Pamatujete si výročí vaší svatby?
Pamatuji. Je to 23. srpna 2014.

Píšete si podobná data do mobilu s upomínkou, nebo je všechny nosíte v paměti?
Takové věci si prostě chci pamatovat. Určitě je dobré si občas něco zapsat, ale kdy bude termín školení nebo schůzky si raději ukládám do paměti. Když člověk ovládá paměťovou techniku na čísla, tak by měl být schopen to v hlavě bez problémů udržet.

A je naopak něco, co byste rád z paměti vytěsnil a nejde to?
Člověk občas zažil nějaké nepříjemné věci, třeba když mu něco na počátku nešlo nebo nějakou prohru ve sportu, to byly takové nepříjemné okamžiky. Vytěsňuje se to těžko, ale jde to. Kdo pracuje s vizualizací, která je pro paměť klíčová, tak si dokáže pomocí určitého mentálního obrazu představit pozitivní věc a tím tu negativní myšlenku nechat v podstatě zmizet. I když, čím to je silnější okamžik, třeba jako smrt někoho blízkého, tak to zanechává mnohem silnější paměťovou stopu, a vytěsnit takovou vzpomínku je samozřejmě náročné.

Paměť omezuje stres, sociální sítě a nesoustředěnost! | Audio: Deník/Bohumila Čiháková

Existuje špatná paměť?
Myslím, že ne. Existuje pouze netrénovaná paměť. Paměť totiž funguje podobně jako sval, to znamená, že se dá velmi dobře vytrénovat. Znám tisíce lidí, kteří přišli k nám na kurz a zpočátku o sobě tvrdili, že mají katastrofální paměť, nejsou schopni si nic pamatovat nebo nepůjdou studovat vysokou školu, protože jim vždycky říkali, že jsou blbci a nemají na to.

Chápu správně, že paměť s inteligencí nemá nic společného?
Na světových šampionátech a paměťových olympiádách soutěží v podstatě velmi průměrní lidé, kteří ale byli schopni vytrénovat paměť na fenomenální úroveň. Takže je to určitě více o té píli, než o inteligenci. Paměťové techniky nejsou vůbec závislé na inteligenci.

Takže to, že si nepamatuji název hotelu, ale vím přesně, jak vypadal, je v pořádku a neznačí, že jsem hloupá?
My jsme schopni si věci velmi dobře představit a pamatovat si obrázky. To se krásně ukazuje, když se někdo vrátí z dovolené a utečou dva nebo tři týdny, a kdybych se jich zeptal, jak vypadala pláž, tak jsou schopni mi to popsat. Jak vypadal hotel, pokoj nebo ranní catering jsou lidé schopni popsat velmi dobře. Ale když po nich chci říct, jak se jmenovala pláž, hotel nebo chrám, který třeba navštívili během jednodenního výletu, tak to najednou prostě nejde. Proč? Protože obrazy zkrátka vidíme lépe. Hotel si vybavíme lépe než jeho jméno, neboť ten název je pouze obyčejné slovo. Proto někdy není špatné si v tom názvu něco najít, co mi následně připomene, jak se ten hotel jmenoval.

Nedávno mi dcera posílala dotaz, jak se jmenovala dvě místa z dovolené v Albánii pro svoji prezentaci v němčině. Vybavila jsem si přesně to místo i kapitána, místa v mokřadech včetně převozníka, ale jak se jmenovalo to konkrétní místo, jsem si vzpomenout nemohla. Čím to je?
Teď jste krásně řekla všechny ty naprosto zásadní věci. To znamená, že my si pamatujeme ještě lépe to, co jsme schopni si představit. Dám malý příklad, na dovolené v Barceloně jsme bydleli v hotelu Concordia na ulici Paral·lel. Už jsou to čtyři roky, ale já jsem si tenkrát udělal krátký mentální obraz, jak nám před hotel přistaví letadlo Concorde, a je paralelně k té ulici – hotel Concordia a ulice Paral·lel. Kdybych to neudělal, věřím tomu, že bych dnes jméno toho hotelu ani ulice neřekl. Přitom je to jen krátký obraz, stačí pár vteřin a člověk si na ten obrázek, a tedy i název, zpětně velmi dobře vzpomene. Protože obraz zanechává silnější paměťovou stopu. Je to vlastně velmi jednoduchá věc.

A proč zapomínáme, kde jsme zaparkovali třeba auto, co mám koupit nebo i to, což se mi stalo poměrně nedávno, že jsem odjela od benzinky s plnou nádrží, ale zapomněla jsem zaplatit.
Je to všechno o pozornosti. On totiž multitasking nefunguje dobře. My jsme schopni mezi věcmi přepínat. Například během učení slovíček mi pípne smska, tak musím přepnout mezi učením a zprávou. Tento neustálý multitasking je prostě přepínání, při kterém nejsme schopni se soustředit na dvě věci najednou. Věřím tomu, že když jste dotankovala benzín, začala jste přemýšlet nad něčím úplně jiným.

Telefonovala jsem si grafičkou a řešily jsme zlom stránek magazínu Zdraví.Tak to je úplně jasné, vy jste vlastně krásně řekla vašemu mozku: „Hele, teď se koncentruj na telefonát, nemusíš řešit placení.“ Ženy často dělají deset věcí naráz. Někdy to je zapotřebí, ale myslím, že ne pořád. Multitasking je vlastně taková dost nebezpečná věc, například při řízení a telefonování. Poslední výzkumy říkají, že když s někým telefonujete během řízení, až 50 procent vjemů, které se odehrávají kolem, člověk ani nevnímá. Jeho reakce je pak o půl vteřiny pomalejší. Protože jsem zaměstnán tím, abych zformuloval myšlenku nebo názor. Takže kdyby člověk dotankoval, šel v klidu zaplatit, pak ten telefonát vyřídil a nakonec v pohodě odjel, myslím si, že by to pro paměť bylo mnohem příjemnější. Protože naše paměť potřebuje pozornost a koncentraci.

V té chvíli jsem měla pocit, že zvládnu těch deset věcí najednou. Ale je pravda, že jsem se soustředila jen na dvě. Natankovat správné palivo a vyřídit práci s grafičkou.
To je i důvod, proč jména, čísla, názvy tak často mizí z paměti – lidé se na ně vůbec nekoncentrují. Nedávno jsem školil v jedné firmě, kde pravidelně školíme paměť, a dámy na personálním oddělení mi řekly, že mám parkovací stání 140. Všechna stání začínala stovkou, takže mi stačilo si zapamatovat číslo 40. Čísla jsou pro nás abstraktní, proto si je těžko pamatujeme. Existuje ale geniální paměťová technika na čísla, která se jmenuje Master systém, kdy každé číslo od jedničky do stovky je nějaký symbol. Kdo tu techniku ovládá, tak je díky ní schopen si uložit do paměti klidně dvacet pět telefonních čísel za pět minut.

close Jakub Pok hostem podcastu Bohumily Čihákové info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Jakub Pok hostem podcastu Bohumily Čihákové

To mi připomíná metodu matematika prof. Hejného.
Přesně tak. Tady se také pracuje s obrazy a děti jsou schopny si obrázky mnohem lépe představit. To číslo 40 by mohlo být třeba datum narození mého tatínka. Není, ale kdyby bylo, tak bych si během vteřiny představil, jak na tom parkovacím stání sedí náš táta a navigujeme mě, že mám jet trošku víc doleva a maličko dopředu. Zní to samozřejmě trošku absurdně, ale když se budu k autu vracet, vím bezpečně, že to bude stání 140. Když si chci ještě zapamatovat, že to byla zelená barva podlaží, ne žlutá nebo červená, tak si třeba představím, jak na mě někdo svítí zeleně a ukazuje mi, že je to volné místo pro mě. To je otázka vteřiny, ale díky tomu zkoncentrování a krátké představě mi paměť tu informaci i za dvě tři hodiny vrátí lépe, než když se jen se podívám, nebo se dokonce ani neotočím a jdu dál.

Když se neotočím a nevytvořím si obraz, šlapu po špičkách a vztekám se, kam jsem to auto zaparkovala.
Často vidím na parkovištích nákupních centrech lidi se zvednutými klíčky, jak se snaží najít auto. Ale žádné se jim neotevře, protože ho zaparkovali o patro níž. To je klasika, která se děje. Chce to pozornost, alespoň vteřinu dvě paměti dát. A ona nám to vrátí. Když se ale nekoncentruji a třeba telefonuji, tak si paměť řekne, ty tu informaci evidentně nepotřebuješ, tak ti ji ani nevrátím zpět. Je to vlastně velmi jednoduchá záležitost.

V knize Dokonalá paměť zdůrazňujete čtyři základní pilíře: vizualizaci, asociaci, fantazii a transformaci. Máme je všichni a umíme je používat?
Vizualizaci máme všichni naprosto skvělou. Když si čteme nějakou knihu, tak si věci představujeme. Když nám maminky nebo babičky povídaly pohádky, tak jsme si tu pohádku každý nějak představovali a tu paměť skrz vizualizaci pořád trénovali.

A asociace?
Každý den jich máme kolem 3-5 tisíc asociací. Vidím někoho, kdo se podobá někomu jinému, a hned mi ten člověk napadne. Vidím krásnou šálu nebo reklamu na pračku a možná si řeknu, tu bych si rád koupil, ale ona je příliš drahá. Ty asociace prostě nabíhají. Ráno otevřu lednici a je prázdná. Většinou okamžitě naběhne asociace – dneska bych měl jít něco nakoupit, ale odpoledne mám nějaké jednání. Takových asociací máme obrovské množství, ale lidé je bohužel nevyužívají při učení nebo zapamatování si například jmen a obličejů, kde se dají krásně využít. Nebo na čísla, na slovíčka. My asociace vytváříme naprosto přirozeně, ale moc toho nevyužíváme.

Z vašich přednášek jsem si odnesla k transformaci to, jak si pamatovat třeba hlavní město Estonska.
Transformace je zapotřebí na počátku trošku potrénovat. Když už mluvíme o hlavním městu Estonska, lidé si ho často pletou. Je to Riga? Ne, hlavním městem Estonska je Tallin. Asi víte, že existuje Tallin, ale horší je si ho spojit se správnou pobaltskou zemí. Když si ale v názvu něco představím, půjde to lépe. Estonsko zní trošku jako eso a Tallin je trochu jako talíř. Zavřu oči a představím si, jak kartu eso přilepím na talíř. Stačí krátká představa a bude to v paměti. Kdo tohle hlavní město dobře zná, tak to samozřejmě dělat nebude, ale věřím tomu, že třeba africká hlavní města Jižního Súdánu Džuba, Čadu N'Djamena nebo Kamerunu Yaoundé jdou bez podobných technik do hlavy hodně těžko. To, že komplikovaná slova transformujeme, tedy si v nich něco najdeme, jednoznačně zvedne pravděpodobnost jejich uložení do paměti. Transformaci je potřeba alespoň půl hodinky hodinku potrénovat, a člověk je schopen ji okamžitě používat.

Platí tedy pravidlo, že čím ulítlejší představa, tím lépe si to zapamatujeme?
Jednoznačně. Neurovědec by pravděpodobně řekl, že je-li hodně emotivní obraz, část mozku, která je jmenuje amygdala, vypustí více dopaminu. A to je látka, která je mimo jiné zodpovědná za lepší uložení informace do paměti. To je tedy odborně řečeno. Já bych asi řekl, že čím fantazijnější, absurdnější, emotivnější, erotičtější obraz, tím silnější zanechá paměťovou stopu. To je také důvod, proč si někdo do největších detailů vybaví, jak před pěti lety uklouzl na plese a spadl na zem. Ten trapas popíše klidně po vteřině. Ale co jsme měli včera k svačině, už většinou nevíme nebo se musíme hodně rozpomenout.

A když ty obrazy vymyslím, je dobré si je někam zapsat, abych je nezapomněla?
Právě z toho důvodu, že si pořád něco píšeme, nám paměť říká: „Tak si to napiš a mě s tím neobtěžuj, prostě to máš na papírku. A když ten papírek zapomeneš, tak pochopíš, že je možná dobré si nějaké věci uložit do paměti.“ Mně se čím dál víc nelíbí extrémy, na jedné i druhé straně, ale třeba nákupní seznam o pěti položkách si trošku trénovaný člověk, který paměťové techniky hodinku dvě ochutnal, uloží do deseti vteřin. To je kratší doba, než vůbec najdu papír a tužku, abych to zapsal. Ale naprosto klíčové je to, že si tím potrénuju vizualizaci, procvičím si paměť a podle mě tím lidé získávají i určité sebevědomí. Kolik lidí, kteří mají půlhodinovou prezentaci, jsou schopni mluvit spatra? A kolik si jich to radši někam napíše? Jistí se, dívají se do papíru, mají zpocené ruce. Pak ty potem promáčené poznámky už ani nepřečtou… Tohle znamená trošku té naší paměti důvěřovat. My jsme schopni si zapamatovat stokrát víc, než si myslíme.


Nahrává se anketa ...

Říkal jste, že na paměť mají vliv emoce, ale jsou i takové, které chceme z hlavy vymazat. Lze to, existuje i na to nějaká technika?
Já jsem se kdysi zúčastnil takového kurzu, kde jsem se prostřednictvím vizualizace učil si programovat příjemné, pozitivní věci. Bylo to hodně orientované na ty cíle. To znamená, že desetkrát nebo stokrát řečeno je fajn, ale jedenkrát viděno skrz tu zmíněnou vizualizaci je mnohem silnější. Špičkoví sportovci jako Novak Djoković, Michael Jordan, Usain Bolt – ti všichni pracují s vizualizací. Třeba Usain Bolt zmiňoval, že když vybíhá, představuje si, jak mu stíhačka F-16 tlačí do zad. Proč by to špičkový běžec jako Usain Bolt dělal? Zkrátka protože to je síla vizualizace. Tou pozitivní vizualizací tak vlastně ošálí svojí mysl. Ta potom pracuje pro něj. Vizualizace se dá používat třeba i na to, když lidé mění své návyky. To je zapotřebí dobře pochopit, navnímat a taky tomu trošku věřit. Například když si kuřák bude vizualizovat, jak kouří dvě krabičky denně, pak ten obraz jakoby mentálně smaže nebo zapálí, a následně si vlevo v té pozitivní části nebo třeba v nějakém bílém rámu vizualizuje, jak nekouří, nebo jak kouří a je mu špatně, když si dá cigaretu. Když tohle udělá dvacetkrát, padesátkrát nebo stokrát, tak najednou po těch třech týdnech vidí cigaretu, naběhne mu ta negativní emoce a nemá na ni chuť. S emocemi je zapotřebí pracovat. Vlastně se dá říct, že tato metoda funguje na úplně stejném principu jako třeba při ukládání slovíček nebo informací do paměti. Zkrátka představa zanechává silnější paměťovou stopu. Vizualizace je extrémně silná a podle mého názoru je škoda, že ji velké množství lidí nevyužívá jak v rámci zlepšení života, tak třeba i při učení.

A jak fungují kognitivní mapy neboli paměťové cesty? Co si pod tím má člověk představit a jak je používat?
Metoda paměťových cest je vedle té techniky na čísla jednou z parádních paměťových technik. Paměťové cesty jsou vlastně dopředu připravené body v nějakém prostoru, na které si dáváme informace, které si chceme uložit do paměti. Kdybych s technikou začínal, tak bych jednoznačně na počátku lidem doporučil, aby si vytvořili nejprve deset paměťových bodů na vlastním těle. Půjdeme společně zdola nahoru – palec, koleno, pak třeba genitálie, pupek, prsa a tak dále. Takto si můžeme jednoduše vytvořit deset paměťových bodů. Je potřeba si body zafixovat, proto je dobré si je dvakrát třikrát zopakovat. Pak si na takovéto fixní body paměťové cesty můžeme dát třeba v první fázi nákupní seznam. Následně si tam můžeme dát třeba klidně druhy trestných činů podle paragrafu 52, pokud zrovna studujeme práva. Nebo si tak můžeme uložit do paměti hlavní města a státy nebo třeba slovíčka.

Můžete nám dát nějaký konkrétní příklad?
Dejme tomu, že budu mít nějaký den tři úkoly, které nesmím zapomenout. Budu se chtít ráno objednat k zubaři, v jednu hodinu letím do Frankfurtu a pak mám třeba jednání s byznys partnerem. Náš první paměťový bod na těle je palec u nohy. Pak máme koleno, pak ty genitálie a pokračujeme volně dál. Takže já bych si na ten první paměťový bod, což je palec, dal zubaře. Co mi asociuje zubař? Třeba zuby. Vidím, jak mě zuby kousnou do palce u nohy. Stačí jen krátká asociace, malé naťuknutí. Druhá věc je odlet do Frankfurtu v jednu hodinu. Na koleni, což je druhý paměťový bod, je prostě malinké letadýlko. Ty genitálie a obchodní partner se sem úplně nehodí, ale kdybych tam měl třeba fotku té firmy, kde mám jednání, tak by to mohlo stačit. Když si následně jednotlivé body projdu, vím, že se nejprve mám objednat k zubaři, pak mám odlet do Frankfurtu a třetí je obchodní jednání.

Není jednodušší si to prostě jen zapamatovat?
Kdo si to ještě nikdy nevyzkoušel, toho může napadnout, že by si raději uložil jednoduše jen ty tři informace. To stejné napadlo i mě v roce 1996, kdy jsem měl poprvé možnost ochutnat paměťové techniky na takovém kratším kurzu. Jenže když těch informací k zapamatování bude třeba deset dvanáct, a to třeba včetně telefonního čísla, jména toho člověka a dalších detailů, to už lidé přirozenou pamětí často nedají, proto si vše píší na papír. Ale uložit si tři, čtyři nebo deset informací není s technikou vůbec žádný problém.

A když už jsem tu paměťovou cestu využila a nepotřebuji ji, nezabírá mi prostor k vytvoření nějaké další? Měla bych tu předchozí vymazat?
To je dobrá otázka, takovou položí jen člověk, který se o paměťových technikách už něco dozvěděl a vyzkoušel si je.

Četla jsem vaše knihy a některé cesty už mám díky nim vyzkoušené.
Jsou krátkodobé a dlouhodobé paměťové cesty. Respektive informace, které potřebuji v paměti na krátkou dobu. Typicky nákupní seznam, a na delší dobu. V pondělí nakoupím, nepotřebuju znovu nakoupit mycí prostředek, chleba a tak dále. Ideální je použít zmiňovanou paměťovou cestu na těle. Když ji nebudu tři čtyři dny opakovat, postupně se vyprázdní, mohu ji tak znovu použít a fakticky jakoby přemazat novým seznamem. Proto není špatné, abych měl pro podobné účely pár krátkých paměťové cesty. Když pak půjdu v úterý nakoupit něco dalšího, tak bych to nedával na tu stejnou paměťovou cestu, kde mám nákupní seznam z pondělí. Proto je perfektní si udělat třeba desetibodovou paměťovou cestu na těle, potom desetibodovou na autíčku nebo třeba tady v tom podcastovém studiu. První bod může být mikrofon, další mixážní pult, sklenička a tak dále. Můžu tady krásně vytvořit 10, 12, 15 paměťových bodů.
A pak jsou dlouhodobé paměťové cesty. Já mám třeba jednu takovou cestu, kam si ukládám novinky a výzkumy z oblasti o paměti. Další mám na knížky, které mne inspirují, a na zásadní myšlenky z nich. Pak si někdo řekne, že už se chce konečně naučit třeba historii dvacátého století, jak tam byly ty různé konference, kdo se s kým potkal, už se to třeba učil, ale tentokrát by to rád znal nazpaměť. Někdo rád sleduje AZ kvíz, tak si může vytvořit paměťovou cestu, kam si bude postupně dávat historické informace. Nebo kuchařka řekne, že nechce neustále hledat recepty, ráda by prostě vařila a měla to v paměti. Proto máme krátkodobé a dlouhodobé paměťové cesty.

Zní to z vašich úst přelomově, ale předpokládám, že nějaký čas to zabere. Kolik hodin nebo minut tomu trénování musím věnovat, abych si to, co potřebuji, zapamatovala?
Mně se čím dál méně líbí říkat „jdu trénovat paměť“. Byť já jsem velký fanda trénování paměti, pravidelně trénuju svoji paměť a zkouším nejrůznější experimenty. Mnohem víc se mi líbí, když se člověk naučí paměťové techniky. To znamená, že absolvuje nějaký kurz, koupí si knížku, nebo si to sám nastuduje. Takový člověk si pak zkusí krátkou paměťovou cestu. Tu desetibodovou zvládne za dvě minuty, to není nic komplikovaného. Pak si na ni něco vloží. Když ví, jak na to, trvá mu to pár minut. Okamžitě pak pochopí, že má deset informací uložených v paměti a je schopen je říct popředu i klidně pozadu. Najednou má dost sebevědomí a zjistí, že když to funguje na deset věcí, jde to i na padesát. Jen prostě musí umět vytvořit padesátibodovou paměťovou cestu. Když vám to ukáže nějaký odborník, který s nimi pracuje, nezabere to více než dvacet minut. Když si člověk tu cestu bude dělat sám, možná tam udělá nějaké chybičky, ale je to otázka dvaceti minut. Potom si vezme komplikovanější text, ten si na cestu vloží a najednou pochopí, že je schopen techniky okamžitě používat. Mně se mnohem víc než trénování paměti líbí používání paměťových technik v praxi. To znamená, že mám desetibodový nákupní seznam, uložím ho do paměti. Představí se mi tři lidé, uložím si jejich jména. Potřebuji se naučit deset španělských slovíček, použiji techniku. Věřím tomu, že po prvních 100 slovíčkách naučených s paměťovou technikou už se nikdo nevrátí zpět k biflování, protože obraz je vždy silnější. Účastníci našich kurzů se někdy diví, jak je to možné, že si uložili 100, 150 slovíček během týdne a znají je úplně všechny. Ale ono to divné není, protože používají techniku, která je v souladu s tím, jak funguje naše paměť – zkrátka obrazy, obrazy, obrazy.

Lámu si tady hlavu nad tím, proč už se takto neučí děti ve školách.
Všechno má svůj čas, ale tohle je jedna z věcí, která mě mrzí. Je to škoda, protože já vím, jak jsem mluvil anglicky po základní škole. A vím, jak jsem byl později schopen zrychlit proces učení díky paměťovým technikám. Motivace je samozřejmě také důležitá, ale připadá mi, že třeba paměťovou techniku na slovíčka by studenti určitě využili. Nedávno jsme školili šestnáctileté studenty na jednom prestižním dvojjazyčném gymnáziu. Tam mají studenti celkově relativně dobrou znalost slovíček, takže jsem si na ně připravil takovou kulišárnu. Dal jsem jim pět minut na zapamatování 17 arabských slovíček. Záměrně dávám arabská nebo vymyšlená slovíčka, aby je studenti neznali. Na počátku měli třeba 5, 6, maximálně 7, neboť to byla hodně těžká nebo neuchopitelná slovíčka. Následně jsem je naučil techniku a dal jim jinou sadu 17 slovíček. Bylo mezi nimi hodně těch, kteří si všech 17 slovíček uložili třeba za dvě a půl minuty. Mně se prostě líbí, když jsou věci měřitelné – na počátku si člověk zapamatoval určitý počet slovíček, a s technikou jich má v paměti mnohem víc. Je hezké, jak účastníci našich školení okamžitě vidí pokrok a často hned zmiňují, proč je to nikdy nikdo nenaučil. Každopádně důležité je, že oni už to ví, techniky používají a učí se i takové jazyky jako třeba japonštinu. Mimochodem je dobré si uvědomit, že spoustu slovíček se můžeme naučit jen tak, ale potom jsou slovíčka, která nám opravdu nejdou, a právě na ty použijeme paměťovou techniku.

close Jakub Pok info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Jakub Pok

Pomohla by tato technika dětem i při testech, ať už u přijímaček na střední školy, nebo třeba teď nedávno u maturit?
Určitě. Je potřeba jít od počátku, pochopit vizualizaci, a postupně si techniky osvojit. Nejprve je ale zásadní, aby se děti taky trochu zklidnily a uvolnily. Mobily, které často hodně používají, tomu moc nepomáhají. Na jedné straně totiž potřebujeme pozornost, ale chytré telefony a ty „geniální sociální sítě“ trénují naše děti, aby neustále přeskakovaly z jedné věci na druhou a vedou je k tomu, aby se přestaly umět koncentrovat. Bylo by zajímavé, aby mi dítě po hodině sjíždění obsahu různých sociálních sítí řeklo, co bylo obsahem posledních deseti videí. Najednou ty děcka nejsou schopny se rozpomenout, případně řeknou jen tu největší kravinu, jak tam někdo na závěr vystrčil zadek. To si pamatují velmi dobře, neboť to je ten obraz. Čert to vem, že si kvůli tomu neustálému bezcílnému scrollování vlastně ani nebudou schopni cokoliv zapamatovat. Velmi nebezpečné mi ale připadá, že se tak děti vlastně učí nepozornosti. Když jednou tu opici, anebo jak se někdy říká opičí mysl v hlavě rozjedeme a neustále přeskakuje, je pak velmi těžké ji zklidnit. A dobrá paměť je vlastně koncentrovaná paměť.

Teď asi šlapeme do vosího hnízda. Ale souhlasím s vámi.
Já rozumím tomu, že člověk třeba 10-15 minut na sítích je, ale prostě bych si vymezil čas, kdy tam jsem a jak dlouho. A děti by rozhodně měly vědět, že to nepřispívá k jejich schopnosti se lépe učit. Přesně naopak. Kdo a jak s tou informací potom naloží, to už je druhá věc, ale měly by to vědět jak oni, tak jejich rodiče. To si myslím, že je třeba velmi důležitá věc. Mně by se líbilo, aby děti znaly a používaly paměťovou techniku na čísla, aby si uložily třeba historická data. Aby se naučily transformovat neuchopitelné těžké názvy, věci co se pletou, státy a hlavní města nebo třeba vlajky. Když potkám tady na Budějovické 100 lidí a řeknu jim: „Pojďte mi říct, jak vypadá vlajka Francie. Je to horizontálně, vertikálně, jaké barvy?“ 90 procent lidí řekne: „Počkej, ty jo, jak tam ta Francie má ty barvy, je tam červená, bílá, ale jak to jde zleva…“ No zkrátka je tam prostě zleva modrá, bílá a červená, to mi lidé na první dobrou většinou neřeknou. A většina to neví vůbec, i když jsme francouzskou vlajku všichni viděli stokrát. Ono totiž porozumění něčemu, a uložení do paměti, jsou dvě naprosto rozličné veličiny, to je dobré si uvědomit.

To je historie, ale pak tady máme cizí jazyk. Jak se naučit sto slovíček za hodinu, to je název jedné z vašich knih. To bude jistě zajímat studenty a věčné začátečníky a odmítače cizích jazyků.
Začal bych rozhodně tím, že bych se naučil paměťovou techniku. Klíčové je se na slovíčko dobře podívat a něco si v něm najít. Cokoliv, co jsem schopen si představit. Třeba anglické slovíčko pass. To znamená mimo jiné složit zkoušku. Jedna možnost je ta, že si lidé pořád dokola říkají pass – složit zkoušku, pass – složit zkoušku. Jak se ale učí další slovíčka, po patnácti minutách se někdo zeptá, jak se řekne složit zkoušku, a oni neví. Postupoval bych jinak. Nejprve bych si představil, kde se skládá zkouška. To je první krok paměťové techniky na slovíčka, odborně se tomu říká si slovíčko lokalizovat, prostě si představit, kde se skládá zkouška.

Pravděpodobně někde ve třídě.
Přesně. Takže vidím, jak stojím někde u tabule a skládám třeba maturitní zkoušku. Druhý krok je pak ten, že si ve slovíčku pass najdu nějaké jiné české slovo nebo symbol. Pass zní trošku jako pásek nebo pás, třeba bezpečnostní pás nebo i cestovní pas. A protože jsme si na počátku rozhovoru říkali, že velmi klíčové jsou asociace, kterých máme denně obrovské množství a fungují nám velmi dobře, tak proč bych je tady nevyužil. Následně tedy vše propojím. To znamená, že bych si představil, jak student právě úspěšně složil zkoušku. Má z toho ohromnou radost a s úlevou si uvolní pásek. Ideálně na pár vteřin zavřu oči a chvíli si to představím. Když udělám jedno dvouvteřinové opakování druhý den a pak za tři dny, slovíčko bude v paměti navždy.

Fungují na paměťové stopy i odměny podobně jako třeba u zvyků, které proklamuje Charles Duhigg, novinář a autor dvou knih o zvycích a produktivitě?
Motivace je velmi klíčová. Občas někdo říká, že se naučil třeba dvě stě slovíček a šel se pochválit, třeba si něco pěkného koupil. To je podle mě fajn. I když třeba motivovat děti penězi za známky, s tím už tak úplně nesouhlasím. Důležitější je přirozená vnitřní motivace, touha se zlepšit a následně takové to pochválení se. Musím říct, že jsem viděl hodně demotivovaných lidí, kteří si k nám přišli zlepšit paměť nebo se konečně naučit cizí jazyk. Tady to funguje úplně stejně jako třeba hubnutí. Když chce někdo zhubnout a nejde mu to, brzy to vzdá a začne opět přibírat. Když ale uvidí úspěchy, jak se najednou tělo dává dohromady, chce pokračovat dál. Úplně stejně to je s učením se cizích jazyků. Na počátku roku jsou jazykové školy úplně plné, ale lidé brzy zjišťují, že slovíčka zapomínají, neví jak na gramatiku, nejdou jim předložkové vazby, frázová slovesa v angličtině, o členech v němčině ani nemluvě. Přitom na členy existuje jednoduchá paměťová vychytávka. Německy holub je die Taube, tedy ta holub, a ne ten holub. Můžeme zde jednoduše využít symboly – der může být modrá barva, die růžová a das třeba zlatá. Když si naprosto absurdně představím úplně růžového holuba, pravděpodobně nikdy nezapomenu, že je to die Taube. Motivace podle mého názoru přichází v momentě, kdy víme jak na to, něco nám jde, vidíme úspěchy – a to nás žene dál.

To bude možná tím, že se neumíme učit a nikdo nás to pořádně nenaučil.
To mi řeklo už tolik lidí, že bychom se nad tím měli konečně zamyslet. Je dobré se učit hodinu a půl? Jaká je maximální doba koncentrace? Podle posledních výzkumů, kterých už je tolik, že o tom podle mého názoru není diskuze, je to 20 až 50 minut. Po tuto dobu jsme schopni se opravdu dobře koncentrovat. Takže učit se v kuse hodinu a půl nedává smysl. První opakování se dělá na konci naučeného, protože existuje tzv. Ebbinghausova křivka zapomínání. Ty jsou všechno vědecky doložené věci a není zapotřebí to zkoušet, už to bylo vyzkoušeno. Takže motivace jde podle mě skrze úspěch.

Jak je na tom s pamětí dnešní mladá generace oproti svým rodičům?
To je velmi klíčová otázka. Německý neurovědec Manfred Spitzer o tom velmi kriticky píše ve svých knihách. Klíčová je opět ta zmiňovaná pozornost. Když jsme se učili v mládí my, mohli jsme si u toho pustit rádio nebo maximálně televizi. Teď je to ale televize, rádio, několik sociálních sítí, prostě na odreagovaní od učení je toho tolik a ten tlak na mladé je o tolik větší. Proto si to musí na počátku rodiče, ale následně i ty děti uvědomit a nastavit si pravidla, která by se měla dodržovat.

Je o vás známo, že nejste příznivcem chytrých telefonů a sociálních sítí.
Také na nich občas jsem. Proč ne? Ale trávit tam stovky hodin? Vím, že tohle nikdo nechce moc slyšet, ale poslední výzkumy říkají, že dítě do pěti let by s chytrými telefony a sociálními sítěmi nemělo být konfrontováno vůbec. Ne půl hodiny, vůbec! Spousta extrémně bohatých a úspěšných lidí zakázala svým dětem do 10, někdy i 15 let používat veškeré sociální sítě. Já vím, že se s tím setkají u svých vrstevníků, ale když to člověk dětem dobře vysvětlí, jde to. Není to jednoduché, vím to i z druhé strany, sám jsem rodič. Ale to, že děti naučíme se již v hodně brzkém věku nekoncentrovat, je důvodem, proč potom rodiče posílají děti k nám na kurzy. Já bych měl být rád a říct, že to je super, ještě na tom vydělávám. Ale na tomhle vydělávat nechci. Já chci z dobrých lidí dělat ještě lepší. Rád to pro ty děti udělám, ale připadá mi strašná škoda, že někdo zainvestuje do mobilu, dá ho dětem, povolí jim sociální sítě, aby měl klid, a pak je to vlastně za velké peníze odnaučuje. Chápu, že někdy to třeba prostě jinak nejde, ale ne aby to bylo pořád. V Americe vznikají velké kliniky, adiktologové vedou velké diskuse, přestává to být legrace, takže byl bych opatrný. Vím, že mobily nezmizí, to je v pořádku, ale byl bych zkrátka velmi opatrný, kde je rovina mezi tou pozorností dětí versus učení, co pro to můžu a nemůžu udělat.

Má vliv na učení a procvičování paměti i věk?
Naší nejstarší účastnicí je 92letá Miluška. Dáma, která přišla na kurz a řekla, že se v 91 letech začala učit španělsky. Nevěřili byste jejím výsledkům po dvou dnech. Ona měla paměť i předtím velmi dobře vytrénovanou, studovala univerzitu třetího věku a udržovala se fit. Myslím si, že jak s pamětí zacházíme, tak nám to prostě i vrací. Když se budu v důchodovém věku deset hodin denně dívat na televizi, nákupní seznamy si budu psát, nebudu s pamětí nic dělat, nebudu se pohybovat a okysličovat svůj mozek, věřím tomu, že na tom budu oproti Milušce nebo někomu podobnému stokrát hůře. S věkem se o něco prodlužuje reakční doba, ale bavíme se třeba o dvou vteřinách. Já jsem opravdu přesvědčený o tom, že kdo s pamětí pracuje, nehraje věk velkou roli. I když samozřejmě klíčový je i stres, Alzheimer, ono to má samozřejmě více aspektů.

Takže můžeme si dovolit tvrdit, že trénováním paměti lze oddálit stařeckou demenci nebo Alzheimera?
Znám již tolik důchodců, kteří trénují paměť 10-15 minut denně. Vidím to i na našem portále www.trenujpamet.cz, který je pro všechny zdarma. Ti lidé chodí na kurzy nebo mi píší, že tam trénují čtyřikrát pětkrát týdně, a jednoduše se těší, až si tam znovu uloží třeba deset telefonních čísel, pár slovíček nebo nákupní seznam. Tihle lidé mají jednoznačně menší pravděpodobnost stařecké demence nebo Alzheimera. I když samozřejmě ten zmiňovaný stres hraje obrovskou roli, ale to by asi bylo na další odbornou diskusi.