V té době se v Šardicích nacházel hnědouhelný důl Dukla. Těžil se v něm lignit, tedy nejmladší a nejméně karbonizované hnědé uhlí, jež se na jižní Moravě nacházelo už od první poloviny 18. století a významně napomohlo k průmyslovému rozvoji tohoto regionu.

Přímo v Šardicích se lignit těžil od roku 1830. V 50. letech minulého století zde vyrostla kvůli těžbě řada hornických domků a v roce 1959 už zdejší doly zaměstnávaly 310 lidí. Někdy v té době se v místech zvaných Sviňská dolina začal stavět areál nového závodu, který později dostal název důl Dukla. Dne 9. června 1970 se právě tento závod stal dějištěm děsivé důlní katastrofy.

Ten den ohlásila předpověď počasí polojasné až oblačné počasí a místní přeháňky a bouřky. Teploty odpovídaly vlahému červnovému dni; ráno mělo být kolem třinácti stupňů, odpoledne od 22 do 26. Nic se nezdálo být mimořádného.

Do dolu Dukla sfáralo na odpolední směnu 110 horníků. A nic už nikdy nebylo tak, jako dřív.

Blesková povodeň

Když proběhla čtvrtá odpoledne, přišel déšť. Ze začátku to vypadalo na ohlášenou bouřku a přeháňku, ale ta se rychle proměnila ve strašidelnou průtrž mračen s krupobitím, provázenou silným nárazovým větrem. Takovou kombinaci přírodních jevů nedokázala vyprahlá krajina zvládnout a následkem byla blesková povodeň.

Místní říčky se velice rychle vylily z břehů a hnaly se jimi proudy vody. Dravý tok strhával všechno, co mu stálo v cestě. Voda zatopila sklepy a přízemí domů ve více než 20 obcích, na řadě míst vyřadila z provozu telefonní i elektrické vedení a vzala s sebou několik mostů. Koryto šardického potoka, po většinu roku vyschlého, se během několika okamžiků rozlilo až do stometrové šířky. Voda dosáhla místy až dvoumetrové hloubky.

„Velká voda se přivalila z kopců od Stavěšic a údolím stavěšického potoka na důl Dukla a dál až do Šardic… Když jsme tam přijeli od Kyjova a chtěli jsme pokračovat po silnici směrem na důl 9. květen, musel jsem se na odbočce zastavit. Můstek přes šardický potok byl celý pod vodou a na silnici v těch místech bylo minimálně půl metru vody…“ vzpomínal na stránkách obce Šardice Vladimír Kusák, který tehdy pracoval v jihomoravských lignitových dolech jako hlavní inženýr závodu 2, jehož součástí byly nedaleké doly Obránců míru a 9. květen.

Podle zápisu z šardické kroniky se u dolu Dukla vytvořilo velké jezero neustále živené dravým proudem, který si hledal svou další cestu. Našel ji bohužel uvnitř dolu. Do podzemí se navalila voda a zaplavila až 32 kilometrů důlních chodeb. Podemletý povrch se propadl, na povrchu tak vznikly viditelné rozsáhlé krátery.

Zůstali pod zemí

„Všichni ven,“ začal do dolu hlásit důlní dispečer, jenž se pokoušel odvolat hlasitým důlním telefonem na povrch všechny horníky. Po 14 minutách od prvního hlášení však povodeň přerušila spojení. V té době stihly vyfárat jen dvě skupiny horníků. Čtyřiatřicet mužů zůstalo pod zemí. ..

„Na dole Obránců míru jsme se dozvěděli, že na Dukle ještě z dolu nevyfáralo 34 horníků a že o nich nemají žádné zprávy. Voda tam v dole prý již vystupovala až k fárací úpadnici,“ vzpomínal na tuto situaci Vladimír Kusák.

Uvěznění muži neměli jak se dostat ven. Kusák podle svých slov doufal, že voda se povalí nejdříve do nejnižších míst na jižní a východní straně a že muži budou moci vyfárat dvěma důlními jamami, jamou č. DV2 a č. DV1. Rychle se ale dozvěděl, že tak snadno to nepůjde, protože jáma č. DV1 není pro lidi zprůchodněná. „Nikdy jsem nepochopil, proč hlavní inženýr dolu Dukla nenechal vybourat v jámovém betonovém teleskopu průchod, aby se jáma nechala v případě důlní havárie použít jako úniková cesta, když hlavně k tomuto účelu měla kromě větrání sloužit!“ uvedl později Kusák.

Z mužů, kteří se ještě stačili z rychle se zaplavujícího dolu dostat, vyfáral jako poslední podle Kusákových vzpomínek zavalitý havíř-střelmistr. „Za mňů už nevyšel ven tady štolů nikdo. Já jsem šél po chodbě pod štolů už po kolena ve vodě. Několik chlapů sedělo na nástupišti u jamy č. DV2. Když jsem šél kolem nich, tož říkali, abych tam počkal s nima, že je času dosť… Doposaváď nikdo z nich nevyfáral. Hergor, já jsem měl v nose, že jsem tam s nima nezostál,“ odpověděl na dotaz inženýra, jak to dole vypadalo.

Posledního mrtvého našli až v říjnu

Kontakt se zatopenými horníky se už přivolaným záchranářům navázat nepodařilo a záchranné práce navíc postupovaly pomalu, protože je komplikovaly obrovské nánosy bahna. Dne 12. června 1970 našly záchranné týmy prvního utonulého horníka, o dva dny později, 14. června, druhého. Během prvních 12 dnů od katastrofy se jich našlo jen sedm, všichni už bohužel byli po smrti. Vyprošťování dalších těl trvalo celé léto, poslední utopený horník byl nalezen až 15. října 1970.

„Dodnes vidím jednu z žen, která odmítala věřit, že její muž zůstal dole. Vidím ji, jak stojí opřená o jeho kolo a čeká. Čekala tam tři dny. Pamatuji si děti, které tam pobíhaly kolem další z žen. Dodnes vím, co měly oblečené,“ vzpomínal loni pro Hodonínský deník současný předseda Hornického spolku v Šardicích Miroslav Gregorovič.

Na havárii bylo poměrně záhy uvaleno informační embargo: podle informací z publikace „Protrhlo se nebe i země“, souboru archivních dokumentů k důlnímu neštěstí, který obec Šardice vydala jako připomínku třicátého výročí tragické události, se na místo dostali pouze vybraní novináři z deníků Rovnost, Práce a Týdeníku Slovácko. Reportáží nevycházelo mnoho a psali je jen prověření soudruzi. Režim tragédii tajil, protože na ní nesl částečnou vinu, viz například zmiňovaný nedostatek únikových cest.

Většího připomínání se tak dočkala až po roce 1989. Loni byl u příležitosti 50. výročí tragédie odhalen pamětní žulový kámen se jmény všech obětí.