Od světově nejproslulejšího válečného zločinu spáchaného na našem území uplynulo právě 80 let. Byl mnohokrát popsán, zfilmován, zbeletrizován a připomenut ve veřejných projevech.
Důkladně zdokumentována je i kauza mimořádně nezodpovědného dopisu záletníka Václava Říhy mladinké naivní milence Anně Maruščákové, která stála u počátku lidické tragédie. Jednu věc je ale u ní potřeba zdůraznit. Když se Němci rozhodli pro demonstrativní akt bezprecedentního násilí v podobě vyhlazení celé vesnice, věděli už dobře, že takzvaná lidická stopa je falešná. Důvody, které je vedly ke zničení Lidic, byly ryze propagandistické.
Jde o to, zastrašit Čechy
Říha, který znal lidické poměry a hrál si před Maruščákovou na odbojáře v ilegalitě, po ní sice nechal vzkázat do Lidic fiktivní pozdrav od lidických rodáků Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, o nichž věděl, že odešli bojovat proti Němcům do Anglie, ale když gestapo tuto informaci ze zadržené Anny vytlouklo a začalo ji prověřovat, zjistilo že ani Horák, ani Stříbrný, ani Lidice nemají s atentátem na Reinharda Heydricha ani s výskytem parašutistů v protektorátu nic společného.
K tomuto poznání došlo při prohlídkách už 4. června 1942 a už následující den začal zástupce velitele kladenského gestapa Thomas Thomsen sepisovat pro pražské ústředí souhrnné hlášení, v němž uváděl, že prohlídky nepřinesly žádné výsledky a že synové rodin Horákových a Stříbrných sice mohou být příslušníky československé armády v zahraničí, ale gestapu se nepodařilo získat takový materiál, který by tuto domněnku potvrdil.
Rovněž pražské gestapo v té době sledovalo slibnější stopy vedoucí k parašutistům, než byla právě lidická (konkrétně se snažilo najít holčičku, která odvedla v Libni zakrvácené kolo Jana Kubiše), a nemělo obec v podezření.
Proč tedy právě na Lidice padl tak strašlivý černý Petr? Odpověď je bohužel taková, že vesnice přesně odpovídala Hitlerovu záměru provést v protektorátu velký demonstrační akt odplaty s dopadem zejména na dělnické obyvatelstvo. Vesnice ležela v sousedství Kladna a nedaleko od Prahy, takže při její likvidaci se dal právě takový „efekt“ očekávat.
„V tomto ohledu šlo především o to, aby nejkrutějším zásahem a neslýchaným činem i bez jakéhokoliv právního podkladu, činem, provedeným nedaleko hlavního města, v kraji průmyslovém, byl zastrašen celý český národ a byl podán důkaz, že i nejtvrdšími prostředky budou v českém národě vymýceny zločinecké, říši nepřátelské živly,“ napsal 9. června 1942 do nacistických novin Völkischer Beobachter státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank, jenž s myšlenkou vyhlazení Lidic přišel (Hitler původně požadoval popravu 10 tisíc Čechů, tu mu ovšem protektorátní správa vymluvila s odkazem na to, že by to znamenalo riskovat masové povstání).
Prozatímní zástupce říšského protektora Kurt Daluege Frankův nápad schválil. A vražedná mašinérie se dala do pohybu, třebaže ti, kdo ji spustili, dobře věděli, že ji obracejí proti lidem, kteří jsou dokonce i podle nacistických zákonů nevinní.
Propaganda ospravedlňující zločin
Bestialita, s jakou bylo vyhlazení Lidic provedeno, skutečně otřásla nejen českou, ale i světovou veřejností. Pro nacisty to však byla dvousečná zbraň. Ačkoli se jim bezpochyby podařilo český národ dostatečně zastrašit, informace vedoucí k dopadení Heydrichových katů stále nemělo. A šance na jejich získání se spíše snížila, protože lidé nyní měli důvodnou obavu z toho, že pokud cokoli ohlásí, budou oni i jejich blízcí brutálně potrestáni za to, že to neohlásili již dříve.
Německý okupační aparát to nakonec vedlo k vyhlášení dočasného ultimáta, v němž případným svědkům nehrozil žádný postih, ale naopak jim byla přislíbena odměna. Tento postup v kombinaci se zastrašovací kampaní se konečně osvědčil a na gestapu se 16. června přihlásil Karel Čurda - na rozdíl od ostatních parašutistů se v těch dnech ukrýval u své matky v jihočeské obci Nová Hlína a zpráva o vypálení Lidic měla na něj zdrcující účinek, protože se obával, že jeho rodnou ves může stihnout stejný osud. Už tři dny po lidické tragédii proto poslal anonymní udání na četnickou stanici v Benešově, a když tato akce neměla žádný viditelný účinek, rozjel se do Prahy.
Celá zkáza Lidic byla nacisty i nafilmována a nafotografována, i když říšský ministr propagandy Joseph Goebbels nebyl takovou přemírou publicity věnované této akci příliš potěšen a obával se, že to například v neutrálních státech pověsti Německa uškodí. Podle Historického kaleidoskopu vznikly v Lidicích tři autentické dokumentární filmy.
První dokument natočila německá firma Franz Treml, a to dopoledne ve středu 10. června 1942, a poté ještě jednou v pátek 26. června 1942, druhý pořídil štáb českého filmového týdeníku Aktualita, rovněž v pátek 26. června 1942. Třetí vznikl amatérsky v následujících měsících let 1942 a 1943, kdy jej samovolně a nezávisle na německé bezpečnostní policii vyrobili sami pro sebe lidé z Říšské pracovní služby.
První dva filmy měly posloužit k ospravedlnění celé akce, protože měly zdokladovat lživé německé tvrzení, že v Lidicích „byly nalezeny nesporné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice poskytovalo podporu a pomoc“. Oněmi důkazy měly být údajné „nálezy nepřátelských tiskovin, skladů zbraní a munice a ilegální vysílačky“.
Ve skutečnosti však zmíněné sklady zbraní a ilegální vysílačky představovaly podvržený důkaz, který těsně před razií nastražili do lidického mlýna provokatéři pracující pro gestapo. (Hodně se v této souvislosti spekuluje o jménech československého letce RAF Augustina Přeučila nebo parašutisty Viliama Gerika, kteří oba zradili a sami se přihlásili gestapu. Oba byli po válce pro zradu popraveni, ale jejich podíl na lidické tragédii se neprokázal, pozn. red.)
Lidice jako válečný symbol
Goebbels však měl pravdu, když varoval, že zničení Lidic se může obrátit i proti Německu. „Mezinárodní ohlas v táboře spojenců byl obrovský, protože represálie za smrt tyrana předstihly veškerá očekávání – především vyhlazení Lidic a každodenní popravy rukojmí, jako byl generál Eliáš a stovky dalších. Posedlost zveřejňovat jména popravených a dopodrobna líčit slovem i obrazem zkázu Lidic se nacistům vymstila,“ napsal ve studii Život a smrt Hitlerova vraha historik Milan Hauner.
Bestiální čin skutečně otřásl světovým míněním, na což mělo určitý vliv také to, že podobný symbol, dokládající zrůdnost nacistického režimu, potřebovala v danou chvíli i druhá strana.
V roce 1942 byla kontinentální Evropa stále ještě v moci fašistických mocností a na východní ruské frontě nebylo ani zdaleka rozhodnuto. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin posílal svým protějškům Winstonu Churchillovi a Franklinu Rooseveltovi opakované žádosti o otevření druhé fronty. Británie však v dané situaci neměla na něco takového potřebné síly a Spojené státy velmi zatěžovala válka v Tichomoří. A pokud měla americká vláda v budoucnu riskovat další tisíce životů svých vojáků ve válce v Evropě, potřebovala pádný argument, jímž by přesvědčila americké veřejné mínění, že to je opravdu nezbytný krok. Hrůzný osud Lidic takovým argumentem byl.
„Až se nás budoucí generace zeptají, za co jsme v této válce bojovali, řekneme jim, co se stalo v Lidicích,“ prohlásil americký ministr námořnictva Frank Knox, jenž od léta 1940 důsledně podporoval Rooseveltovu politiku posílení amerických námořních sil natolik, aby byly schopné bojů v Atlantském i Tichém oceánu.
Světové veřejné mínění na straně Lidic
Zkáza Lidic vyburcovala světové veřejné mínění i proto, že předválečné Československo bylo počítáno spíše k západnímu světu, a tam si Němci po vypuknutí války až do tohoto okamžiku nepočínali tak viditelně brutálně a zvěrsky, jako třeba na území Sovětského svazu. O osudu stovek vypálených vesnic a tisícovkách vyvražděných civilistů na Ukrajině či v Bělorusku se v roce 1942 ještě moc nevědělo, a Lidice se tak staly pro řadu lidí na celém světě prvním výrazným důkazem toho, že fašisté vedou vyhlazovací válku proti nevinným.
„Informace o osudu Lidic způsobily naprosto opačnou reakci, než jakou nacistická okupační moc očekávala. Svět se nezaleknul, tragédie Lidic posílila touhu bojovat. Pro americké i britské vojáky se vedle Pearl Harboru staly Lidice motivací. Lidice nezahynuly, zrodila se myšlenka přejmenovávat ulice, náměstí i celé obce na Lidice a nově narozeným dívkám dávat křestní jméno Lidice,“ píše Markéta Malá z Historického ústavu ve své práci Odraz tragédie obce Lidice v protektorátním, britském a americkém tisku.
Prvním městečkem, které se na znamení solidarity s vypálenou obcí přejmenovalo na Lidice, byl Stern Park Garden v americkém státě Illinois. Jméno Lidice přijal už 12. července 1942. Brzy jej následovaly desítky dalších. V Americe a v Británii se také objevila řada válečných plakátů připomínajících jméno Lidic a začaly vznikat první hrané filmy na toto téma. Jedním z prvních byl 36minutový britský snímek Mlčící vesnice (The Silent Village) z roku 1943, který pro britské ministerstvo informací natočila společnost Crown Film Unit. Šlo o kombinaci dokumentárního stylu s fikční hypotézou, jak by pravdivý příběh vypadal, kdyby se odehrál ve vsi Cwmgiedd v jižním Walesu. Rolí vesničanů se ujali skuteční obyvatelé této vesnice.
Osud Lidic významně přispěl také k uznání československé exilové vlády a ke zrušení platnosti Mnichovské dohody, díky čemuž mohl exilový prezident Edvard Beneš počítat s poválečnou obnovou Československa v původních hranicích.
Onen zmíněný atribut „nevinnosti“, který Lidice provázel, byl možná důvodem, proč se stejným mezinárodním symbolem nestala česká osada Ležáky, vyvražděná a vypálená ve stejné době. Její zkáza si ve srovnání s Lidicemi získala za války i po ní jen naprostý zlomek pozornosti, paradoxně možná právě proto, že její obyvatelé se do odboje skutečně zapojili a aktivně pomáhali výsadkářské skupině Silver A.
Lidice v poválečné kinematografii
Po skončení války využívání Lidic jako symbolu pokračovalo a skutečné osudy obyvatel vesnice se začaly ztrácet pod propagandisticky budovaným obrazem.
„Po válce přijížděly na místo tragédie vyjádřit svou soustrast tisíce lidí jak z Československa, tak ze zahraničí… Po převratu v únoru 1948 se situace značně změnila. Vedoucí komunističtí činitelé využívali tragédie Lidic k propagaci vlastní ideologie. Obec se stala prominentní komunistickou vsí, důkazem schopnosti socialistického státu obnovit zbořenou vesnici bez cizí pomoci, důkazem nedůvěryhodnosti demokratických států, varováním proti znovuvyzbrojení Západního Německa a symbolem nejhlubšího přání Sovětského svazu, dosažení světového míru,“ popisuje ideologický obraz vesnice po únoru 1948 ve své práci Vypálení Lidic Veronika Hemrová.
Možná právě tato oficiální pompa byla důvodem, proč se příběhu Lidic poměrně dlouho vyhýbal hraný film, přestože jako námět se toto téma samo nabízelo. První dohledatelná filmová synopse o lidickém zločinu přitom vznikla už v roce 1946, jejím autorem byl básník a prozaik František Kropáč. Své dílo zamýšlel podle dochovaného autorského záměru jako výchovné a pamětní (což by pravděpodobně snížilo jeho uměleckou hodnotu a autenticitu), scénář podle zmíněné synopse ale nikdy nevznikl.
V 60. letech minulého století, kdy došlo na české umělecké scéně k výraznému oživení a k nástupu nové vlny, jejíž tvůrci se snažili nepřikrášlovat realitu a nepředkládat černobílé příběhy, vzrostl i zájem o realistické zpracování tragédie Lidic.
Za zmínku stojí, že o jeden námět se údajně srazili pozdější oscaroví režiséři: na jedné straně Miloš Forman, na druhé tvůrčí dvojice Ján Kadár a Elmar Klos. Předmětem jejich sporu byla filmová povídka Lidice budou žít – Trestní akce, kterou sepsal Forman spolu s publicistou Jiřím Sehnalem, později po emigraci užívajícím jméno Jethro Spencer McIntosh. Film se nakonec nikdy nerealizoval a ani Forman, ani Kadár se o něm ve svých biografiích nezmiňují, McIntosh však vzpomínku na zmíněný spor ve svých pamětech uchoval.
O natočení lidické tragédie snil v 60. letech také slavný český režisér Martin Frič, který tento film zamýšlel jako svůj režisérský pomníček a svým přátelům se svěřoval, že by chtěl „natočit příběh Lidic, jak se opravdu stal“. Bohužel, 26. srpna 1968, jen pár dní po srpnové okupaci Československa pěti státy Varšavské smlouvy, zemřel. Populární a stále šířená legenda říká, že měl zakázáno pití alkoholu, které ho ohrožovalo na životě, a kvůli okupaci si dal na truc panáka koňaku. Pravdivá ale nejspíše nebude. Fričova nevlastní dcera v roce 1992 pro časopis Kinorevue uvedla, že v té době byl už v nemocnici, kde podlehl rakovině.
Tragédii Lidic tak nakonec filmově zpracoval jako první až režisér Otakar Vávra v roce 1974, a to pouze jako okrajové téma propagandistického filmu Sokolovo, jenž byl až megalomanským dílem normalizační kinematografie. Ta měla po okupaci znovu ukazovat „nerozborné přátelství se Sovětským svazem“ a jako vedoucí odbojovou sílu prezentovat v rozporu s historickou realitou KSČ. To se bohužel promítlo i do zobrazení lidické tragédie, kde popravovaní muži volali: „Ať žije komunistická strana!“
Vlastního filmu se Lidice dočkaly až v roce 2011, a to s rozporuplným výsledkem. Jako předloha pro snímek sice posloužila skutečně invenční novela spisovatele a scenáristy Zdeňka Mahlera Nokturno, vyprávějící příběh odsouzeného muže z Lidic, který kvůli svému uvěznění paradoxně jako jediný vyvraždění lidických mužů přežil, režisér Petr Nikolaev však ke škodě filmu Mahlerův námět v mnohém idealizoval - od romantizovaného ztvárnění popravy lidických mužů přes výrazné zjemnění charakteru hlavního hrdiny až po popis vztahu Říhy a Maruščákové, jenž stál u začátku tragédie.
Kontroverze neustávají
Zatížení skutečného lidického odkazu jeho vlastní symbolikou se projevuje až dodnes a vyznačuje se rozsáhlými kontroverzemi, jež s sebou různé pohledy na lidickou tragédii přinášejí. Týká se to jak tvůrčích projektů, tak historických faktů.
Velmi rozporuplných ohlasů se tak dočkala například reklamní kampaň Total Burn-out z roku 2006 agentury McCann-Erickson, jež se rozhodla připomenout památku Lidic formou fiktivní počítačové hry, v níž si hráči mohli volit nejrůznější zbraně a nástroje k co nejefektivnějšímu a nejrychlejšímu vypálení a vyhlazení Lidic, aby byli v závěru zastaveni apelem: „Na co si tu hraješ? V Lidicích to bylo doopravdy.“ Kampaň sice získala i mezinárodní ohlas, ale převážně kritický, a nakonec byla předčasně stažena.
Úspěšný nebyl ani projekt Rozeznění, jenž připravila společnost Sonosféra. Projekt měl fungovat tak, že návštěvníci pietního prostoru na místě vypálené obce měli ze sluchátek poslouchat život vesnice, jakoby nebyla vypálena. Pamětníci druhé světové války ale ostře protestovali, že nahrávka život ve válečné vsi nepřípustně idealizuje a vytváří dojem, jakoby žádná okupace vůbec nebyla.
Velmi sporně přijala česká veřejnost i objev příběhu lidické židovské občanky Štěpánky Mikešové, kterou gestapo zatklo jen osm dní před vyvražděním Lidic: předmětem kontroverze se stalo zejména to, zda přijmout či nepřijmout za historicky věrohodnou hypotézu, že Mikešovou udala přímo lidická žena Alžběta Doležalová - kterou z toho vinil český protektorátní četník, sám po válce obviněný z kolaborace, jenž navíc Mikešovou osobně zatkl.
Lidic a jejich osudu se dotkl dokonce i novodobý fenomén řetězově šířených falešných zpráv. V roce 2020 se začala na českém internetu masově šířit dezinformace, že Facebook o nich maže jakékoli zmínky a že analytici spolku Demagog.cz ověřili tuto zprávu jako pravdivou s odůvodněním, že tyto zmínky prý „slouží k vyvolávání nenávisti k Němcům a vyvolávání pocitu viny za dávno zapomenutou křivdu“. Celé to byla samozřejmě naprostá lež. Analytici z Demagog.cz nikdy nic takového neprohlásili a válečné historii Lidic se na Facebooku věnují desítky a stovky příspěvků i samostatných stránek, aniž by je kdokoli mazal. Lidice to zkrátka s interpretací svého osudu nemají a ani do budoucna nebudou mít vůbec jednoduché.
