Estébáky přivedl k absurdnímu obvinění Karlův skautský deník, ve kterém nadával na komunistický režim, a dopis, který mu přišel na internát od jeho oblíbeného učitele Wurma. Stálo v něm, aby se jako správný junák držel svých zásad a dával si pozor. To stačilo, aby lidový soud poslal chlapce i učitele na měsíce do vězení za trestný čin nepřátelského jednání proti republice.

Smutnou pikantérií případu je fakt, že ve stejné době nastupuje do služeb StB Karlův bývalý skautský vedoucí, který místní junáky vychovával k čestnosti a vlastenectví.

Karel Pfeiffer se narodil v roce 1936 na Slovensku v Margecanech, kde rodina žila v úředním bytě ve vápence. Německý otec Karl tam pracoval jako účetní. Maminka Františka se narodila v Čechách v Polici nad Metují a s Karlem se seznámila při studiích v Banské Bystrici. Slovensko se na začátku německé okupace od ČSR odtrhlo a jako samostatný stát se stalo spojencem nacistického Německa.

Jeho tatínek sloužil u SS jako účetní

V roce 1943 obdržel jeho německý tatínek povolávací rozkaz a narukoval do německé armády. Sloužil u jednotek SS v Rychnově u Jablonce nad Nisou, který po Mnichovu připadl Německu jako součást Sudetské župy. Pracoval jako účetní v tajné továrně Getewent. Nebyla to obyčejná fabrika na zbraně, ale prováděl se tu výzkum a vývoj specializovaných komponent, šlo např. o ponorkové radary, radiopřijímače, kalibrátory na velké radary, elektrotechnické díly do ponorek, ale také o jedno velmi nebezpečné zařízení. To mělo krycí jméno Nordpol, jednalo se o dálkové navádění balistických raket V2.

Později se Karl Pfeiffer svému synovi dušoval, že se žádných válečných zločinů nedopustil: „To mi vyprávěl později. Víme, čeho se esesáci dopouštěli, například vypálení Lidic. Samozřejmě že jsem se zajímal, co dělal můj tatínek. Říkal, že v továrně pracovaly ruské zajatkyně, jeho jednotka je hlídala, ale on ne. Jeho starostí bylo účetnictví,“ vysvětluje syn Karel Pfeiffer.

V srpnu 1944 na Slovensku vypuklo povstání. Maminka se bála, co teď bude s Němci. Před násilím utíkala se dvěma syny na západ, chtěla za svojí maminkou do protektorátu. Jejich cesta trvala několik dní. Tenkrát osmiletý Karel si dodnes vybavuje hrůzu, kterou zažil při bombardování, pamatuje si německé kontroly, vyděšené lidi v ošuntělých oděvech mačkající se ve vlacích, vybavuje si strašný hlad a žízeň. Utrpení, strach, nejistota skončily, když jim v Novém městě nad Metují otevřela dveře bytu jejich babička a on ji uctivě pozdravil dlouho připravovanou větou: „Ruku líbám.“

Po válce se vypravil na Slovensko do Margecan, kde do osmi let prožíval nejšťastnější chvíle svého dětství. Našel tam svoji tetu, která mu vyprávěla, jakou hrůzu místní zažili: „Byl jsem kluk, je to dávno, už si to moc nepamatuji. Ale zapamatoval jsem si, jak říkala, že tu házeli živé lidi do důlních jam,“ vzpomíná Karel Pfeiffer.

Chtěl mluvit na tátu německy, ostatní ho okřikli

Na konci války dostal jeho otec povel od velitele, aby se svlékl z esesácké uniformy a pokusil se dostat na západ co nejdál od východní fronty. Účetní Karl Pfeiffer se převlékl, ale prohlásil, že půjde na východ za svou rodinou. Velitel jen mávl rukou, že to je jeho jistá smrt. Účetní Pfeiffer se daleko nedostal, ještě ve městě ho zatkli mladí revolucionáři a odvlekli do školy, kde ho vyslýchal český důstojník. Ten ho pak propustil po tom, co si ověřil jeho výpověď, a neshledal, že by se dopustil válečných zločinů.

„Bylo asi 12. května 1945, když se najednou na zahradě objevil tatínek. Byla to velká radost. Chtěl jsem německy tatínkovi říct, že ten den přistálo kousek od nás dvoumotorové letadlo. Ale najednou všichni vylítli: ‚Nesmíš mluvit německy! Vůbec nemluv německy!‘ Všechno německé vzbuzovalo tak obrovskou nenávist,“ vypráví Karel Pfeiffer.

Jeho otce pak znovu zatkli, prošel dalšími výslechy, přežil čtyřicetikilometrový pochod německých zajatců do Klodzka a nakonec ho podle prezidentských dekretů v roce 1946 odsunuli a žil v Hamburku. Se svojí ženou Františkou se rozvedl. Oba si pak našli nové partnery. V roce 1964 přijel na ze západního Německa na návštěvu. Znovu se do své bývalé manželky zamiloval. Se stávajícími partnery se oba rozvedli a obnovili manželství. Františka s Karlem pak odjela do Německa.

„Esesácký spratek“ objevil přátelství až ve skautu

V padesátých letech jeho syn Karel Pfeiffer změnil jméno podle nového nevlastního otce, přijal jméno Lepš. Prožíval těžké období. Hledal cestu ke svému novému tátovi. Rodiče spolužáků dětem zakazovali, aby se s ním kamarádili. Kdekdo mu nadával do fašistů a esesáckého spratka. Přátelství objevil až ve skautu. Nesmírně si zamiloval vedoucího místních junáků Jana Bednáře.

„Nikdo mi nenadával, chovali se ke mě hezky, kluci i dospělí. Vedoucího Bednáře jsem zbožňoval, co řekl, to bylo svaté jako od maminky. Dával nám školení o lásce k vlasti, o podstatě skautingu, o čestném životě a váze mužského slova,“ popisuje Karel Pfeiffer. Později zjistil, že jeho protokoly, které s ním policie sepisovala, podepisoval jistý kapitán Bednář. Nejednalo se o shodu jmen.

V posledním ročníku základní školy dostal Karel ve třídě na starost časopisy. V prosinci 1950 přišlo nové číslo měsíčníku „Pionýři vpřed“, na titulní straně se usmíval Josif Vissarionovič Stalin. Karel překreslil Stalina na Hitlera: přimaloval knírek, přidal nápis „Mein Kampf“ a na rameno hákový kříž. Jeden ze spolužáků Karla udal. Po prázdninách mu pak přišel dopis od krajské školské rady, ta rozhodla, že Karel nebude přijat do školy druhého výběrového stupně. S gymnáziem se mohl rozloučit, i když známky a píli na to měl. Mohl si vybrat učení: zámečníka, kominíka nebo horníka. Zvolil zámečníka.

„Drž se svých zásad,“ napsal vychovatel a šel za to do vězení

Vedoucím vychovatelem na internátu v Dobrušce byl pan Wurm. Od starších kamarádů se Karel dozvěděl, že je to někdejší mistr republiky v řecko-římském zápase, válečný hrdina a skaut. Karel si ho zamiloval. Je to patrné i ze zápisů v jeho skautském deníku, kam si zapisoval kromě banalit, třeba kolik vyrobil ten den v dílně šroubováků, také důležité události a své naděje a sny o tom, jak jednou komunisté skončí, litoval, že teď nemůže chodit do zakázaného Junáka. Vychovatele Karla Wurma na začátku léta 1952 z internátu vyhodili.

Dopis od vychovatele WurmaDopis od vychovatele WurmaZdroj: Paměť národaUčeň Karel Pfeiffer, tenkrát Lepš, si zjistil adresu a napsal mu dopis, jak moc mu chybí. V září 1952 přišla na internát od pana Wurma odpověď. Vychovatelé podle písma na obálce poznali pisatele a dopis otevřeli. Následně Karlovi prohlédali pokoj a pod polštářem našli deník. Do něj vložili zadržený dopis a šli s celým důkazem na SNB.

Výslech trval dvanáct hodin a vedli ho čtyři příslušníci v uniformách. Karla posadili na židli k umyvadlu, čekal nakládačku a polévání. Bál se. Nemlátili jej. Hodiny musel jen nehybně sedět. Opakovali otázky stále dokola. Přiznal, že psal Wurmovi, chtěli slyšet jména, souvislosti, pohnutky. Bál se. Ukázali mu deník, v němž červeně podtrhli, co je dráždilo. Sešit byl plný červeně podtrhaných vět. Bál se. Z pokoje mu estébáci ukradli skautské kroniky, noviny, mapy … Později zažil ještě několik výslechů, ale ten první dvanáctihodinový byl prý nejhorší a nezapomenutelný.

Po měsících vyšetřování se konal v Novém městě nad Metují lidový soud. Dne 12. února 1953 odsoudil vychovatele Karla Wurma k 16 měsícům vězení, které si učitel odseděl. A na tři měsíce do vězení poslal i mladistvého patnáctiletého Karla Lepše Pfeiffera s podmíněným odkladem na dva roky.

Bratr Doktor se stal kapitánem StB

V roce 1953 podle dochovaných dokumentů z ABS k policii nastupuje bývalý vedoucí místních skautů Jan Bednář alias Doktor. Narodil se v roce 1929 v Novém městě nad Metují. V dokumentech je v kolonce „původ“ uvedeno: syn dělníka. Vystudoval textilní průmyslovku. K policii byl zverbován nejspíš na vojně, hned po ní nastupuje na učiliště v Olomouci jako velitel čety v hodnosti poručíka. Od té chvíle buduje kariéru důstojníka u komunistických ozbrojených složek. V roce 1965 se stal estébáckým operativcem v Náchodě. A tady si ho všimli jeho bývalí skautíci, jak s policisty chodí v civilu do místní hospody na obědy.

Bednář podle spisů dál stoupal ve funkcích a hodnostech, až ho v roce 1977 jmenovali náčelníkem krajského náchodského oddělení. V roce 1986 byl – jak spis uvádí – ve svých necelých šedesáti letech ze závažného osobního důvodu uvolněn ze služby. Detaily neznáme. Je mu přiznán nárok na starobní důchod.

Karel Pfeiffer ho jednu potkal přímo na policejní stanic, kam musel přijít vysvětlovat, že když dostal od svého tatínka z Německa darem auto značky Mercedes, tak to ještě neznamená, že je špionem. Přímo tváří v tvář se potkal se svým kdysi milovaným skautským vedoucím Janem Bednářem, který je podepsán pod jeho protokoly. „Chtěl jsem se ho zeptat … Začal jsem, ale protože jsem se bál, tak jsem vykal: ´Pane Bednáři, vždyť jste kdysi přeci …´ A vtom mě zarazil a odsekl: ´Nechte toho, to už je dávno! ´“ vypráví Karel Pfeiffer. Prý se sem tam potkali na ulici v Náchodě, ale chovali se k sobě jako cizí lidé, ani se nepozdravili. Po roce 1989 se s ním Karel chtěl z osobních důvodů potkat, ale zjistil, že už je po smrti.

Odsouzený zámečnický učeň na dlažbě

Po soudu Karla Lepše Pfeiffera z internátu i učení v Dobrušce na hodinu vyrazili. Dlouho si nemohl sehnat práci. Nakonec ho vzali jako uklízeče do jedné fabriky, kde se za něj přimluvil jeho nevlastní otec Lepš. Později se stal nástrojářem, večerně vystudoval stojní průmyslovku, přijal místo zásobovače v podniku Kovopol v Polici nad Metují.

Oženil se, vychoval dvě dcery, ze kterých se staly učitelky. Těší se ze čtyř vnoučat a třech pravnoučat. Po roce 1989 si založil úspěšnou zásobovací firmu s elektrodíly. I ve svých pětaosmdesáti letech pracuje, prý se tím udržuje v pohybu: „Jsem šťastný, že jsem se dožil pádu komunismu. Cítím se svobodný! Je to nejhezčí úsek mého života,“ raduje se Karel Pfeiffer.

Staří lidé potřebují pomoc. S nákupy a léky, registrací k očkování, potřebují osobní kontakt. O válečné veterány, někdejší politické vězně, přeživší holokaustu a mnoho dalších se starají lidé z Centra pomoci Paměti národa. Přispět na tuto jejich práci můžete ZDE.

MIKULÁŠ KROUPA, PETRA VERZICHOVÁ