Když jí bylo devět let, dostala se se svými dvěma mladšími sourozenci do dětského domova v Senožatech nedaleko Humpolce. Matka byla psychicky nemocná a péči o tři děti nezvládala, otec byl alkoholik. „Neuměli hospodařit s penězi, neměli jsme elektřinu, vodu, často nebylo ani na jídlo, nakonec jsme přišli i o dům,“ vypráví Hana Pilátová.

Ačkoliv rodina moc nefungovala, tatínek jim vštěpoval jasná pravidla: musíte chodit do školy, vzdělání je důležité, musíte se chovat slušně, poslouchat, nesmíte krást. Tím se Hanka vždy řídila, navíc si už jako malá uvědomovala, že takovýto chod rodiny je špatný a že by chtěla mít lepší život. Cestu k němu viděla ve svědomitém studiu. K němu se dostala díky dětskému domovu. „Podpořili mě i tety a strejda u nás na paneláku, jak se našemu domovu říká. Řekli mi, že jednou určitě i vystuduju vysokou školu. Ta slova pro mě znamenala hodně, protože zrovna neoplývám sebevědomím,“ vzpomíná.

Bez větších problémů se zvládla dostat na gymnázium a vystudovat ho. O svém původu se nezmiňovala. „Nestyděla jsem se za to. Ale chtěla jsem, aby ke mně všichni přistupovali normálně, a ne takovým tím způsobem: na to, že je z děcáku, je celkem dobrá,“ vysvětluje.

V dětském domově pobývala ráda, věnovala se tu svým mladším sourozencům a s dalšími dětmi nacvičovala taneční vystoupení. Účastnila se divadelních soutěží a v roce 2012 se stala druhou vicemiss v celostátním klání dětských domovů o nejhezčí dívku. Dodnes se do paneláku vrací, v covidu zde pomáhala s doučováním, nyní tu vede kroužek tvoření. „Když se někdo zeptá, kde je můj domov, je to v Senožatech na paneláku a ne tam, kde jsem pobývala do devíti let,“ říká.

ZAJÍMAVOST:

Deník už o Haně Pilátové psal v roce 2012. V Pelhřimovském deníku tehdy vyšel článek o tom, že se stala druhou vicemiss v celostátní soutěži krásy. Tehdy se o ní vyjadřovala jen v superlativech ředitelka dětského domova Martina Buchalová Horská, jež tu působí dodnes. „Hanka se aktivně podílí na činnosti domova, vždy je na ni stoprocentní spolehnutí a svým milým chováním a úsměvem si dokáže získat okolí. Má nejen skvělé studijní výsledky, ale i spoustu volnočasových aktivit,“ prozradila.

Za absolutní svobodou za brány zařízení nepospíchala. Ke konci středoškolského studia jim totiž i tady dopřávali volnost. Přesunula se z rodinné skupiny do cvičného bytu v jejich panelovém domě. „Tady na nás také vychovatelé dohlíželi, ale zároveň jsme tu měli mnohem větší soukromí a prostor pro samostatnost a vlastní starost o domácnost a finance,“ popisuje.

Motivace ke studiu

Její osamostatňování pokračovalo na vysoké škole. Vystudovala učitelství pro první stupeň na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, bydlela na studentském bytě a do dětského domova jezdila jen na víkendy do startovacího bytu, který se již nenacházel v hlavní budově. „Učila jsem se tak samostatnosti postupně a zároveň neměla pocit neustálé kontroly,“ pochvaluje si Pilátová.

Ve studiu ji finančně podporovala organizace Dejme dětem šanci a našetřila jí i nějaké peníze do začátku, stejně jako jeden z dárců, který chtěl napřímo podpořit někoho z dětského domova. Nemusela se tolik obávat budoucnosti. Zároveň ale dobře věděla, že zázemí ve startovacím bytě a podporu organizace bude mít pouze tehdy, dokud bude úspěšně studovat. „Znamenalo to pro mě určitý tlak, ale také velkou motivaci opravdu se snažit, protože jsem neměla kam jinam jít,“ líčí.

Zvládnout přechod do normálního života jí pomohl její partner. „Můžu se o něj opřít a bere mě bez jakýkoliv předsudků, považuji to za zcela zásadní faktor toho, že se vše podařilo,“ zdůrazňuje.

Přátele se snažila hledat mezi lidmi z normálních rodin. I ti jí hodně posunuli k lepšímu a fungujícímu životu. V dětském domově je podle ní snadné chytit se špatné party.

Exkluzivní články, které jinde nenajdete. Přečíst si je můžete pohromadě ZDE.

Po promoci dva roky učila na základní škole, pak odešla na mateřskou. S partnerem se stará o dvouletého syna a plánují brzké rozšíření rodiny. Poté by se Pilátová ráda vrátila k výuce. Přemýšlí ale, jestli své zkušenosti nevyužít spíše v dětském domově. „Možná by to tu dávalo větší smysl. Vím, jak by tam šlo učení s dětmi zlepšit. Ostatně jsem se tomu věnovala i ve své diplomové práci,“ rozvažuje.

Přijde jí, že děti v posledních letech přicházejí do těchto zařízení moc pozdě, už příliš zatížené svou nefunkční rodinou a bez jakýchkoliv návyků. „Kdyby se sem dostaly včas, mohly by to možná dotáhnout dál,“ myslí si.

Zbourat tabu

Zveřejněním svého příběhu chce přispět k odtabuizování dětských domovů „To, že je někdo z děcáku, není nic, za co by se měl stydět,“ vzkazuje lidem.

Nemají se podle ní na tato zařízení dívat skrz prsty. „Často se jim připisuje vina za případné neúspěchy jejich klientů v běžném životě. Jenže vychovatelé nejsou všemocní a mnohdy lze již jen těžko napravit škody, které byly na dětech napáchány ještě před jejich příchodem,“ zdůrazňuje.

Z děcáku do života

V Česku žije zhruba 5600 lidí ve věku 18 až 26 let, kteří absolvují přechod z dětského domova do samostatného života. Nezvládne ho zhruba čtvrtina dětí. Podle odhadů ekonoma Aleše Roda z Centra ekonomických a tržních analýz to stát stojí kolem 380 milionů korun ročně. Na náročné výzvy zůstávají sami, nemají rodinné zázemí, které by je podrželo. Jak to zvládají? Jejich příběhy začíná mapovat Deník.cz ve spolupráci s projektem Neviditelní ve svém novém seriálu. Všechny články najdete postupně ZDE.