Historie jmenování Karla IV. římským králem v roce 1346 je dostatečně známá, široké veřejnosti ji před pár lety zpopularizoval televizní film Hlas pro římského krále. Karlovi pomohla k jeho jmenování jednak podpora jeho vlastního lucemburského rodu, protože mezi kurfiřty volící římského krále patřil jeho otec Jan Lucemburský a dále jeho prastrýc, trevorský arcibiskup Balduin, jednak osobní přízeň a náklonnost nového papeže Klimenta VI. Tím byl totiž Karlův učitel z dětství Pierre de Rossieres. Další Karlův mocenský vzestup ale nijak jednoduchý nebyl. 

Složité manévrování

Část panstva v německých zemích nadále upřednostňovala předchozího římského krále Ludvíka Bavora (zejména šlechtický rod Wittelsbachů, z nějž Bavor pocházel) a autoritu nového panovníka odmítala.

Karel IV. se při hledání protiváhy k tomuto tlaku opřel o cílevědomé posilování prestiže českých zemí a také o spolupráci s papežskou kurií. To mělo na druhé straně ten dopad, že mu Němci začali vyčítat nezájem o dění v Německu a další oponenti mu kvůli ústupkům papeži Klimentovi VI. (jemuž Karel mimo jiné vydal k soudu a věznění římského humanistu a politika Colu di Rienzo) posměšně přezdívali "popský král". 

Kliment VI., přestože měl ke Karlu IV. důvěrný vztah, také bránil jeho snahám o císařskou korunovaci - buď se mu nelíbila Karlova sílící moc, nebo se obával vyhrocení poměrů v Německu. Tam Wittelsbachové prosadili začátkem roku 1349 volbu nového římského protikrále Günthera ze Schwarzburgu - ten však krátce poté těžce onemocněl, už v květnu 1349 se nároku na římský trůn vzdal a krátce nato zemřel. Karel IV. se díky tomu stal konečně svrchovaným vládcem říše, což stvrdil červencovou korunovací římským králem v Cáchách.

Po Klimentově smrti v roce 1352 se Karlův vztah k papežské kurii i k novému papeži, Inocenci VI., jenž stejně jako jeho předchůdce sídlil v Avignonu, ještě více zhoršil. Ještě v roce 1352 sice zahájil s novým papežem jednání o své možné korunovaci římským císařem, ale Inocenc VI. mu svůj souhlas udělit odmítl.

Aby to bylo ještě složitější, v roce 1354 zemřel poslední Karlův mocný ochránce - jeho prastrýc, trevorský arcibiskup Balduin. Z tria osobností, jež ho pomohly dovést k titulu římského krále, tak nezbýval Karlovi už vůbec nikdo (jeho otec Jan Lucemburský padl už v roce 1346 v bitvě u Kresčaku). Spoléhat se mohl jenom sám na sebe.

Bez papeže a arcibiskupa

Přesto se král ještě v roce 1354 pevně rozhodl císařskou korunu získat. V té době mu bylo osmatřicet let a byl potřetí ženatý - po smrti své první manželky Blanky z Valois se znovu oženil s Annou Falckou, aby tak rozbil opozici, kterou měl proti sobě v Německu, a když Anna v roce 1353 také zemřela, vzal si mladinkou, teprve patnáctiletou dědičku slezského území Annu Svídnickou, s níž původně zasnoubil svého malého syna Václava.

Dne 28. září 1354, na svátek svatého Václava, jehož uctíval jako patrona své země, vyjel Karel ve společnosti sobě věrných říšských knížat a pánů na korunovační pouť do Říma. Na cestě ho provázelo jen zhruba tři sta ozbrojených jezdců. Nový papež v průvodu chyběl - Karlovu korunovační jízdu neschvaloval a rozhodl se jí ostentativně nezúčastnit. Ani pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a Karlova mladinká manželka se kvůli nejistému výsledku k výpravě nepřipojili.

Průvod prošel rychlým tempem přes území rakouských vévodů, u severoitalské Gemony překročil Julské Alpy a už 14. října dospěl do severoitalského města Udine, kde ho přivítal Karlův nevlastní bratr, akvilejský patriarcha Mikuláš. V dalším postupu pomohla českému králi náhoda - krátce předtím zemřel hlavní lucemburský odpůrce v severní Itálii, milánský arcibiskup Giovanni Visconti. Jeho smrtí se korunovační jízdě otevřela Lombardie.

Cesta severní Itálií byla spojena i s dalším Karlovým cílem, jenž se během následujících let změnil bezmála v obsesi - a sice se sbíráním a shromažďováním svatých ostatků. Konkrétně v Mantově získal ostatky svatého Longina i hlavy a těla svatého Víta coby relikvii pro právě stavěnou katedrálu sv. Víta v Praze.

Zima prospěla Karlovým plánům

V Mantově strávil korunovační průvod zbytek roku, přičemž král vyslal posly do Avignonu, kde měl králův rádce a kancléř Dětřich z Portic (cisterciácký řeholník, označovaný někdy také jako Jetřich z Pordic) získat od papeže dodatečný souhlas s korunovační jízdou. Koncem listopadu přijel Dětřich s nadějnou zprávou, že papež na korunovaci jmenoval tři z kardinálů.

Začátkem ledna doprovodil akvilejský patriarcha a další církevní i světští hodnostáři Karla IV. do Milána a zdejší arcibiskup Robert Visconti jej na svátek Klanění tří králů, tedy 6. ledna 1355, korunoval v bazilice svatého Ambrože, (nejvýznamnějším milánském středověkém chrámu) italským králem. 

Po týdnu král Milán opustil a celý průvod zamířil na jih do Toskánska. Tady ho zastihla zpráva, že Inocenc VI. konečně vydal dlouho očekávaný souhlas s Karlovou císařskou korunovací v Římě.

Následovala dvouměsíční zastávka v Pise, kde byl v tamní katedrále pohřben Karlův dědeček, poslední římský císař Jindřich VII. Během pobytu v Pise se ke korunovační výpravě dne 8. února připojili také arcibiskup Arnošt z Pardubic a Karlova žena Anna Svídnická, kteří dorazili spolu s průvodem dvou tisíc jezdců - papežův souhlas evidentně dovolil dodat korunovační výpravě odpovídající velkolepost.

Ne celá severní Itálie však byla k potomku lucemburského rodu přátelská, proto se Karel své mladé ženě pochlubil také svým prvním založeným hradem, pevností Montecarlo, kterou vybudoval na hranicích se znepřátelenou Florentskou republikou. Je pravděpodobné, že její návštěvu bral jako veřejnou demonstraci vlastní síly a moci v tomto regionu.

V Římě strávil coby císař jen den

Na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355 dorazil korunovační průvod konečně před brány Říma a rozbil svůj tábor na vrchu Monte Mario u kostela sv. Marie Magdaleny. Podmínkou k udělení papežova souhlasu s korunovací byl totiž slib, že Karel v Římě zůstane pouze v den obřadu. Delší pobyt panovníka s jeho ozbrojeným doprovodem v Římě by Inocenc VI. vnímal jako deklasování svého vlivu, protože papežové sídlící v Avignonu se obávali převzetí císařské moci nad Věčným městem. Karel se sice už ve čtvrtek do Říma podíval, ale jen inkognito jako "host kanovníků svatopetrské baziliky".

Velký pátek strávil český král soukromými návštěvami všech nejvýznamnějších římských bazilik, které obešel jako "prostý poutník pěšky", což se stalo později inspirací několika báchorek i humorných příběhů na téma, co všechno ten den v Římě dělal. Ve skutečnosti se však zabýval stejnou činností, s jakou začal už v Mantově, tedy sběrem svatých ostatků - mimo jiné získal třísku ze stolu, u nějž se měla odehrát poslední večeře Páně, i několik dalších relikvií. V sobotu pak navštívil papežský palác, kde již ohlásil svou identitu a přijal zástupce římského senátu.

Časně zrána 5. dubna roku 1355 se Karel IV. vrátil zpátky do tábora, aby ještě týž den vstoupil branou Porta Collina poblíž Andělského hradu "oficiálně" do Věčného města a byl na Boží hod velikonoční v bazilice svatého Petra pomazán a korunován císařem Svaté říše římské.

Korunovační bohoslužbu vykonal ostijský kardinál Pierre de Colombiers. Karel ulehl v bazilice u hrobu svatého Petra na tvář a vyslechl pronášené litanie. Poté se k němu připojila i královna Anna a král spolu s ní postoupil za sborově pronášených modliteb k oltáři svatého Mořice, kde jej kardinál pomazal na pravé paži a mezi lopatkami. Tímto okamžikem se stal Karel IV. římským císařem. Následoval slavnostní průvod městem a noc již strávil český a římský panovník opět za hradbami. Svůj slib papeži tak splnil – ve Věčném městě pobyl coby římský císař jen jeden den.

"Císařskou korunou dosáhl Karel IV. nejvyššího důstojenství, jaké mohl získat," zhodnotil význam korunovace historik Petr Čornej v knize Dějiny zemí koruny české.

Významnou pozici v rámci Svaté říše římské přidělil panovník i Království českému - vtělil ji do základního říšského zákona, takzvané Zlaté buly pro Říši, přijaté a vyhlášené roku 1356 na sněmu v Norimberku a Metách. Ta potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení českého krále a českého státu v rámci říše, ustanovené už v roce 1212 ve Zlaté bule sicilské, a dále je rozšiřovala. Platila až do zániku Svaté říše římské v roce 1806…