Čtou dnešní děti vůbec?
To je kardinální otázka dneška. Děti čtou, rozhodně by četly i víc, ale problém je, že na to nemají čas. Současná ekonomie volného času je neúprosná a děti jsou dnes zapřáhnuty ve škole a v kroužcích. Navíc každý rodič chce, aby se jeho potomek zdokonaloval v některé specifické oblasti, uměl něco navíc ve sportu nebo hře na hudební nástroj, protože konkurence mezi dětmi je velká. Vedle toho existuje ohromná paleta zábavy od YouTube přes internet po Netflix a dětské televizní kanály. A to všechno jsou aktivity, které zaberou spoustu času. Když pak přijdou děti večer domů poměrně unavené, čtení je pro ně relativně náročnou aktivitou. Čas na knížku tak zůstává maximálně v dopravních prostředcích, kdy ale zase může dítě poslouchat muziku. Vždyť i dospělí když přijdou večer domů, nemají na čtení sílu, nikoli chuť.

Lze s tím něco dělat?
Jediným řešením, které vidím, je čtení rodičů dětem. A je úplně jedno, jestli je dětem pět, nebo třináct. Když si rodič vybere dobrou knihu, která je dostatečně napínavá, tak se dítě určitě chytne.

Jsou rozumnou alternativou třeba audioknihy, když sám říkáte, že děti mohou číst nebo poslouchat při cestě do školy?
Audiokniha je výtečné médium v tom, že ji můžete kdykoli vypnout a zapne se vám sama přesně tam, kde jste skončili. Osobně jsem to poznal v Německu na přelomu století, kdy tam byl boom audioknih již na spadnutí. Když jsem přišel do Albatrosu, hned v nultých letech tohoto století jsme s nimi začali. První bylo dnes již legendární vyprávění Harryho Pottera, jak je namluvil Jiří Lábus v režii Jana Jiráně a se skvělou hudbou Zdeňka Zdeňka. Pak už to pokračovalo Dětmi z Bullerbynu, Boříkovými lapáliemi a dalšími knihami. Dnes máme desítky audioknih pro děti. Rodič i dítě si tak mohou vybrat, zdali chtějí literaturu číst, nebo poslouchat. Nebo to samozřejmě kombinovat.

Jsou si ale zkušenosti z poslechu knihy a ze skutečného čtení rovnocenné?
Myslím si, že nejsou. Ne že bychom podnikali nějaké studie, ale mluví o tom herci, a ostatně to pozoruji sám na sobě. Čtení je svého druhu intimní zážitek, jste tam jen vy sám s textem. Čtení tak podporuje fantazii. Musíte si představovat, jak ten svět vypadá, jak postavy vypadají a mluví. Při poslechu audioknih se klade větší důraz na emoce. Dobrý herec vás provází textem, dává důraz tam, kde cítí, že je děj napínavý, zkrátka vám ten text interpretuje. Je to podobné jako s filmovými adaptacemi, které něco vypíchnou a naopak něco jiného potlačí či zcela vynechají.

Alfou a omegou však pořád zůstává vyprávění příběhů.
Přesně tak. Vyprávění příběhů je stále tím nejdůležitějším. Ať už to je čtení tlustospisů, vyprávění u ohně nebo sledování YouTube kanálů. My to samozřejmě vnímáme a vidíme tam jeden zásadní spojovací motiv – touhu po určité cykličnosti a seriálovitosti. Lidé zkrátka tíhnou k tomu, aby si přečetli, poslechli nebo zhlédli část nějakého většího celku, další den pokračovali s dalším kouskem a tak dále. Zůstávají tak v jakémsi emočním napětí, které je pro ně strašně důležité. Dietlovy seriály ze sedmdesátých a osmdesátých let nebo Sešítky na pokračování z dvacátých let uměly velmi dobře pracovat s touto touhou žít v nějakém příběhu. A to doslova: potkávat se se známými hrdiny, poznávat jejich svět, spoluprožívat jejich osudy. Lidé nechtějí z takových atraktivních světů vystupovat hned poté, co si přečtou jednu knihu.

Jak s takovou touhou čtenáře pracujete vy v Albatrosu?
Měli jsme například úspěšnou knižní sérii Ivany Peroutkové, jejíž hlavní hrdinkou byla Anička. Vzniklo více než deset svazků, v nichž Anička prožívá celou řadu dobrodružství. Teď zase máme takovou novinku,která se jmenuje Třídnice 4. B a jež na to jde trochu jinak. Je jedna třída a z ní si autorka vždy vybere  jednu postavu či skupinku a soustředí se na jejich prožitky. Vzniká tak zvláštní, vlastně ne úplně soudržný celek, v němž se však čtenář postupně, ale o to zajímavěji seznamuje s jednou zajímavou třídou.

Co je nejtěžší při tvorbě takového seriálu?
Najít to, co se chytne. Ostatně i nám se ne vždycky všechno podařilo. U dětských knih hrají zcela zásadní roli ilustrace. Dítě vyžaduje, aby perfektně fungoval celek. Dospělý čtenář u silného textu snese i nepovedenou obálku a bude sérii kupovat dál.

Předpokládám, že vrcholem těchto snah o tvorbu popkulturního fenoménu je Harry Potter.
Bezesporu. Ne že by do té doby nebyly knižní seriály. Lze připomenout vlastně kultovní sérii Jalna, která tu vycházela hned v devadesátých letech. Za seriál můžeme označit i Vinnetoua Karla Maye, kde vystupují stále titíž hlavní hrdinové, různě se potkávají, opouštějí a střetávají s dalšími postavami. Ale Harry Potter je opravdu úplně jiný typ seriálu. J. K. Rowlingové se podařilo vyklenout jediný dějový oblouk na ohromné časové i dějové ploše. Harry tam zažívá různé uzavřené příběhy, v každé knize jeden, ale přesto vše souvisí s jediným motivem, kterým je pátrání po identitě hlavní postavy a její střet s hlavním protivníkem, Lordem Voldemortem. To je základní kámen všech sedmi docela dlouhých knih. Udělat tento obří oblouk je neuvěřitelně odvážné autorské rozhodnutí, protože to málokdo dokáže dotáhnout. Jí se to podařilo a čtenáři byli v tahu toho příběhu neuvěřitelných deset let, a připočteme-li filmy, tak ještě déle.

Jaký dopad to mělo na knižní kulturu?
Ohromný. Když autoři viděli ten úspěch, pochopili, že na to jsou čtenáři připraveni. Vezměte si Píseň ledu a ohně George R. R. Martina, která je předlohou Hry o trůny a v níž jde o podobně obří příběhový oblouk. Těch autorů sci-fi a fantasy je daleko více. Zajímavé je, že to ovlivnilo i další žánry, například detektivku. Vzpomeňte si na Milénium Stiega Larssona.

A z českých autorů už si to někdo troufl nebo by si to podle vás mohl troufnout?
Odpovím trochu jinak. Je to věc odvahy a čtenářské empatie. Je strašně těžké naučit se pracovat s motivy způsobem, který tyto ságy potřebují. Čtenář si totiž musí zapamatovat poměrně důležité detaily, jejichž význam se vyjeví třeba za dva tři díly. Tedy za 1000 stránek, které dělí několik let vašeho života. Právě Rowlingová je v tom velice nápaditá. Například krysa v jednom díle nemá nožičku a po pár dílech zjistíte, že jde o Pettigrewa a hraje to podstatnou roli. Na to ale autor musí umět ve správný okamžik zaměřit světlo, aby se v podobných detailech čtenář neztratil. Tohle český autor zvládne, ale jen těžko se prosadí v zahraničí.

Vezmeme-li Harryho Pottera a další fenomén dneška, kterým jsou Avengers, spojují je dva momenty. Prvním je cílené vytváření fanouškovské komunity a druhým tvorba svébytného fi kčního univerza. Mám dojem, že se do této logiky snažíte překládat tvorbu Jaroslava Foglara.
Přesně tak. Od loňského roku postupně vydáváme jednotlivá díla Jaroslava Foglara. Pro mě to je asi zatím vrchol mé práce v Albatrosu. Foglarovky byly v dětství mé nejoblíbenější knihy. Ukázaly mi svět kamarádství, parťáctví. Albatros měl původně k Foglarovi zdrženlivý vztah, ale když se nyní možnost opětovného vydávání objevila, nesmírně rád jsem se jí chopil. Možná to bude znít jako přitažené za vlasy, ale Foglar je opravdu tvůrce z rodu autora Hvězdných válek George Lucase.

Jak to myslíte?
V rozvíjení dějů byl velkorysý. Dokázal vytvořit všeobsažný svět, což potvrzuje trilogie o Stínadlech. A právě Stínadla jsou takový svět, v němž se mohou odehrávat desítky dalších příběhů. Vtom jsou si Lucas a Foglar podobní. Oba vytvořili perfektní světy  ve kterých mohou další autoři vytvářet vlastní příběhy. My ostatně právě tyto příběhy postupně vydáváme a vydávat budeme. Na vlastní foglarovce například nyní pracuje náš vynikající autor David Jan Žák, který nás seznámí s dětstvím Jana Tleskače. A získat chceme i další české spisovatele. Zkrátka chceme ten svět Stínadel oživit dalšími příběhy.

Čtenáři reagují na nová vydání foglarovek pozitivně?
Velice pozitivně. Přiznávám, že jsem ani netušil, co Jaroslav Foglar na trhu udělá. Zda zapadne, nebo půjde jen o další část retrovlnu, která rychle vystřelí, ale i rychle zhasne. Ale že z toho bude hit, jsem mohl jen doufat. Vlastně můžu říct, že se Jaroslav Foglar dostal mezi české bestselleristy, pokud za tu hranici úspěchu považujeme deset či patnáct tisíc prodaných kusů jednotlivých titulů.

Co za tím úspěchem podle vás stojí? Vždyť ty příběhy jsou pořád stejné většina potenciálních čtenářů je má v knihovně doma nebo u prarodičů.
Myslím, že to je dáno i výjimečnou grafickou úpravou a vůbec takovou moderností, kterou jsme se tomu snažili vtisknout. O to se skvěle postaral šéfredaktor Albatrosu Petr Eliáš, který dbal na to, aby jednotlivé knihy  dobře vypadaly, aby byla pro čtenáře radost vzít je do rukou. A také výběr ilustrátorů byl mimořádný. Hochy od Bobří řeky ilustrovala Ester Kuchynková, Záhadu hlavolamu měl na starost mimořádně nápaditý komiksový tvůrce Jiří Grus, Pavel Čech ilustroval Chatu v jezerní kotlině. Všechno jsou to skvělí ilustrátoři, což se projevilo na výsledku.

Jak hodláte s foglarovkami pokračovat?
Celý svět Jaroslava Foglara v pojetí Albatrosu má tři řady. Tedy s nadsázkou obdobně jako Star Wars George Lucase. První je základní, kterou tvoří dílo samotného Jaroslava Foglara, druhou řadu bych nazval díly z „rozšířeného universa“, což jsou například knihy, které původně vznikaly jako fanouškovská literatura, ale dosahují takových kvalit, že je klidně můžeme vydat. Sem patří například Poselství ze Stínadel Josefa Červinky. A také tu budou vycházet nově původní knihy. A do třetice to bude řada určená sběratelům. Chystáme například vydání Hochů od Bobří řeky v původním znění textu z první ruky.

V čem budou unikátní?
Jaroslav Foglar často texty svých příběhů dodatečně dolaďoval a upravoval – a ta pozdější vydání se od původních textů ze třicátých či čtyřicátých let někdy liší. My tedy plánujeme vydat původní texty z první ruky i s původními ilustracemi od Jaroslava Foglara nebo Zdeňka Buriana. Vše doplní doprovodný text od některého ze znalců, který rozkryje historii dané knihy.

Kdy by měla začít vycházet sběratelská řada foglarovek?
Před Vánocemi by měli vyjít Hoši od bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Ondřej Müller (53)

* Je český nakladatel, překladatel z němčiny a angličtiny, redaktor a autor komentářů ke sci-fi literatuře.

* Do roku 1993 byl šéfredaktorem nakladatelství Winston Smith, od roku 1996 šéfredaktorem nakladatelství Arkadia a od roku 1998 programovým ředitelem nakladatelství Albatros.

* Kromě překladů je autorem populárně-naučných knih a encyklopedií a z článků pro různá periodika.