokračovat v povolebních vyjednáváních se zástupci dalších stran nové Sněmovny. Zahájil je v neděli schůzkami s KSČM, STAN a ČSSD.

Mezi Čechy mírně převažuje nespokojenost s výsledkem voleb

Mezi Čechy mírně převažuje nespokojenost s výsledky voleb, ukázal průzkum společnosti Median. Podle průzkumu většina lidí nemá obavy o budoucnost demokracie v zemi, dotázaným by ale vadilo, kdyby vládu měl vést trestně stíhaný člověk.

Babiš přemlouval STAN ke spolupráci. Podle Gazdíka ale marně

Šéf vítěze voleb hnutí ANO Andrej Babiš přemlouval hnutí Starostové a nezávislí (STAN) ke koaliční spolupráci, ale marně, řekl novinářům po dnešní zhruba hodinové schůzce s Babišem předseda Starostů Petr Gazdík.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT