Jak vznikl váš spolek?

Byl založený z iniciativy tří dam, které se daly dohromady v roce 2010. Jedna z dam byla tehdy v Klubu přátel starého Smíchova, druhá z dam je badatelka a překladatelka německého jazyka. Obě ve sdružení stále ještě jsou. Třetí z nich teď spolupracuje se Správou pražských hřbitovů. Pravidelně máme každý rok v únoru výroční schůzi. K tomu pořádáme dvě akce měsíčně, proto si troufám skromně a s nadsázkou říci, že jsme s kolegyní Gabrielou Kalinovou jakási studnice nápadů.

Proč vůbec spolek vznikl?

O tento hřbitov se vždy zajímalo hodně lidí. Bohužel v době, když se sdružení zakládalo, to tu nebylo vůbec přístupné pro veřejnost. Hlavně z důvodu vandalství a bezpečnosti návštěvníků. Jeho podoba navíc rozhodně nebyla hodna místa posledního odpočinku velkých jmen a bohaté historie. Téměř vše bylo pokryté břečťanem a trávou. První práce tedy vůbec nebyly badatelské. Začínalo se od píky, s hrabičkami a nůžkami.

Takže mezi prvotními plány bylo dát hřbitovu podobu, která mu je hodna?

Chtěli jsme mu dát to, co si zaslouží. Dlouho se tam nic nedělalo a bylo to znát. Jen během loňsko-letošní revitalizace, kdy tam brigádnické práce nebyly vůbec prováděné z důvodu velkých stavebních oprav, to bylo znát. Málokdo si dokáže představit, jak rychle vše zaroste i za krátkou dobu.

Kdo Malostranský hřbitov oficiálně spravuje?

To je další zvláštnost. Ač je to mrtvý hřbitov, kde se už nepohřbívá, tak ho má v kontextu České republiky na starost správa hřbitovů živých. Proto všechny zásadní věci musíme řešit a konzultovat s paní Sylvou Dvořákovou, správcovou hřbitova. Jsem za to ale velmi ráda, jelikož je k nám opravdu vstřícná, přestože některé akce děláme až po zavírací době hřbitova.

Z členky jste se stala předsedkyní. Změnily se nějak výrazně činnosti, které ve spolku vykonáváte?

Rozdíl je v tom, že už nemám žádný volný čas. Ale mě to velmi baví. Ačkoli ta administrativa okolo všech věcí někdy člověka velmi obtěžuje. Například každý rok vydáváme tematickou publikaci a letos už to bude sedmá. Na ni dostáváme grant od Prahy 5.

Za ta léta se jistě spolek posunul dopředu, že?

Ano. Rozšířila a omladila se nám členská základna. Jak se říká, přichází lidé ve vlnách. Také hodně spolupracujeme se zahraničím díky Gabriele Kalinové. Průběžně například komunikujeme s Mozartovskou obcí. Loni jsme dokonce měli výstavu ve Vídni, což je pro nás něco opravdu mimořádného.

Připravujete ale i pravidelné akce, je to tak?

Moc jsme si přáli dělat tam komentované procházky a pořádat tajemné čtení, což se splnilo. Jsme rádi za to, jak se neustále na hřbitově pracuje a něco se dělá. To místo vzkvétá a je znát, že je o něj pečováno. Jedna ze zakládajících členek v současné době spolupracuje také s restaurátory, čímž se neustále odhalují nové desky a náhrobky.

Tajemné čtení a komentované vycházky pořádáte každý měsíc?

Přesně tak. Když jsem do spolku nastoupila v roce 2012, tak se najímali externí průvodci na májovou slavnost a na dušičky. Pravidelnost z našich vlastních řad začala fungovat s novou generací, jestli to takto lze vůbec říci.

Mohla byste nastínit, co na příchozí čeká?

Vždy dáváme pozvánky na sociální sítě a na bránu hřbitova. Lidé se ale nemusí nijak dopředu přihlašovat. Když mají zájem, zkrátka přijdou a vyrazí s námi na exkurzi. Chodíme po hřbitově, povídáme si o historii, zastavujeme se u jednotlivých náhrobků, případně si řekneme pár zajímavostí a perliček. Vycházky se snažíme dělat i tematické.

Lze uvést konkrétní příklad?

V září bylo například výročí korunovace posledního českého krále, kterým byl Ferdinand V. Dobrotivý. Část jeho dvora je u nás pohřbena, tak jsme se v jedné vycházce zaměřili právě tímto směrem.

A tajemné čtení?

S tím se začalo před dvěma lety. V té době bylo totiž sté výročí od úmrtí spisovatele Jakuba Arbesa. Dvě šikovné slečny, z nichž jedna je dokonce jeho přímým potomkem, zorganizovaly přednášky, slavnost a celá akce vyvrcholila čtením Arbesova romaneta, které se vztahuje právě k našemu hřbitovu. Četlo se i přímo tam. Mělo to tak velký úspěch, že jsme se rozhodli ve čtení nadále pokračovat. Navíc zde máme mnoho literátů, kteří rozhodně stojí za zmínku.

Co dalšího mohou lidé vidět?

Hlavní akcí je velká výstava o hřbitově na Portheimce. Vrchním autorem je kronikář z Prahy 5, který je také členem našeho spolku. Musím říci, že je velmi zapálen pro věc a podle průběžných schůzek, které máme, to vypadá skvěle. Výstava se otevřela v pondělí.

Co přivedlo do spolku právě vás osobně?

Když jsem ještě pracovala v Motole, každý den jsem jezdila tramvají kolem hřbitova a vždy mě zaujal jeho dominantní náhrobek se sochou biskupa Thuna. Celé místo bylo navíc polozarostlé a nesmělo se tam. Zjistila jsem, že existují nějaké stránky sdružení. A oni v tu chvíli shodou okolností hledali průvodce. Napadlo mě, kdy jindy než teď si mám plnit svoje sny. Rozhodla jsem se, že až se dám dohromady a vstanu, tak se z nemocnice a z domova, vydám rovnou na hřbitov. Jak říkám, tamní aura bezesporu přitahuje velmi noblesní skupiny lidí.

Čtěte také: Odešla ze světa luxusu. Teď pomáhá dětem