Kliknutím zvětšíteLajčin let do vesmíru se uskutečnil 3. listopadu 1957, jeho aktérem byla zatoulaná fenka z moskevské ulice. Její start měl potvrdit, že živý tvor přežije vzlet do vesmíru a delší pobyt na oběžné dráze ve stavu beztíže, s jejím návratem na Zemi se však nepočítalo. Šestý den letu Lajka v raketě Sputnik uhynula, přičemž se dodnes diskutuje, zda byla na dálku usmrcena naprogramovanou injekcí, nebo zda se udusila po selhání baterií či přehřála v kabině. Sputnik při návratu k Zemi shořel v dubnu 1958 v atmosféře.
Právě v roce, kdy se Lajka poprvé vznesla na zemskou orbitu, se ve francouzském Kamerunu v západní rovníkové Africe narodil šimpanzí sameček, kterého brzy poté odchytili lovci a poslali do Miami na statek chovající exotickou zvěř (zejména ptáky).
Odsud se brzy stěhoval do Hollomanu, kde sídlila zdravotní letecká laboratoř Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA), jejímž cílem bylo připravit ve vesmírných lodích a raketách takové prostředí, aby v nich živí tvorové dokázali přežít. Jedním z jejích "klientů" se stal i zmíněný šimpanzí sameček, jenž na počest vedoucího laboratoře, plukovníka Hamiltona "Hama" Blacksheara získal jméno Ham.
Proč šimpanz?
NASA chtěla vyzkoušet, bude-li astronaut schopen plnit ve vesmíru motorické úkoly. K tomu se hodil lépe hominid než pes, přičemž jako nejvhodnější zvíře byl vybrán šimpanz.
"Šimpanz je inteligentní, běžně poslušný a představuje primáta dostatečné velikosti a rozumnosti, aby se dal smysluplně srovnat s lidským chováním. Jeho průměrná doba odezvy na daný fyzický stimul je 0,7 sekundy, ve srovnání s lidským průměrem 0,5 sekundy. Jeho vnitřní orgány jsou umístěny podobně jako u člověka," vyjmenovává přednosti tohoto primáta historická publikace NASA "Nový oceán: dějiny projektu Mercury".
Výzkumníci se rozhodli najít šimpanze, který bude vystřelen do vesmíru a jeho úkolem bude manipulovat s "řídící pákou", aby si mohli ověřit nejen to, že tvor podobný člověku dokáže na oběžné dráze přežít, ale také to, že během startu, ve stavu beztíže a při návratu bude schopen pohybovat potřebnými nástroji.
Ve skupině 40 šimpanzích kandidátů na vesmírný let se ocitl i sameček Ham z Kamerunu. Všichni šimpanzi byli cvičeni v tom, aby v reakci na zvuk a světlo uměli zatáhnout za páku. Pokud zareagovali do pěti vteřin správně, čekala je banánová odměna; pokud ne, dostali mírný šok do chodidel. Zvířata byla také vystavena simulovanému přetížení a mikrogravitaci, což je mělo připravit na vesmírný let, podobně jako jejich lidské protějšky cvičení na centrifugách.
Letěl díky dobré náladě
S pokračujícími testy byla skupina potenciálních kosmických cestovatelů zúžena na 18 a poté na šest (čtyři samičky a dva samci). Ham, v té době již tříletý, byl vybrán jako jeden z finalistů.
Dne 2. ledna 1961 přemístili pracovníci NASA všech šest zvířat z Hollomanu na floridský mys Canaveral, kde se připravoval start rakety, a pro případ nákazy či onemocnění je rozdělili do dvou skupin.
Obě skupiny začaly trénovat ve vlastní maketě návratového modulu, v níž se šimpanzi učili během 29 tréninků provádět motorické úkony.
Ještě 30. ledna, den před plánovaným startem, nebylo jisté, která ze šesti opic se do vesmíru opravdu podívá. Rozhodnutí bylo na veterináři Johnovi D. Moselym a na specialistovi NASA Jamesi P. Henrym. Do oka jim padl Ham, který ten den obzvlášť dováděl a měl výbornou náladu. Dostal přednost, jako první náhradnice byla vybrána jedna samička.
Komplikovaný let
Obě vybraná zvířata byla 19 hodin před startem nakrmena, zdravotníci jim připnuli biosenzory sledující jejich životní pochody a připnuli je do přetlakových "lehátek". Sedm a půl hodiny před startem následovalo druhé fyzické vyšetření, po němž přišly na řadu další senzorické a psychomotorické testy.
Asi čtyři hodiny před startem byli oba malí "astronauti" oblečeni, dostali každý malou helmičku a v lehátku byli dopraveni k nosné konstrukci vedle rakety Mercury-Redstone 2, jež měla jednoho z nich dopravit na oběžnou dráhu. Ham měl pořád temperamentu na rozdávání, takže dostal přednost.
Vesmírný let absolvoval v kosmické lodi Mercury vynesené na oběžnou dráhu již zmíněnou raketou Mercury-Redstone 2. Byl upoután v bezpečnostní sedačce (či spíše "lehátku") uvnitř samostatné tlakové kabinky (návratového modulu), která byla navržena tak, aby mu umožnila dýchat i v případě, že by selhal tlak v kabině lodi. Tato "kapsle" byla vyrobena z hliníku a skleněných vláken a měla dvě plexisklová okénka. Na výšku měřila něco přes metr, její další rozměry byly 50,8 a 40,64 centimetru.
Během letu, který trval 16,5 minuty, zažil šimpanz celkem 6,6 minuty stavu beztíže. Ze země dostával v návaznosti na předchozí trénink pokyny k tahání páky, aby se vyzkoušela jeho reakce na vjemy jako zrychlení při startu nebo právě beztížný stav. Původní letový plán počítal s tím, že raketa vystoupá do výše 185 kilometrů a dosáhne rychlosti kolem sedmi tisíc kilometrů v hodině, ale kvůli technickým problémům nakonec vyletěla až 252,7 kilometru vysoko rychlostí bezmála 9,5 tisíce kilometrů v hodině.
Kromě toho ve vesmíru skutečně došlo k částečné ztrátě tlaku vzduchu v kabině. Katastrofu naštěstí odvrátil tlakový návratový modul, který Hama chránil.
Ani poté ale nebylo vyhráno. Když kapsle dopadla po návratu zvýšenou rychlostí do Atlantského oceánu, náraz ji poškodil a dovnitř se dostala voda. Kdyby záchranný vrtulník, vyslaný z lodi USS Donner, nedorazil včas, mohl se Ham utopit. Vrtulník však naštěstí přiletěl a chlupatý astronaut, první v americké historii, který se podíval na oběžnou dráhu, se dostal v bezpečí na palubu lodi.
Neměl rád paparazzi…
Navzdory všem potížím se Ham jevil po návratu klidný, v dobré náladě, rád si potřásl s velitelem lodi rukou a s nadšením se zakousl do jablka, které mu nabídli.
Po přistání na pevnině s radostí zamířil do hangáru, kde pobýval před startem a na který si zvykl jako na svůj domov, jenže jej čekala ještě jedna nesnáz - na jeho návrat čekaly desítky a stovky novinářů, kteří se teď nahrnuli kolem něj a všichni fotili.
Blesky fotoaparátů a vrčení kamer unaveného šimpanze podráždilo, takže se na žurnalisty vztekle obořil. Jeho cvičitel ho chtěl rychle odvést, televizní kameramani ale prosili, aby jim dovolil víc záběrů. Rozrušený Ham se tedy musel znovu vrátit, což ho znepokojilo ještě víc. Nakonec ho museli uklidňovat tři lidé.
Lékařské vyšetření ukázalo, že je po pobytu v kosmu mírně unavený a dehydrovaný, ale jinak v pořádku. Dobře dopadly i úkoly, které měl plnit - ukázalo se, že reagoval jen o něco málo pomaleji než na Zemi. Pro NASA to byl cenný poznatek, že astronauti mohou i ve vesmírných podmínkách plnit své úkoly.
Ham si okamžitě získal celonárodní slávu a mockrát se objevil v řadě článků, na obálkách časopisů a v televizi. Do roku 1980 žil ve Smithsonianově národní zoo ve státě Washington, poté byl převezen do zoologického parku v Severní Karolíně v Asheboru. Zemřel v roce 1983. Jeho kostra připadla Ústavu patologie ozbrojených sil pro další výzkum. Další jeho ostatky byly pohřbeny v Mezinárodní vesmírné síni slávy v Alamogordu v Novém Mexiku.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
