Agenti StB sledovali ambasády i z věží

Každý typ pozorovatelny měl pro StB svůj význam. Z věží se například (tehdy) nedalo odposlouchávat, ale tato stanoviště měla spoustu dalších výhod. Odtud byly například dobře vidět jinak režimu nedostupné objekty, jako například zmíněná velvyslanectví.

Kajka ve zvonici

Největšího nepřítele tehdejšího režimu představovaly Spojené státy, a proto si StB jako vůbec jednu z prvních zřídila pozorovatelnu ke sledování americké ambasády. Nejvhodnějším místem se jí pro tento účel jevila zvonice chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Ze zhruba sedmdesátimetrové výšky měla StB ambasádu znepřátelené země jako na dlani. A k tomu také západoněmeckou, britskou, italskou, francouzskou, japonskou či třeba jugoslávskou.

Monitoroval se především pohyb vozidel a osob v okolí velvyslanectví. Díky vysílačkám se zjištěné informace dozvěděla hlídka v autě, která se poté sledovaným objektům věnovala. Motorizovaní agenti takto sbírali zprávy i z dalších malostranských pozorovatelen, které sídlily například v ulici Tržiště, v Nerudově nebo Karmelitské ulici.

Sledování z věží obvykle neměli na starost muži v nejlepším věku a v plné síle, ale postarší vysloužilci, či agenti v důchodu. Proto se malostranskému šmírovacímu doupěti ve věži, kterému dala StB krycí jméno Kajka, říkalo také Dědkostroj či Dědkárna. Do věže však nebyli posíláni nemohoucí staříci, jak by se mohlo podle přezdívky zdát, ale muži, kteří ještě něco zvládli, protože při každé cestě do služby museli zdolat zhruba 300 schodů.

V sedmdesátých letech se Kajka dočkala úprav, které umožnily její trvalé využití. Došlo nejen k instalaci izolačního obložení stěn, ale pánové se dočkali i pisoáru, naftových kamen a sporáku. Sledování probíhalo až do pádu režimu, podle dochovaných záznamů zaslali „dědci z věže“ poslední hlášení na konci ledna 1990.

Malostranskou pozorovatelnu StB mohou Pražané i turisté navštívit od loňského roku. Kromě úžasného rozhledu na metropoli si lze prohlédnout expozici věnovanou státní bezpečnosti. Jsou zde fotografie pořízené hledáčkem tajných služeb, dobové artefakty a pracovní pomůcky agentů, ale také fotografie sportovců či pivní etikety, jejichž vylepováním si tehdejší policisté krátili čas. Ve vitrínách jsou i ukázky zajímavých odposlouchávacích a sledovacích zařízení. „Ani mě nenapadlo, k čemu všemu lze využít dámskou kabelku. Umístit do ní takto rafinovaně fotoaparát a pořizovat snímky přes přezku, tomu říkám umění,“ usmála se jedna z návštěvnic věže Lenka Míčková.

Slídírna u Mánesa

Šítkovská vodárenská věž stojící na jižním cípu Slovanského ostrova v bezprostřední blízkosti pražského Mánesa rozváděla samospádem vodu do kašen a domů na pravém břehu Vltavy až do poloviny 19. století. Po demontáží vodárenského zařízení se uvažovalo o její demolici, k níž však nakonec díky tlaku umělců nedošlo.

Zhruba o století později, od doby, kdy nejšikmější pražské věži hrozil zánik, si v jejím posledním patře zřídila pozorovatelnu StB. Vysloužilí agenti zde od roku 1977 až do sametové revoluce sledovali vchod do činžáku na Rašínově nábřeží, kde měl byt disident Václav Havel. Dnes je výhled na dům trochu zastíněn Tančícím domem, ale ten tehdy ještě nestál a výhled na dění před domem, kde bydlela rodina Havlových, byl ideální. Agenti šmírovali po dvojicích ve dne v noci. Ve věži proto měli lůžka, ale i nádobí, topení a pro jejich činnost nutný telefon a psací stroj. Zbytky vybavení se dochovaly dodnes, byť zdaleka ne v takové míře jako v „dědkárně“ na Malé Straně. Věž je veřejnosti nepřístupná a o zřízení expozice se zde neuvažuje.

JAN PUCI