Po Praze máte čtyři budovy s pobytovými službami nebo denními stacionáři. Jsou vaše kapacity dostatečné vzhledem k aktuální poptávce?
Nejsou a rádi bychom je navýšili. V Dolních Počernicích jsme si nedávno pronajali dům od spolku, který ho postavil, ale nemá už sílu na jeho provozování. Požádali jsme proto magistrát o navýšení našich kapacit o budovu v Dolních Počernicích, což by ze strany města znamenalo i závazek, že nám na to bude přispívat. Rozhodnutí čekáme v nejbližších měsících. Úplně jisté to není, protože finanční prostředky na sociální služby jsou samozřejmě omezené. Jak ukázaly nedávné rozpočtové tanečky mezi státem a kraji, tak finanční výpadky hrozí i už existujícím službám. A v našem případě jde navíc o rozšíření. Budeme navíc podávat projekt k MPSV na dostavbu budovy ve Stodůlkách, s náklady kolem 20 milionů korun. Výsledkem má být pobytové zařízení pro lidi s poruchou autistického spektra. A tady jsem optimista, protože velký deficit v péči o tyto osoby uznává i samotné ministerstvo, které v tom smyslu vypsalo výzvu.

Věnovala se dosud autismu v sociálních službách malá pozornost?
Mnozí klienti respektive jejich rodiče narážejí na to, že je nikde nechtějí přijmout. Protože řada z nich je opravdu náročná na péči. Může se to projevovat třeba velkou agresivitou. To znamená, že takový jedinec potřebuje neustále jednu osobu, která se mu věnuje. Ani my nejsem na tyto typy klientů příliš uzpůsobeni. Jsou u nás lidé i s touto diagnózou, ale ta má opravdu širokou škálu projevů. Ty takzvaně těžké případy bychom v současných personálních a prostorových podmínkách nezvládli. Chceme proto reagovat na tuto poptávku. A magistrát mi už slíbil financovat provoz nového křídla, pokud zařídíme jeho dostavbu.

Kdo je Jakub Suchel?
Narodil se v roce 1973. Vystudoval VOŠ Jabok, později Fakultu humanitních studií UK. Následně pracoval v organizaci Život90 jako vedoucí poradenství. Ředitelem Diakonie ČCE střediska Praha, dříve Diakonie Stodůlky je od roku 2008. Téměř celý život bydlí v Praze 5 na Smíchově, s manželkou Gabrielou vychovává pět dětí. Mezi jeho zájmy patří cyklistika a astronomie.

Poskytujete také takzvanou ranou péči. Co si pod tím představit?
Je to terénní pomoc rodinám, které mají dítě s hendikepem. Ve většině případů jde o vývojové poruchy. Teď jsou třeba časté poruchy řeči, což znamená že dítě není schopné se naučit mluvit a má opožděný vývoj. Někdy je diagnóza jasná hned po narození, jindy ale až po několika letech. My přitom ani nemáme právní nárok znát lékařskou zprávu. Podporujeme tyto rodiny poradenstvím a doprovázením v nelehké situaci. Protože často bývají zaskočené a na situaci nepřipravené. Nevědí, co mají dělat. Zejména, ale ne vždy to platí pro otce. Díky této podpoře se mnohdy udrží rodina pohromadě. Naše pracovnice, kteří za rodinami vyjíždějí po Praze a třech dalších krajích, jim poradí třeba v tom, na koho dalšího se mohou obrátit. Že existují například svépomocné skupiny pro děti s podobnou diagnózou. Ukazují jim také různé metody jiné práce s jejich dětmi. Snažíme se tedy doprovázet rodiny tak, aby situaci ustály, a zároveň v nich najít vnitřní dispozice k tomu, aby mohly lépe pečovat. Četnost návštěv je individuální, ale zpravidla je to jednou až dvakrát měsíčně.

Ve vašich stacionářích a v domově pro zdravotně postižené se staráte většinou o lidi s tzv. kombinovaným hendikepem. Přijímáte výjimečně i klienty, kteří jsou mentálně zdraví a mají „jen“ tělesný hendikep?
To nejde. Není to naše cílová skupina. My víme, že když by k nám přišel někdo s „pouze“ fyzickým hendikepem, tak by tu byl nešťastný. Dokonce jsme tu měli klienty s lehčím mentálním hendikepem, kteří vyžadovali méně podpory. A i někteří z nich tady byli nespokojení, protože ani nemohli komunikovat s ostatními klienty podle svých představ. Snažíme se poskytovat služby na míru. A nedá se říct, že bychom někoho apriori odmítali, ale při jednání se zájemci tyto věci řešíme - upozorňujeme a doporučujeme, jestli je vůbec daná služba vhodná.

Souhlasíte s kurzem, který razí v sociálních službách současná pražská koalice? Radní Milena Johnová chce mimo jiné ukončit posílání hendikepovaných Pražanů do mimopražských ústavů a posilovat ambulantní služby jako alternativu k „ústavní“ péči.
Ohledně „detašovaných“ zařízení Prahy je to jednoznačně dobrá myšlenka a humánní postoj k problematickému dědictví minulosti, kdy byli postižení lidé odsouváni v uvozovkách mimo civilizaci, aby nebyli na očích. Na druhou stranu to bude určitě časově náročný proces. A domnívám se, že by měl být i cíleně pozvolnější a celkově citlivý. Už proto, že mnozí klienti se tam cítí jako doma. Ne všichni z pohraničí budou moct přejít do chráněného bydlení nebo ambulantní služby.

A jak vnímáte volbu mezi důrazem na „lůžkové“ nebo naopak ambulantní služby?
Nemyslím si, že chce paní Johnová nějak potlačovat pobytové služby. Cílem je asi spíš eliminovat velké ústavy a zařídit, aby byl v ambulantních službách větší výběr a bylo jich celkově víc. A z toho podle mě logicky vyplývá ideální situace, kdy by se mohli rodiče respektive klienti rozhodnout, jestli je pro ně lepší pobytové zařízení nebo ambulantní služba. Mnoho lidí by se o své postižené potomky chtělo starat, ale z mnoha důvodů se toho zaleknou. Třeba proto, že není dostatek odlehčovacích služeb. Mnozí si také řeknou – co bude až tu já nebudu nebo nebudu schopen se postarat. Proto často automaticky volí pobytové zařízení. Samozřejmě ale pro někoho je pobytová služba jedinou možností. I náš týdenní stacionář může přestat vyhovovat stárnoucím rodičům, kteří už nemají sílu starat se o nemocného potomka přes víkend. Obecně by měl být pobyt ústavního typu až na posledním místě a k němu by mělo být co nejvíc alternativ, jako například chráněné bydlení. My ale jako poskytovatelé služeb reagujeme na poptávku. Upozorňujeme magistrát, že máme patnáct přihlášek do pobytové služby a že proto potřebujeme kapacitu zvýšit. V Dolních Počernicích chceme vytvořit pobytovou službu, protože vnímáme potřeby klientů a jejich rodičů. Nemělo by tam ale být víc než osmnáct klientů - právě proto, aby to nebyl ústav.

To platí obecně?
Je nějaký standard, který říká – nové budovy by měly mít určité parametry. Na pokoji by měli být maximálně dva lidé. Mělo by tam existovat nějaké společenské zázemí, jedna toaleta pro maximálně čtyři osoby, jedna sprcha pro šest. Velký dům pro sto klientů je levnější, ale vlastně nehumánní. My se snažíme jít v souladu s moderními trendy a do souladu se snažíme dávat i budovy, protože si uvědomujeme, že třeba některé pokoje by měly být takzvaně vzdušnější a prostornější. Další vybavení pokojů by to uvedlo do ještě většího souladu, ale to už je zase otázka dalších peněz. Určití klienti by třeba uvítali vlastní kuchyňku, protože i někteří lidé s kombinovaným postižením jsou do jisté míry schopni sebeobsluhy. Všichni už si uvědomují, že ta nejjednodušší cesta v podobě „absolutní“ péče o klienty, za které se vše dělá, není správná. Takoví klienti jsou pasivní a nezlobí. Naším úkolem je naopak vést je k samostatnosti. Mohou mít také třeba touhy, které neumíme včas rozpoznat. I tito lidé by proto měli mít možnost prožít důstojný a šťastný život.

Jak obtížné je pro vás aktuálně shánění peněz na provoz, platy a investice?
Musím říct, že na tom nejsme špatně, protože jsme v hlavním městě. Od státu dostáváme na klienta řekněme podobně jako v jiných krajích, ale dalších asi třicet procent dává metropole ze svého rozpočtu. To znamená, že v sociálních službách na území Prahy to není na nějaké vyskakování, ale ani na zavírání nebo omezování služeb. Nemáme důvod naříkat, že nepřežijeme konec roku. Neříká se mi to ale snadno, protože znám situaci některých sesterských diakonií v regionech, kde skutečně došlo k propadu. Peněz od státu mají sice plus minus stejně, ale museli přidat na platy a od krajů dostávají často velmi málo. Trochu do toho vidím, protože ranou péči provozujeme i za hranicemi Prahy. Třeba Ústecký kraj nám na to přispívá zhruba třináct tisíc z milionu. Praha pak sedm set tisíc ze tří milionů. To je zjevná disproporce. Bohužel se ukazuje, že nejen stát, ale i kraje mají máslo na hlavě. My samozřejmě musíme pracovníky platit trochu víc než jiné kraje, aby nám neutekli do Lidlu. A to si Praha uvědomuje. Poměrně dost dává na platy i naše organizace. Ale řeknu to otevřeně – průměrný plat pečovatele je tady kolem 25 tisíc hrubého. To je sice lepší než před několika lety, ale pořád dost málo. A další problém je ten, že nevíme dne ani hodiny. Teprve v únoru či v březnu se obvykle dozvíme, kolik dostaneme peněz a jestli vůbec nějaké dostaneme. Právě připravujeme rozpočet na příští rok, ale bez jakýchkoliv jistot. Už jsme si na to ovšem zvykli.

Napadá vás, jak systém jednoduše zlepšit?
Správnou cestou je podle mě určitě víceleté financování. Pokud jsou služby registrované a splňují standardy kvality, jsou osvědčené řadu let, tak není důvod, aby musely rok co rok žádat znovu o peníze a čekat, jak to dopadne. Díky lepší předvídatelnosti bychom také mohli snáze oslovovat sponzory. Pomohl by i povinný závazek krajů, že budou dávat určité procento na sociální služby ze svého. Ministerstvo o to usiluje, ale stát k tomu asi těžko může kraje donutit. Náš specifický problém pak vychází z toho, že jako nezisková organizace v nadprůměrně bohatém regionu EU si v podstatě nesáhneme na investiční peníze. Z unijních fondů nezískáme nic a téměř všechny investice tak závisí na sponzorech. Výzva na dostavbu centra ve Stodůlkách je po dlouhé době první věc, v níž můžeme usilovat o peníze z veřejných zdrojů. Cítím to trochu jako určitou diskriminaci neziskových organizací v Praze. Protože ani magistrát na investice moc nechce dávat. Vychází z pozice, že jde o naše nemovitosti, které město nebude zhodnocovat. Je to složitá, spíš politická záležitost. Inspirovat bychom se mohli třeba v Německu, kde dostávají určitou sumu na klienta a den. Organizace si tyto peníze může dávat stranou, takzvaně šetřit do prasátka. Za pět nebo deset let je z toho několik milionů eur a za to se může například postavit nová budova. Každé euro je třeba zkontrolovat, musí to být transparentní. Ale ty peníze se vyúčtují až třeba po těch deseti letech a je to v podstatě jednoduchá administrativa. Nemusí se to dělat každý rok znovu a znovu.

Plánujete otevřít váš areál ve Stodůlkách veřejnosti. Co si od toho slibujete?
Chceme zpřístupnit hlavně zahradu. Už to tak máme u budovy domova a centra denních služeb v Krči, kde k nám chodí maminky s dětmi na hřiště. Cílem je, abychom propojovali život místní komunity a ten náš. Abychom se neuzavírali do nějakého ghetta v tom smyslu, v jakém se dřív posílali lidé s postižením do pohraničí. Myslím si, že vzájemné potkávání nemusí být obohacující jen pro naše klienty, ale i pro veřejnost z okolí. I třeba školní skupiny si tu budou moct udělat vlastní program, což už jsme si vyzkoušeli s úspěchem během jednoho dne, kdy k nám přišla zhruba stovka školáků. Nejde to ovšem hned. Musíme ještě tu zahradu dovybavit nějakými prvky, aby měli lidé důvod sem chodit. A je třeba naučit pracovníky, aby se nebáli, že se něco stane, když sem přijde cizí člověk.

Hraje nějakou roli ve vašem fungování fakt, že jste církevní organizace?
Z hlediska klientů vůbec ne. Nikdo nám neřekl – my k vám naše dítě nedáme, protože jste církevní. Při pohovorech se uchazečů o práci ptáme, jestli s tím nemají problém. A neptáme se, jestli oni sami jsou věřící. Spíš si myslím, že jsme na jedné lodi se všemi neziskovými organizacemi. Protože když se řekne neziskovka, tak se některým lidem otvírá kudla v kapse. Mají pocit, že jsme nějací paraziti. Je to podle mě otázka osvěty. Je třeba o tom tématu mluvit a ukazovat, že řada neziskových organizací dělá opravdu dobrou práci, že mají pro společnost smysl. A pokud má někdo o tom pochybnosti, ať se k nám přijde podívat.