Kliknutím zvětšíte„Myšlenka na expedici se zrodila v jedné pražské kavárně, kde jsme s Arthurem Sniegonem přemýšleli nad tím, že je tu vlastně dost lidí – odborníků, kteří mají co do činění s ochranou divokých zvířat v Kongu. Napadlo nás, že by bylo dobré udělat z těchto lidí tým, který by mohl spolupracovat s místními partnery v Africe, nějakým způsobem jim pomoct,“ vysvětlil zaměstnanec Fakulty životního prostředí ČZU, dokumentarista a fotograf, podle kterého dvěma cestami mise v Kongu nekončí – následovat má „dlouhodobá systematická práce, která bude přinášet spolehlivá data potřebná pro další strategii ochrany přírody“.
Při loňské výpravě do Konga šlo taky o navázání partnerství se Světovým fondem na ochranu přírody (WWF). „Bez všeobecně respektovaných partnerů dnes není práce v Africe prakticky možná, protože všude potřebujete povolení,“ dodal Tomáš Jůnek.
Co jste zjistili během loňské úvodní „explorační“ cesty do Konga?
Procestovali jsme lesy s různými typy správy – od těch spravovaných komunitami, přes lokality s těžařskými koncesemi až po národní park či dosud málo probádaný zaplavovaný les. Spali jsme ve vesnicích a mluvili s jejich obyvateli. Zjišťovali jsme, z čeho žijí, do jaké míry loví, jak je pro ně důležitý bush meat – maso divokých zvířat, které je obecně v konžské pánvi hlavním zdrojem živočišných bílkovin. Ptali jsme se jich, jestli využívají jako alternativu k bush meat velké řeky pro rybolov a podobně. Během této expedice jsme také navázali partnerství s místní pobočkou World Wildlife Fund (WWF), s níž ČZU podepsala memorandum o spolupráci. Od té doby máme vedle sebe velkého partnera, což je v praxi velmi důležité. Společně plánujeme všechny větší, řekněme velkoplošné aktivity v Kongu. Konkrétně já se věnuji monitoringu zvířat především s využitím fotopastí.
V čem ta práce spočívá?
Sledujeme, pokud možno na co největším území, jak tam vypadá komunita zvířat. Když se pak data analyzují, tak se díváme třeba na vliv vodních zdrojů nebo rozšíření lidských sídel na konkrétní druh antilopy a podobně. Letos jsme na západě Konga rozmístili nějakých 40 fotopastí, z nichž máme zhruba 17 tisíc fotek zvířat, což je úžasné číslo. Jsou tam sloni, gorily, šimpanzi, mandrilové, velcí luskouni… Monitoring je takto rozsáhlý, protože potřebujeme čísla v časových řadách. Když pak s nimi někdy půjdeme za nějakými politiky či „decision makery“, oni by měli reagovat.
Tomáš Jůnek
Narodil se v roce 1977 v Praze. Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK a ekologii na Fakultě životního prostředí ČZU, kde je zaměstnán jako manažer projektu OWAD. Dříve pracoval také v pražské zoo a v ČTK. Dlouhodobě se zabývá ochranou ohrožených druhů zvířat zejména v tropech. Je i fotografem a publicistou. Tomáš Jůnek je ženatý a má syna.
Jak konkrétně vypadá území, kde sbíráte data?
Začali jsme v místě, které je poslední výspou civilizace, kam se dá dojet autem. Asi deset kilometrů od té vesnice je les, který se už těží. Fotopasti jsme dali na hranu pralesa, který ještě není těžený, abychom to po nějaké době mohli zopakovat a vidět případnou změnu po začátku těžby – respektive lidské přítomnosti jako takové. Chtěli bychom ukázat, jak důležitá je hlavně pro větší zvířata, která migrují, souvislá nedotčená příroda. Ta dosud existuje i v námi sledovaném koridoru, mimochodem zatím bez těžařských koncesí, mezi dvěma národními parky. Je důležité jejich propojení zachránit, aby z těch parků nebyly izolované ostrovy. V Kongu se přitom těží selektivně. Les se nekácí „na holo“, ale vytěžují se konkrétní cenné stromy. I takto „probraný“ les může být pro spoustu druhů funkčním prostředím, v němž mohou žít. Jenomže těžba má pochopitelně i sekundární efekty. Když se těží, vzniká poměrně hustá síť cest, po kterých se do lesa dostávají lidé včetně lovců. Selektivní těžba tedy nemusí být problém pro les jako takový. Les má velkou schopnost obnovy. Největší hrozbou je pro zvířata, na něž se lidé zaměřují.
Můžete uvést příklad toho, jak těžaři komplikují zvířatům život?
Fotopasti máme i v území, kde už se těží zlato. Jdete krásným panenským pralesem a najednou přijdete na sto metrů širokou, tři kilometry dlouhou výsypku. Jsou tam kvůli této těžbě zničená povodí přítoků hraniční řeky mezi Kongem a Gabonem. Vedle hald s výsypkou jsou místy zatopené jámy nebo kilometrový odvodňovací kanál, který svádí vodu mezi dvěma potoky. Je to neoznačená strouha široká třeba tři metry a hluboká osm metrů. Když do ní spadne člověk, může kilometr plavat a pak vylézt. Pro slona je to prakticky nepřekonatelná bariéra. Kdyby po vytěžení terén alespoň srovnali, tak si voda zase najde cestu. Některé zásahy jsou skutečně devastující.
Překvapilo vás něco v dosavadních zjištěních z hlediska zvířecích populací?
Je velmi dobré, že podle dosavadních indicií se v daném území ještě vyskytují mandrilové. To jsou takoví pralesní paviáni s barevnými rýhami na čumáku. Jinak žijí hlavně v Gabonu a u Guinejského zálivu. Pozitivní zpráva jsou i náznaky početné populace velkých luskounů, kteří čelí značnému tlaku kvůli tradiční asijské medicíně. Jsme také v oblasti, která je de facto jádrem rozšíření pralesních slonů, což je perfektní. Je to i hlavní důvod, proč na toto území cílíme. Je to důležitý region mezi třemi národními parky ve třech zemích. Jsou tam navíc majitelé koncesí, s nimiž se dá mluvit a díky tomu tam můžeme pracovat. Vždy když je komunikace, tak je i naděje, že se najde způsob, jak něco zachovat. Současně tam žijí Pygmejové, kteří čelí ve všech těch zemích snahám o nucenou asimilaci a jsou většinou na okraji společnosti. Je skvělé, že se je WWF snaží najímat jako stopaře nebo průvodce. Oni jako lovci a sběrači prales velmi dobře znají. Jejich zapojení do ochrany zvířat může být velmi dobrý způsob, jak je motivovat k tomu, aby se znovu aktivizovali. Mnozí z nich totiž žijí na sociálním dně a v depresích.
Co si od vaší „mise“ v Kongu slibujete?
Toto hraniční území může být určitým prubířským kamenem a vzorem toho, jak by to mohlo fungovat v afrických pralesích obecně. Že by možná vedle sebe mohli žít ochranáři, rozumní koncesionáři a místní komunity, které by byly ochotné spolupracovat a hledat alternativní zdroje potravy. Nejen lovit bush meat, ale přemýšlet třeba o chovu kuřat. Největší výzva není zavřít kus pralesa, vyhnat z něj lidi a chránit to s kalašnikovy. Tak se dnes ochrana přírody nedá dělat. Tím vytvoříte jen ostrov přírody, který nemá s realitou nic společného. V konžské pánvi žije 70 milionů lidí a ti potřebují z přírody něco získávat. Jde jen o nalezení správné míry, aby se ta příroda nezničila.
Vidíte v lovu divokých zvířat v Kongu (a pytláctví) nějaké trendy?
Kongo je pro pochopení ochranářské problematiky v jednom směru velmi jednoduché. Je to dlouhá země, která vede od moře doprostřed pralesů. A prochází jím v podstatě jediná silnice. Čím dále se dostáváte od moře, tak to opravdu vnímáte jako přibližování se symbolickému srdci temnoty. Podél té silnice vám nabízejí nejdřív uloveného frankolína, pak kočkodana, ještě dále luskouna, protože se tam ještě nedoslechli, že je chráněný. Když se dostanete na samotný sever a jdete se večer najíst do vesnické hospody, tak tam nemáte žádnou jinou alternativu než bush meat. Buď si můžete dát chocholatku nebo štětkouna. Ilegální lov za účelem získání slonoviny je v této části Afriky špičkou ledovce, není to tam největší problém. Arthur vypozoroval určitý trend právě na té hlavní silnici. Je tam několik checkpointů, kde pomocí psů kontrolují zavazadla pasažérů zastavených aut. Sloní kly v podstatě vymizely z této přepravy. Jestli se pašují, tak buď přes hranice anebo letecky. Samotný bush meat pak představuje velkou šedou a obtížně definovatelnou zónu.
Proč?
Zvířata se loví v naprosté většině případů pomocí drátěných ok. A ta pochopitelně nejsou selektivní – chytí to, co chytí. Od krysy až po buvola, od chocholatky po levharta. Gorila ho sice může roztrhnout, ale stejně pak může umřít na infekci. Problém je to, že současná společnost tam loví tímto způsobem. Navíc populace roste a tím pádem neustále narůstá i konzumace pralesních zvířat. Bush meat současně putuje do hlavního města, protože je to žádaná komodita. A putuje dokonce i do Evropy. Zdejší rostoucí černošská populace si ráda připlatí za to, že sem dostane bush meat, veterinárně samozřejmě absolutně nekontrolovaný. Přes Brusel i Paříž letecky míří v kufrech cestujících tuny masa. Samotného mne šokovalo, když jsem ta čísla viděl. Čili celkově vzato, se prales konstantně vyzvěřuje, lidé ho s pomocí drátěných ok „vyžírají“. Do toho všeho navíc někdo v Číně zjistil, že je výborný artikl rohovina ze šupin luskouna. A lovci, kteří si ho dříve ulovili jen k obědu, teď navíc ještě prodají šupiny Číňanovi, který je v Africe kvůli těžařské koncesi. Ti lovci zjistí, že je to výhodný kšeft a začnou to dělat ve větším.
„Zvítězili“ byste jako ochránci zvířat ve chvíli, když by byli dokonale vzdělaní a ohleduplní „obyčejní“ lidé? Nebo je klíč k úspěchu spíše u mocných či úředníků?
Bavíme se o zemi, která je v podstatě diktaturou. V praxi to vypadá tak, že jedete lesem po silnici, která vznikla díky těžařům dřeva. Najednou deset kilometrů před vesnicí, do níž míříte, přijedete k velké modré plechové bráně. Před ní stojí konžský policista a brána má čínské nápisy, protože tam začíná čínská koncese na těžbu zlata. Předložíte mu dokumenty s vysvětlením, co tam jedete dělat a on se rozhodne, jestli vás tam pustí nebo ne. My se na tato místa dostáváme díky výzkumnému povolení od WWF, protože jsme jejich partneři. Pak do té vesnice přijedete přes zdevastovaná povodí a všichni tam na těžaře nadávají, protože jim kvůli těžbě dochází voda a navíc nikdo u nich není zaměstnaný. Na koncesi je třeba sto dělníků, ale všichni jsou ze sousední Demokratické republiky Kongo. Ti jsou totiž ochotní dělat za nižší mzdy. Tím chci říct, že místní vlastně jsou informovaní a vzdělaní. Když vám dojde voda, tak vám dojde. A nejspíš chápete, že to není proto, že by nepršelo. Vesničané ale nejsou ti, kdo dávají povolení koncesím.
Ale i Kongu pochopitelně platí nějaké zákony, že?
Jistě. Mají velký seznam druhů zvířat, které jsou zákonem chráněni a nesmějí se lovit. Ty seznamy dokonce visí u starosty na domečku. Existuje též doba lovu u určitých zvířat i systém vydávání loveckých povolenek. Osvěta pochopitelně smysl má a lidé ji vnímají. Po cestě na sever míjíte u silnice billboardy, které upozorňují na to, že jsou gorily chráněné a podobně. My se ale musíme spíše postarat o zvířata, která zákonem chráněná nejsou. Nějaká alternativa jiného zdroje živočišných bílkovin v podobě chovu hospodářských zvířat nebo rybolovu je podle mě úplný základ. Pokud bude dnešním tempem probíhat v podstatě legální lov, tak bude Afrika po čase doslova vyjedená.
Studoval jste na Univerzitě Karlově i na České zemědělské univerzitě, kde jste aktuálně zaměstnán. Jak vás tyto školy dokázaly připravit na „terén“ v Africe?
Nejdůležitější je to, že studentovi dají důvěru v tom, že může i bez přímého dohledu školitele odjet do často velmi složitých podmínek, aby přinesl nějaká data na základě osobního závazku. Já jsem například pracoval na diplomové práci na Madagaskaru. Jsem vděčný za tuto příležitost, byť byl obrovský problém tu cestu zaplatit. Tehdejší granty byly o poznání „hubenější“ než dnes. Zásadní ale bylo to, že téma, které jsem si vybral, někdo posvětil a řekl – tak jo, nějak to dopadne, snad dobře. Když v dnešní době máte nějakou rozumnou vizi, tak se peníze na to shánějí i poměrně dobře a školitelé na univerzitách bývají vstřícní.
Co obvykle cítíte po návratech z Afriky do komfortního prostředí Prahy?
Záleží, jak dlouho jsem v té Africe byl. Po nejdelším pobytu, který trval téměř tři čtvrtě roku, se pochopitelně dostavil kulturní šok. Najednou jsem nevěděl, jak se jezdí metrem. Po několikatýdenních cestách to nebyl zas až takový problém. Já jsem rád v terénu a terénní aktivity mám i v Česku. Nejsem úplně člověk, který by žil po kavárnách. Mám ale Prahu rád. Je to město, ve kterém jsem doma. Má ten správný rozměr – není ani moc velká, ani moc malá. To nejdůležitější, co člověku dávají cesty tohoto typu, je podle mě nadhled nad žabomyšími spory nebo třeba módou, která diktuje, jaký typ telefonu si pořídit. Zjistíte, že si nemusíte pořád kupovat nové boty nebo oblečení, protože zkrátka víte, jaký to má dopad. Pořádný šok jsem ale zažil po návratu z Konga letos v březnu. Po čtrnácti dnech v pralese jsem strávil čtrnáct dnů sezením doma, protože jsem si tehdy ještě dobrovolně naordinoval karanténu. Teď se Kongo znovu otevřelo a když vše dobře půjde, tak bychom tam chtěli vyrazit v listopadu.
Je africká divočina odsouzená k zániku?
Obávám se, že s nárůstem populace, kterého jsme tam svědky, mizí rapidně. Nejspíš to nemůže dopadnout úplně dobře. Na druhou stranu Sahara je také divočina. A vlastně pěkná.
21
1
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
