„Až po čase jsem měla tušení, že to asi bude vážnější. Pak jsem jednou slyšela v rádiu pořad o Alzheimerově chorobě a bylo mi to jasné,“ vrací se zpátky v čase osmdesátiletá Jarmila.

Manžela objednala do Motola na vyšetření. A lékaři potvrdili její obavy. „Těšili jsme se na důchod, že budeme více na chalupě a bude mít čas na všechno, co máme rádi. Demence všechno změnila. I když vlastně ne. Všechno máme. Jenom jinak,“ říká.

Karel dostal léky na zpomalení choroby. Ale jak žít dál? To už jim nikdo říci nedovedl. A co všechno bude zhoršující se nemoc znamenat, to si Jarmila také nedovedla představit.

Na co máme nárok?

„Naštěstí jsme dostali kontakt na Reminiscenční centrum a poradnu Alzheimer point. Tam se nás ujala Jitka Andresová, se kterou jsem mohla konzultovat vše, co mě tížilo. Při setkáních jsme probírali naši aktuální situaci, co nás čeká, ale zejména jaké jsou možnosti pomoci. Dokud to člověk nepotřebuje, tak ani neví, že má nárok na příspěvek na péči, pomoc sociálních služeb, konzultaci s psychoterapeutem. Nebo díky dotacím třeba i konzultace s právníkem nebo architektem.“

Nejdůležitější pro ni byl však pocit, že v tom není sama a že jejich osud někoho zajímá. Dalším mezníkem pak pro ni byla účast v programu Reminiscenčního centra ‚Vzpomínejme, když pečujeme‘. V průběhu roku se s manželem scházeli s rodinami v podobné situaci.

Program byl ušitý přímo na míru lidem s demencí. Tak, aby podporoval jejich dlouhodobou paměť. „Vzpomínali jsme na místa, která máme rádi, na školní léta, výlety… S překvapením jsem pozorovala, co manžel všechno ještě ví. A jemu to také dělalo dobře, hodně jsme se nasmáli, protože to nebylo jen o povídání, ale také jsme zpívali, tvořili a vzpomínky vyjadřovali nejrůznějším způsobem. Našli jsme tam nové přátele, se kterými se scházíme dodnes,“ vzpomíná Jarmila.

Práce se vzpomínkami

Reminiscence práce se vzpomínkami je metoda, ze které profitují zejména senioři. A specificky ti s demencí. „Vzhledem ke stárnutí populace a nárůstu lidí s kognitivními obtížemi se členky Reminiscenčního centra zdravotní sestry, sociální pracovnice, psychoterapeutky, ergoterapeutky či vysokoškolské pedagožky snaží svými znalostmi a zkušenostmi přispět k tomu, aby lidé s demencí mohli i nadále žít co nejvíce přirozeně a tak, aby se necítili vyloučeni ze společenského života,“ vysvětluje Hana Čížková, spoluzakladatelka Reminiscenčního centra.

Jak však upozorňuje, cílovou skupinou nejsou jen senioři. „Všichni máme vzpomínky, které mohou být základem pro vzájemné sdílení a budování vztahů. Pracujeme také s dětmi a rodinami tak, abychom podpořili mezigenerační vztahy, které jsou třeba z nějakého důvodu oslabené.“

A dodává, že demencí život nekončí. „Je jen potřeba hledat nové cesty a způsoby, jak být se svými blízkými.“