Alena Voštová netušila, že její maminka byla láskou Josefa Gabčíka

Lidé uctili památku parašutistů. Šéf Senátu: Hrdinové jsou pro národ důležití

Jejich vztah popisuje i závěrečná zpráva vyšetřovací komise Heinze Pannwitze o atentátu na Heydricha ze září 1942, podle níž „navázal Josef Gabčík již počátkem ledna 1942 v tramvaji známost s mladou vdovou Annou Malinovou a mezi oběma vznikl velmi rychle intimní vztah, který vedl k tomu, že Gabčík u ní delší čas bydlel a alespoň některé dny a noci v týdnu se u ní zdržoval.“

Výslechy a internace v Terezíně

S Annou se procházel po Praze spolu s Janem Kubišem a jeho přítelkyní Marií Kovárníkovou. Dámský doprovod měl odpoutat pozornost od mladých mužů, kteří dostali bojový úkol zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byla to Anna, která po atentátu předala zbraně parašutistů dalšímu spolupracovníkovi Oldřichu Frolíkovi.

„Já ji obdivuji. Nemůžu jí nic vyčítat. Muselo jí být hrozně, když věděla, že má doma tříleté dítě,“ uvedla pro Paměť národa její dcera Alena Voštová, která v té době žila u své babičky v Nalžovských Horách v Pošumaví. Maminka po smrti manžela v květnu 1941 začala chodit do práce a na sebe a dvouletou dceru vydělávala v kartonážním závodě na Smíchově.

Splnil své ženě sen. Dokončil pomník lidických dětí

Právě zde Annu Malinovou zatklo 23. června 1942 gestapo. Následovaly výslechy a internace v Terezíně, odkud 19. září poslala Malinová vzkaz mamince: „Moji nejdražší, zasílám Vám srdečné pozdravy. Maminko, zastřelí mě. Prosím o teplé prádlo, šaty, boty (č. 38), punčochy, mýdlo, kartáček na zuby, zubní pastu, utěrku, ručník, vaselinu, klosetový papír. Daří se mi dobře. Zašlete mně Alenky fotografii. Vzpomínám stále na vás všechny. A děkuji všem. Srdečně líbá Anna Malinová.“

Na Jenerálku přicházeli příbuzní

V tu dobu už Alenka žila na zámečku Jenerálka, kde nacisté internovali 46 dětí spolupracovníků parašutistů ve věku od dvou do šestnácti let. Přijeli si pro ni k babičce do Nalžovských Hor a jako ostatní děti ji drželi jako rukojmí, aby odradili odboj od dalších akcí.

Paní Alena si na pobyt na Jenerálce příliš nepamatuje, vybavuje se jí až tábor ve Svatobořicích u Kyjova, kam děti převezli v dubnu 1944. Důvodem mohl být fakt, že se o dětech na Jenerálce díky českým četníkům dozvěděli jejich příbuzní, kteří pak přicházeli k plotu zámečku.

Svatobořice byly zřízeny jako tábor pro příbuzné těch vojáků, kteří odešli do zahraničních armád, a Alenka se tam seznámila s profesorkou Miroslavou Markovou. Ta si s dalším internovaným profesorem Zdeňkem Loudou uvědomovala zhoubný vliv nečinnosti na děti, a tak se jim začali v rámci možností věnovat.

Rodina dala souhlas k adopci

Když se v dubnu 1945 přiblížila Rudá armáda, Němci propustili polovinu vězňů a zbytek spolu s dětmi odvezli do Plané nad Lužnicí do pracovního tábora. Až po osvobození se děti dozvěděly krutou zprávu o smrti svých rodičů popravených v Mauthausenu. Všechny kromě Alenky. Ta jediná ještě dlouhá léta netušila, co se stalo s její maminkou.

Češi nebyli národ „práskačů“, tvrdí historik a archivář Vojtěch Šustek

Šestileté děvčátko si v Plané vyhlédl bezdětný manželský pár, sokolové Klímovi ze Sezimova Ústí, kteří jí chtěli adoptovat. Profesorce Markové se podařilo kontaktovat její babičku v Nalžovských Horách. „Jsem šťastná, že je Alenka živá a zdravá a v tak dobrém postavení. Lidi mně jen říkali, když zabili Andu, tak zabili Alenku taky,“ napsala Josefa Komárková profesorce Markové a 2. září 1945 se přijela na Alenku podívat do Sezimova Ústí.

S druhou částí rodiny se dohodla, že dají souhlas k adopci. „Babička měla malý domeček a viděla, že bych se tam měla dobře, tak jsem zůstala v rodině Klímových,“ vyprávěla Alena Voštová. Její náhradní rodiče jí nikdy neřekli o jejím pravém původu. Milovala je, ale domnívá se, že jí měli říci pravdu. Celé dětství totiž z náznaků okolí tušila, že před ní skrývají tajemství.

Celou pravdu odhalila až po revoluci

Částečnou pravdu zjistila, když četla v životopisu svého náhradního otce: „Žiji u své adoptivní dcery.“ Když se ho zeptala, proč jí o tom nikdy neřekli, odpověděl, že to stejně věděla. Více se nedozvěděla. V době komunismu se o odbojářích, kteří pomáhali parašutistům vyslaným londýnským exilem, nemluvilo.

V 60. letech, když žila provdaná v Táboře a v rozhlase zaslechla pořad Děti beze jména, pochopila, že je jedním z nich. V Československém rozhlase jí dali kontakt na profesorku Markovou, která v pořadu mluvila a která chodila na pravidelné schůzky svatobořických dětí. Díky tomu se dozvěděla části svého dětství v internaci. O tom, proč byla její maminka popravena v Mauthausenu, se dočetla až po sametové revoluci, když vyšly přepisy výslechů s pomocníky parašutistů.

Celý život pracovala na poště v Táboře a v roce 2001 se přestěhovala do Prahy, kde se stýká s rodinami Malinových i Klímových.

Operace Paperclip: nacističtí vědci dostali druhou šanci. A nešlo o neviňátka