Stanislav Křeček: Stát bez autorit nemůže mít autoritu

Pak se musím zeptat, co říkáte situaci, kdy lidé v nouzovém stavu chodí na demonstrace bez roušek či pořádají párty, aniž by policie adekvátně zasáhla?
Vnímám to jako selhání elit. Dnes chybí jakákoliv autorita, které by lidé věřili a brali na její názor ohled. Elity se takřka v přímém přenosu hádají a stojí proti sobě. Sledujeme renomované profesory s naprosto opačnými stanovisky. To vnáší do společnosti obrovský zmatek. Co s tím má dělat vláda a jak se mají chovat občané, když nevědí, komu věřit? Pokud lékaři a vědci nedokázali vytvořit jeden převažující názor na řešení pandemie, nedivme se, že se v tom lidé neorientují a některá vládní opatření ignorují jako neopodstatněná. Pak jsme svědky jisté anarchie. Navíc Češi si vždycky libovali v tom, jak ty nahoře doběhli, obešli zákon, vymysleli nějaký fígl. To, co se děje teď, ale nemá s čecháčkovstvím, které nás chránilo před vrchností, nic společného. Nyní se naše vlastnosti obracejí proti vlastnímu státu a jeho občanům.

Hamáček odsoudil chování demonstrantů v Praze. Naopak ocenil zásah policie

Nesouvisí anarchie s tím, že stát příliš nefunguje a je krotký v situacích, kdy by měl být rázný?
Autorita státu souvisí se zhroucením autorit, a proto sám žádnou nemá. Například naši dědové a otcové první republiku milovali, dnes je stát vnímán jako něco cizího, ne-li nepřátelského. Nikdo si ale neuvědomuje, že zhroutí-li se stát, zhroutí se práva. Ta může garantovat jen stát, a když je nebude vynucovat, bude tu platit jen právo silnějšího. To si snad proboha nepřejeme.

Během pandemie se nebývale zviditelnily soudy, ruší některá opatření jako protiústavní, aby je vyšší instance zase shledala právně konformními. Přispívá to ke zmatkům, o nichž jste hovořil?
Jednou z toho určitě bude dobrá diplomová práce. Pokud už i Městský soud v Praze, jemuž to nepřísluší, posuzuje ústavnost uzavření škol za vládou vyhlášeného nouzového stavu, pak tu asi není něco v pořádku. Soudy jsou samozřejmě nezávislé, ale jejich verdikty musejí být akceptovatelné. Když jejich rozhodnutí nebudou lidmi přijímána, nikdy nebudou mít ve společnosti takový ohlas, jaký by mít měla. Musíme ovšem brát v potaz, že řešíme v covidové pandemii situaci, kterou před námi nikdo nikdy neřešil. U lidských práv navíc vždycky platí, že jedno omezujeme, abychom zachovali druhé. Práva mají smysl, když zůstaneme naživu, proto je právo na život a zdraví nad všechna ostatní. Nařízení, které je chrání, může proto omezit práva typu vycestovat do zahraničí nebo shromáždit se na Václavském náměstí. Lidé by to měli chápat, ale bohužel tomu tak není.

Do úřadu vás navrhl prezident Miloš Zeman a podporoval vás i premiér Andrej Babiš a jeho poslanci. Cítíte se jim nějak zavázán?
Nijak. Ombudsman musí být naprosto nezávislý, byť by se to nelíbilo vládě, neziskovým organizacím nebo médiím. Jinak by jeho existence neměla smysl. Já se cítím zcela nezávislý. Kritizuji vládu, když si to zaslouží, vyjadřuji se nelichotivě, byť s respektem, k Ústavnímu soudu a jeho nálezům. V tomto smyslu mi těžko může kdokoliv něco vytknout. Říkám to, co se dosud neříkalo. To, že si to kdekdo myslí, ale nahlas to nesděluje, je věc jiná.

Podle svých slov jste přesvědčen, že občané už mají plné zuby toho, že jim jsou problémy společnosti prezentovány způsobem, který je ve zjevném rozporu s jejich každodenní zkušeností. Jinak řečeno, bariéra mezi obyvatelstvem a establishmentem je tu i proto, že politici neříkají věci naplno, bez ohledu na politickou korektnost?
Před několika měsíci vyšel článek, že někteří ministři navštívili vyloučenou lokalitu a vrátili se zděšeni. Jak může být ministr zděšen něčím, co obyvatelé na řadě míst republiky denně prožívají na vlastní kůži? Pokud vládní představitelé nemají zkušenost s praktickým životem, nevědí, jak lidé chodí do práce, netuší, jaké starosti má samoživitelka s několika dětmi, nemohou to pochopit. Snaha o politickou korektnost, tedy neschopnost pojmenovávat věci tak, jaké jsou a jak je lidé vidí, je pro autoritu státu smrtící.

Zemanovi jsem trnem v oku i kvůli Dukovanům, říká Petříček

Povinnost nazývat věci pravými jmény se, jak tvrdíte, týká i ombudsmana. Uvědomujete si, že toto přesvědčení vám vynáší značnou nelibost u mnoha lidí a lidskoprávních organizací?
Myslím si, že ombudsman je tu právě od toho, aby odhodil politickou korektnost. Pokud budou všichni říkat totéž a například opakovat donekonečna, že všechny problémy s romskou komunitou jsou způsobeny diskriminací, nikam se nedostaneme. Když nebudeme o věcech mluvit na rovinu, nebudou lidé věřit vládním představitelům ani ombudsmanovi. Tento úřad byl od počátku koncipován jako nezávislá instituce, která nic nerozhoduje. Nemůže nahrazovat státní orgány nebo soudy. Pouze říkáme, co si o společnosti myslíme a co je podle nás v rozporu s právem nebo realitou. Záleží na státních orgánech, případně voličích, jak na to budou reagovat. Když něco napíšu, je to názor, upozornění na situaci, kterou vidím a znám z tisíců podání a stížností. Vydáváme řadu stanovisek a doporučení, jež mají pomoci lidem, kteří se obtížně dovolávají svého práva. Zároveň musíme vždy posuzovat otázku, co lze pro lidi v tíživé situaci udělat, aby nebyla porušena elementární rovnost.

Nepochybně by měla být dodržena v případě příležitostí a podmínek při zaměstnávání žen a mužů. Napsal jste, že to česká společnost vnímá jako samozřejmost, ale „s rozpaky přijímá některé genderové nápady a představy skupin, které si výklad lidských práv pro sebe privatizují a toto své pojetí považují za jedině správné“. Jde snad o nějaký převažující trend?
Nemyslím. Česká společnost tuto věc chápe dobře a na některé šílené genderové představy se dívá s nadhledem. Nemám za to, že vztah mužů a žen by byl nějakým problémem.

To asi ne, ale platová nebo kariérní diskriminace z důvodu pohlaví je spíš pravidlem než výjimkou. Za posledních pět let soudy rozhodovaly o devadesáti žalobách s námitkou diskriminace, přičemž polovina žalobců byla neúspěšná. Vy to jako problém nevnímáte?
Ombudsman nemůže zasahovat do občanských věcí, nýbrž jen do vztahů mezi občanem a úřady. Diskriminace je jediná výjimka, kde nám tato pravomoc byla svěřena. Velmi to sledujeme, ale převažující počet případů diskriminace se týká věku, nikoliv pohlaví. Problém postavení žen je také v tom, že často vykonávají práce, kde i muži mají nízké platy. Jinak si myslím, že v pozornosti k mateřství a péči o děti má náš stát slušnou evropskou úroveň a těžko mu něco vytýkat.

Nesouhlasím. Při slaďování rodičovské role a profesionální kariéry mají ženy minimální oporu, ať už jde o zkrácené úvazky, dostatek míst v jeslích, nebo práci z domova. Stát ani firmám nepomáhá různými daňovými úlevami při zaměstnávání matek s dětmi.
To jistě, tady by šlo udělat mnohem víc. Státní podniky a veřejná sféra by měly jít příkladem. Rozumný zaměstnavatel tyto potřeby mladých žen a matek určitě chápe.

Šetření zákroku strážníků v Ostravě-Porubě proti ženě bez roušky: Nechybili

Jak těmto potřebám a rovnoprávnému postavení žen ve společnosti pomáhají pořady typu Výměna manželek na TV Nova? Pokud vím, váš úřad měl kolem něj spor s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, byť v něm šlo především o děti, které se účastní této reality show.
Chápeme, že jde o zábavný žánr, ale pokud je to vydáváno za realitu a lidé v takových podmínkách skutečně žijí, nelze připustit, aby jen tak prošlo hrubé zacházení s dětmi. Někdo by měl upozornit příslušné státní orgány. Soukromé televizní stanici nemůžeme nic zakazovat, ale oznamovací povinnost by plnit měla. V případě televizních pořadů nešlo jen o Výměnu manželek, ale také o Policii v akci na TV Prima. Policejní prezident, jemuž jsem kvůli němu napsal, jistě nemůže televizi nic přikazovat. Pokud se ale v jednom díle tvrdilo, že byl natočen podle skutečné události, pak je to na pováženou. V něm totiž policista vešel do bytu, posuzoval nájemní smlouvu a následně vyhodil nájemníka z bytu. To je ale přece občanskoprávní spor, do něhož policie nemá co zasahovat. Na právní vědomí občanů něco takového muselo působit velmi negativně.

Poslední dobou se v souvislosti s diskriminací mluví hlavně o romské kmunitě, konkrétně o vládní strategii pro její integraci do roku 2030. Vy jste tento dokument kritizoval s tím, že neodráží realitu. Proč se stále nedaří Romy zapojovat do života většinové společnosti?
Ve strategii, která mi byla předložena k posouzení, mi vadilo, že opakuje stále totéž, ačkoliv za třicet let se ztrojnásobil počet vyloučených lokalit a nejméně deset procent romských žáků opouští školu před dovršením povinné docházky. Situace se pořád zhoršuje, ale my stereotypně trváme na tom, že za to může diskriminace. Starostové a lidé v těch obcích přece vidí, že na dané situaci má podíl sama romská komunita. Jakmile to ale u nás řekne člověk nahlas, je označen za rasistu. Pokud to nezlomíme a nepodíváme se na to realisticky, nic se nezlepší a neporozumění většinové společnosti bude narůstat. Nikdo neukládá Romům se integrovat, ale jejich životní styl nesmí zasahovat do práv jiných lidí. Nevím, proč by nemohly existovat romské školy s romským vyučovacím jazykem. Problém je, že Romové nejsou národnostní menšinou, oni se cítí být Čechy nebo Slováky. Proto si myslím, že sami musejí nést odpovědnost za svoje postavení ve společnosti.

Čára mezi reálným viděním komplikovaného světa a rasismem se všemi odpudivými předsudky je ovšem velmi tenká. Nebylo by i proto lepší udělat něco opravdu zásadního a soustředit se na státní pomoc při rané péči o děti v romských rodinách?
To mi mluvíte z duše. Pokud něco neuděláme s romskými dětmi, nic se nezmění. Jak ale může stát zasáhnout do výchovy dětí, aniž by porušil práva rodičů? Takto bohužel do prvních tříd často přicházejí děti, které neznají barvy, hodiny, nikdy neviděly nikoho pracovat nebo číst knížku. Pak je ovšem inkluze, po které voláme, těžká. Všechno mají nést na svých bedrech učitelé? Určitě by to měl řešit stát, ale k tomu nemáme nástroje. Pochopitelně nepřipadá v úvahu nějaké odebírání dětí z rodin a jejich vzdělávání. Tím bychom porušili základní lidské právo.

VIDEO: Tvrdý zásah proti muži bez roušky. Strážníci jsou zatím mimo službu

Kvůli strategii jste se dostal do sporu se svou zástupkyní Monikou Šimůnkovou, kterou jste kvůli jejímu nesouhlasu s vaší kritikou odvolal ze tří lidskoprávních vládních rad. Odmítavý postoj ale vyjádřila i předsedkyně Rady vlády pro lidská práva Helena Válková. Jak je možné, že máte tak rozdílné názory se dvěma uznávanými právničkami?
Paní profesorka Válková tu situaci dobře chápe, naše názory nejsou až tak rozdílné, jen ona je pod velkým tlakem romských organizací. Problém je v tom, že jsem to pojmenoval naplno. Řekl jsem, že na vzniku vyloučených lokalit se podílejí i Romové a musejí s tím sami něco dělat.

Mluvíte o tom s jejich představiteli?
Jistě, znám řadu Romů, v minulosti jsem jako advokát spoustu z nich zastupoval. Potíž je v nejednotě jejich komunity a neschopnosti formulovat a prosazovat svá práva.

Ve svých čtvrtletních zprávách pro poslance pravidelně kladete důraz na jeden z pilířů právního státu, a tím je právo občana na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů. Z osmi tisíc každoročních podnětů se minimálně třetina týká právě stížností na nepřiměřenou délku řízení. Jak je možné, že stát a jeho úřady neplní tuto povinnost?
To bych také rád věděl. Setkáváme se s tím denně. Největší část stížností k našemu úřadu se týká stavebních předpisů. Máme případy, že člověk staví načerno, nepustí tam stavební úřad, ale nikdo to neřeší. Otázka je, jakou intenzitu má stát použít na prosazování svých nařízení. Stačí se podívat na demonstrace antirouškařů. Spousta lidí si myslí, že by se proti nim mělo zakročit tvrdě, ale když to policie udělá, jsou plné noviny fotek, jak tisknou ženy k zemi, což budí negativní reakce. Ani mezi lidmi není jednoznačný názor, jak daleko by měl stát v tomto směru jít. Obecný problém moderního evropského státu je, jak má prosazovat sílu, aby vynutil dodržování povinností, a zároveň nepřekročil demokratické zásady a nesklouzl k diktatuře a násilnému chování. Pokud toto nevyřešíme, nemohou lidé vnímat stát jako prostředek ochrany svých zájmů a práv. Totéž platí o soudech. Pozdě poskytnutá spravedlnost je nespravedlnost. Nemůže se na ni čekat deset let.

V případě černých staveb to nechápu. Přece když se něco postaví bez povolení, nemá stát váhat a bourat.
Jenže kolik takových případů je? My řešíme stavbu v chráněné krajinné oblasti, kde je každému jasné, že nikdy nemůže být zkolaudována. A přesto tam daný člověk postavil svůj palác, vybavuje ho nábytkem, jezdí tam auta. V méně demokratickém režimu by tam vnikla policie a vše by se zbouralo.

Milionář dolaďuje u Budyně nelegální sídlo. Začal trofejemi ze safari

Podle mě je to právě naopak. V demokratickém státě, kde se dodržují zákony, by se to mělo neprodleně zarazit a zbourat. Diktátoři si stavějí paláce, kde chtějí.
Až na to, že tady nezastaví auta jezdící na černou stavbu ani obecní policie. Nebo máme případ, kdy investor postavil byty bez povolení, nepustil tam stavební ani jiný úřad. Nezkolaudované byty už prodává lidem, kteří si je kupují, aniž by věděli, že jsou postaveny protiprávně. Kdo takový bytový dům pak zbourá? Dovolí si to někdo? Rozvolněné právní vědomí se přenáší do dalších společenských vrstev, a to je velmi nebezpečné.

Ostře jste se vyjádřil k rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož občanská sdružení a spolky už nemohou být účastníky stavebního řízení, pokud má stavba EIA (posouzení vlivu na životní prostředí). Došel jste k závěru, že většinově se ho nechtějí účastnit profesionální stěžovatelé, ale místní občané, kteří odmítají zástavbu z praktických důvodů. Jak to tedy bude dál?
Ústavní soud nepřiznal spolkům právo účastnit se stavebního řízení s tím, že se mají v případě nesouhlasu obrátit na soud. To ovšem znamená, že se stavby soudními spory zablokují na několik let. Každý si asi pamatuje, jak soudy zpomalily výstavbu dálnic na Ústí nad Labem nebo Hradec Králové. Trvám na tom, že lidé musejí mít právo vyjádřit se k tomu, co se děje v jejich okolí. To je základ demokracie. Pokud se budeme na všechny spolky a občanská sdružení dívat jako na ekoteroristy, ničeho nedosáhneme. Podívejte se, jak upřímně například lidé bojují proti těžbě na vrchu Tlustec v severních Čechách. To jsou legitimní občanské požadavky. Nemusejí být vždy správné, ale lidé musejí mít právo svůj pohled uplatnit, je třeba to s nimi projednat, a ne je odkázat na soud. Stavební řízení se tím nezrychlí, ale naopak zkomplikuje. Stačí si připomenout, jaké odklady způsobují různé znalecké posudky. Havárii u Studénky soud řeší už deset let, protože znalci se nemohou dohodnout, kdo za zřícení mostu může.

I v případě ekologické katastrofy na řece Bečvě, kde jste zahájil vlastní šetření, dosud neexistuje znalecký posudek. Podle vás „opakující se úniky závadných látek do této řeky indikují, že v dotčené lokalitě je stále něco špatně“. Co se vám nelíbí?
Trápí mě, že Bečvě by nevěnoval nikdo pozornost, kdyby tam nebyla Deza ze skupiny Agrofert. Nebýt jí, nikdo si toho ani nevšimne.

Určitě ano. Vždyť místní rybáři tam lovili tisíce mrtvých ryb a plakali u toho, protože to byla mimořádná havárie s nedozírnými důsledky.
Jistě, ale takových havárií byla řada. Tohle je extrémně zpolitizovaná kauza. Do dneška není k dispozici znalecký posudek. Co má chudák ministr Brabec dělat, když znalec pořád ještě nerozhodl a stále žádá odklad? Chápu, že jde o vážnou věc a lidé jsou naštvaní, ale politika by se do toho plést neměla. Úřad ombudsmana posuzuje, zda orgány ochrany životního prostředí nedělaly zbytečné průtahy. Řízení jsme ještě neskončili.

Úhyn ryb v Ostravě? Každoroční „oběť přírodě“. Výškovickým tůním chybí kyslík

Jste rok ve funkci. Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ, jehož vyřešení vám udělalo radost?
Jsem rok ve funkci ombudsmana, ale předtím jsem byl šest let zástupcem, takže tu agendu dobře znám. Vždycky mě těší, když nám dají státní orgány za pravdu. Je to ovšem trochu zvláštní potěšení, protože většinou se něco rozhodne na lokální úrovni, občan se odvolá, kraj mu nevyhoví, soud také ne a jde to k nám. My zjistíme chyby a najednou to všichni uznají. Máme jen málo případů, kdy nám státní úřady nevyhoví. Spíš řeknou – asi máte pravdu, pochybili jsme. Proto tu jsme.