Od vylodění Spojenců v Normandii významně poznamenával celý průběh války v Evropě takzvaný "boj o benzin". Spojenecké jednotky, které už byly v Evropě, se rychle snažily obsadit nebo zlikvidovat veškeré rafinerie a ropné zdroje, které by mohl nepřítel ještě využít. Německo mělo pohonných hmot akutní nedostatek, proto vyrábělo syntetický benzin, který se tvořil i v rafineriích na území protektorátu.

Tento fakt stál i za leteckým útokem na Kralupy nad Vltavou, kde se od roku 1901 nacházela rafinerie minerálních olejů Kralupol, přezdívaná "Petrolejka". 

Benzín už se ve městě nevyráběl

Je tragickou shodou okolností, že 22. března 1945, kdy k ničivému náletu došlo, byla už dlouho mimo provoz. Už začátkem války ji totiž Němci začlenili do německého koncernu Benzin-Benzol-Verband-Bochum a v roce 1943 v ní výrobu benzinu úplně zastavili jako neefektivní. Objekt pečlivě zamaskovali a po zbytek války udržovali v provozuschopném stavu. O tom, že se v něm syntetický benzin už dva roky nevyrábí, neměli Američané plánující útok bohužel ani tušení. 

K prvnímu náletu na Kralupol došlo 28. prosince 1944, nebyl však úspěšný. Kvůli husté mlze husté mlze piloti město vůbec nenašli, a svrhli proto bomby severně od Kralup do prostoru obcí Miřejovice, Veltrusy, Podhořany a Hleďsebe. Největší škody napáchal tento nálet v městečku Veltrusy, kde přišel o život jeden člověk.

Druhý úder na kralupskou rafinérii pak přišel 22. března 1945. A tentokrát už bombardéry svůj cíl neminuly.

Na město zaútočilo podle různých zdrojů celkem 125 až 210 letadel, jež během půl hodiny svrhla na 300 tun bomb. Letadla údajně nalétávala na město v deseti formacích, celý nálet trval s přestávkami zhruba 72 minut. Podle různých pramenů dopadlo na město dohromady 1256 až 2500 tříštivých bomb o celkové hmotnosti 316 tun.

Kohout přežil…

Bombardéry se nad městem objevily kolem půl jedné odpoledne. Hned první bomba zasáhla jedinou nádrž rafinerie, v níž ještě zbýval zbytek ropy. Další zasáhly nedalekou lakovnu. Ropa i lak se vznítily a vytvořily neprodyšný závoj černého dýmu, který zahalil téměř celé město. Lidé začali utíkat do okolních polí, pro mnohé však bylo už příliš pozdě.

Hustý dým z rafinerie a lakovny zakryl bombardovacím posádkám výhled na cíl, takže další letadla svrhávala svůj náklad víceméně naslepo. Bomby tak dopadaly i na obytné čtvrti, které nebyly primárním cílem náletu. Nejvíce zasažená byla oblast dnešního sídliště V Zátiší, oblast kolem železničního nádraží a Palackého náměstí.

V krytu u nádraží, který dostal přímý zásah, zahynulo naráz 45 lidí. Hodně bomb dopadlo také na kralupské fotbalové hřiště. Výbuchy je celé doslova přeoraly, jeho správce byl později nalezen zabit v jednom z kráterů. Několik bomb dopadlo až do Lobče a Lobečku.

Město se stalo svědkem mnoha lidských tragédií. Přímý zásah bomby usmrtil například v jediné vteřině tři generace rodiny Váchů, prarodiče, rodiče a pět dětí. V jednom z domů zahynula podle informací z městského archívu také celá rodina advokáta Hrnčíře, přežil jen kohout. "Jen kohout, starý rváč, kterého neměl apoštol Petr příliš v lásce, jediný se zachránil," napsal o něm později spisovatel a básník Jaroslav Seifert ve svém vzpomínkovém díle Býti básníkem.

Tělo jedné mrtvé ženy bylo nalezeno až za komínem polorozbořeného domu, kam je vymrštila síla exploze. Celkem zahynulo 145 kralupských občanů a další stovka německých vojáků. 

Někteří měli štěstí v neštěstí

Součástí děsivé události však byly i příběhy lidí, kteří měli v onen osudný den štěstí na své straně. Například statek rodiny Karbanů dostal zásah, celá rodina se však stačila ještě před dopadem bomby uklidit do sklepa a nálet přežila. Všechny její členy později vyhrabal kočí Bugajev. 

Jedna z bomb si našla i dům pana Kubrichta, ten však měl už dřív šťastný nápad, že nechal pevnými trámy vyztužit strop sklepního krytu. Díky tomu kryt vydržel a všichni členové Kubrichtovy rodiny byli rovněž po náletu vyhrabáni z trosek domů živí. 

Kubricht bohužel představoval v tomto směru ve městě světlou výjimku, většina obyvatel zahynula právě proto, že sklepy jejich domů nebyly proti bombám dostatečně odolné. " Jediné kryty, které byly dost pevné, se nacházely v masivu Hostibejku. Ty však byly příliš daleko od centra města, a tedy nedostupné pro většinu obyvatel," uvedl před čtyřmi lety pro Mělnický deník Josef Stupka, kralupský historik a pamětník.

Poškozeno bylo celkem 995 domů, dalších 117 domů bylo úplně zničeno. Na nálet doplatilo zničením také 22 podniků a 16 veřejných budov, například gymnázium, už zmiňované nádraží a knihovna nacházející se nedaleko kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava na Palackého náměstí. Ten jako zázrakem bombardování přečkal bez úhony a rovněž se dočkal osobní vzpomínky v Seifertově díle. "Jen kostel se svou tichou věží zůstal trčet mezi troskami nedotčen," zavzpomínal básník.

Železniční, silniční i kanalizační sítě byly zničeny, stejně tak elektrické a telefonní vedení. Bombardování přitom nezasáhlo jen Kralupy - část letadel zřejmě omylem shodila svůj náklad na nedaleké Neratovice. Jejich bomby zničily desítky obytných domů a usmrtily 52 lidí.