Alžběta Dvořáková: Mé šperky mění tvar s každým dotekem

Na soutěži talentů ve Zlíně navíc získala druhé místo, když uspěla mezi 1320 pracemi. Alžběta Dvořáková měla o své budoucnosti jasno už od dětství. Jiná než umělecká dráha nepřipadala v úvahu.

Vaše diplomová práce uspěla na mezinárodní úrovni. Jaké to je, získat takové uznání?

Byla to velká, nečekaná radost. Jsem ráda, že se někomu líbí práce, kterou jsem připravovala třeba rok. Je to důležitá zpětná vazba.

Do Holandska jste svou práci přihlásila sama?

Vedoucí našeho ateliéru Eva Eisler navrhla více lidí, jejichž práce se jí zdály zajímavé. Pak už je na galerii, zda vás osloví, nebo ne. Z mého ročníku jsme byly navrženy tři. Všechny teď v Holandsku vystavujeme. Účastní se i několik dívek z plzeňského ateliéru šperků. Sešlo se tam možná pět českých prací, což je hodně.

Jak si vlastně stojí české šperkařství ve světě?

To je velmi těžké hodnotit. Myslím si, že autorský šperk více oceňují zahraniční než čeští diváci. Češi ještě na tento druh umění nejsou zvyklí. Šperk berou jako něco, co zdobí tělo. V zahraničí je šperk brán jinak, daleko svobodněji.

V květnu jste navíc získala druhou cenu na zlínském Design Talentu. Vaše kabelka uspěla mezi 1320 pracemi. To je ohromná konkurence. Čekala jste to?

Nečekala. Práci do soutěže jsem poslala díky svému kamarádovi, který mi řekl, že se blíží uzávěrka přihlášek a ať tam pošlu ty svoje tašky. Druhý den mi ještě volal, ať nezapomenu. Zaslala jsem je tam úplně na poslední chvíli.

close info Zdroj: Lenka Grabicová. zoom_in

Práce, kterou jste posílala do Holandska, se jmenuje Tajemství prostoru. Hodně jste se prý inspirovala osobním tématem. O čem je?

Šlo o mou rekapitulaci, toho, co dělám, a kam bych ráda směřovala. Přišlo mi fajn zrekapitulovat si sama sebe a dát to do šperku. Tajemství prostoru je osobní prostor ve mně, který znám nejlépe. Snažila jsem se ho pojmenovat a bylo to velmi těžké. Nejtěžší je, když se člověk zabývá sám sebou.

Každý šperk a objekt z kolekce má svoji symboliku?

Chtěla jsem, aby práce působila příjemně na pohled i na dotek a vyzařovala klid. Součástí jsou oválné oblázky z březového dřeva, které mohou být zároveň schránky. Každý předmět má nějakou funkci. Vracela jsem se na všechny své školy. Na střední průmyslové škole jsem dělala hračku, v Liberci šperk. Brala jsem to se vším všudy. Prošla jsem si všechny své práce na UMPRUMce a zjistila, že devadesát procent věcí byly různé misky, schránky, obaly, nádoby. Hlavním elementem byly objekty, které něco ukrývají.

Vaše tvorba mi přijde velmi minimalistická a přírodní. Jak byste ji popsala vy sama?

Hodně mě baví různorodost materiálů. Poslední roky dávám přednost kůži, dřevu a kovu. Důležitá je čistota. Šperky pro diplomovou práci jste vyráběla z jelení kůže, navíc jste ji ohýbala přes kopyto.

To je běžné?

Ohýbání kůže přes kopyto je běžná řemeslná záležitost. Chtěla jsem, aby šperky vypadaly na první pohled pevně, ale aby se proměnily, když přijdou do kontaktu s tělem, když se jich člověk dotkne. Většinou chceme, aby tvary vydržely.

Vaše šperky se stále mění…

Přesně tak. Jeden šperk jsem pokryla plátkovým zlatem, který se běžně používá. Já ale použila několik vrstev a zlato jsem nefixovala. Jak člověk šperk nosí, zlato postupně odpadává. Zanechává cestu, rozplývá se v prostoru. Jsou to malé detaily, které pro mě byly hrozně důležité.

Šperky jsou nyní na výstavě v Holandsku. Co s nimi uděláte, až se vrátí?

Na to se mě teď lidé často ptají. Chtěla bych je nechat jako ucelenou sbírku. Jedná se o zhruba 25 kusů. Kdybych je rozprodala, nedávalo by to smysl. Ráda bych je vystavila někde v Čechách.

Jak jste se dostala k umění?

Od malička jsem chodila do kroužku kresby a malby. Moje učitelka mi dala základ. Brala mě na výstavy a vzala mě i na den otevřených dveří střední uměleko průmyslové školy. Prohlédla jsem si ateliéry. Přišla jsem na hračku a okamžitě věděla, že to je ono. To bylo v sedmé třídě. Od té doby jsem se připravovala. Dostala jsem se tam, studovala čtyři roky a pak přišel zlom.

Co se stalo?

Nevěděla jsem, co dál. Náhodou jsem se dostala do Liberce do ateliéru šperku. Ani jsem nevěděla, kam jdu. A šperky vás chytly? Přesně tak. Vyplynulo to přirozeně. Samo.

Co na to vaši rodiče a okolí?

Umělci nemají příliš jistou budoucnost. Odmala mám docela volnou ruku. Máma se mě ptala, jestli nechci zkusit gymnázium. To jsem nechtěla, tam bych se trápila. Tak mě nechali. Občas si povzdechli, co se mnou bude. Já ale celou dobu dělám, co mě baví.

Dá se tedy uplatnit s uměleckou školou? Najdou si šperkaři snadno práci?

Jak kdo. Záleží za štěstí, na kontaktech, ostrých loktech. Člověk musí vědět, co chce. Začátky bývají složité. Každý se zaměřuje na něco jiného, takže je to různé.

Vy už máte jasno. Co chcete do budoucna dělat?

To, co mě baví. Nemusí to být jenom šperk. Chtěla bych spolupracovat nejenom s firmami, ale i jednotlivci a vytvářet pro ně krásné věci. Kromě šperků třeba i tašky a doplňky. Teď dělám dekory na šátky pro děti. Je to široký záběr. Hlavní je, aby mě to bavilo. Abych nemusela sedět u počítače.

Co pro vás znamená umění?

To jsem si asi nikdy nepotřebovala zodpovědět. Umění je pro mě potřeba sdělení člověka. Člověk má potřebu něco ostatním říct, vyjádřit se, prezentovat pocity.

Co je to vaše sdělení?

U své diplomky jsem zjistila, že mé výtvory se hodně propojují a je jedno, jestli dělám tašku, šperky nebo hračku. Svůj rukopis mám. Ale sdělení je pokaždé jiné. Dělala jsem třeba kolekci bryndáků jako jednorázových šperků.

Bryndák může být i šperk?

Vzniklo to tak, že jsem měla neustále pokecané tričko. Bryndák se má dávat na kolena, tam se ale nikdy neumažu. Vznikla kolekce bryndáků, které sloužily i jako šperk. Když jste ho odtrhla, zbyly vám na krku korále. Nemusí to být nic hlubokomyslného. Témata člověka napadají podle toho, co vidí okolo.

Kupujete si šperky, nebo nosíte jen svoje?

Svoje skoro vůbec nenosím a celkově se snažím šperky moc nekupovat. Nosím kousky, které dostanu. Mám kolem sebe hodně šikovných lidí, kteří mi je dávají. A za to jsem ráda. Ani si nepamatuji, kdy jsem si naposled koupila pro sebe šperk.

Čtěte také: Starému oblečení dává druhou šanci a nový šmrnc