Co čeká české školství v roce 2019?

Nic moc pěkného, protože se všechny jeho problémy řeší pomalu, nebo vůbec. Ani netušíme, jak moc si jako společnost hrajeme s ohněm!

Kde vidíte největší problémy českého školství?
Jsou v zásadě dva. Podfinancovanost a to, že učíme pro minulost, v lepším případě pro současnost, nikoli pro budoucnost. S nedostatkem financí souvisejí mizerné platy učitelů a jejich vzrůstající nedostatek na všech typech škol.

Zastaralá koncepce a nedostatek vize zase znamenají, že vzdělávání je vnímáno jako příprava na současná zaměstnání. Ta ovšem za 15 až 20 let z velké části nebudou existovat. Oba problémy přitom spolu úzce souvisejí. Pokud nebudeme mít jasnou představu, co a jak se má učit, bude navyšování financí do školství pouze výdajem, nikoli skutečnou investicí do budoucnosti.

Jak si stojí naše školky, školy základní, střední, učňovské a univerzity?
Odpovím otázkou. Opravdu se na všech školách systematicky rozvíjí různé typy gramotnosti jako jsou matematická, digitální, občanská, schopnost komunikace nejlépe v několika jazycích, řešení problémů a vztah k celoživotnímu učení?

Tyto schopnosti a dovednosti totiž povedou v budoucnu k úspěchu jednotlivce i celé společnosti víc, než přibírání nových a nových vědomostí a informací. To, že mnozí čeští studenti dosahují skvělých výsledků a dokážou se prosadit i v mezinárodním měřítku, je spíše zásluhou jejich úsilí, případně nasazení jejich učitelů, kteří zatím nerezignovali.

Můžeme v letošním roce čekat nějaké zásadní změny?
Ochotu ke změnám vidím především na straně některých asociací, společností věnujících se problematice vzdělávání, ano i u některých osvícených škol, ředitelů a učitelů. Snahu pojmenovat problémy pak vnímám například i u inspekce a současného vedení ministerstva školství, včetně progresivního ministra.

Změny jsou ale pomalé a nedůsledné, byrokracie zahlcuje ředitele, školy i zřizovatele. Ti řeší vše možné, jen ne koncepci a pedagogickou stránku vzdělávání. Největší brzdou jsou vlády současné i minulé. Nejsou a nebyly ochotny ze vzdělání udělat skutečnou prioritu, nemají chuť ani odvahu problémy řešit. Jako by si nechtěly uvědomit, že investice do vzdělání je investicí do budoucnosti této země.

Co se budete snažit jako senátor v tomto směru změnit, jaké změny budete prosazovat?
Už teď se snažím zmíněné problémy posouvat k řešení. Ať již donedávna jako ředitel úspěšného gymnázia, či člověk spoluzodpovědný za školství v regionu, tak i jako senátor, kdy jsem byl členem výboru pro vzdělání. Tuto gesci jsem si ostatně ponechal i jako místopředseda Senátu.

Ve všech funkcích přistupuji ke vzdělávání s představou, že základem úspěchu jednotlivce i školy musí být možnost volby vzdělávací cesty, svoboda rozhodnutí jak a kam směřovat, ale i zodpovědnost za učiněná rozhodnutí. To platí pro žáky, učitele, ředitele i zřizovatele.

A z tohoto pohledu budu usilovat o nápravu zmíněných problémů – od nedostatku míst v mateřských školách, přes kurikulum škol základních i středních, až k maturitám na školách středních. To vše je třeba bezodkladně řešit. Jak s oblibou říkám, budoucnost nesmíme řešit v budoucnosti.

Text: Ivana Zábranská